pondělí 24. června 2013

Z druhé strany barikády

Na rovinu říkám - fandit mě nebavilo... Měla jsem zvláštní pocity, ano, hrozně mě dojal start, ale plácat dlaněmi o sebe několik hodin bylo náročné. Když si vzpomenu na některé závodníky, jak nadávají, že lidi u nás špatně a málo fandí, tak bych je postavila někam na trať a nechala je dvě hodiny povzbuzovat ;o) 

Olomouc je tradice, přes to vlak nejede. I kdybych se tam měla nechat odvézt s kapačkou na mobilním lůžku, musím se zúčastnit. A letos to tedy vyšlo dokonale. Vleklé zdravotní problémy, které završila hnisavá angína, mě naprosto striktně odsunuly z koridoru za zábrany. A jet se mi nechtělo ani náhodou. Skoro jsem si přála, abych ještě něco chytla. No, některá přání se nemají ani vyslovovat, natož na ně pomyslet. Protože přání bylo vyslyšeno a ve čtvrtek, těsně před kontrolou, se mi krk zaplnil afty. Doktor když to viděl, chtěl mi dopřát další týden klidu na lůžku. Jenže představa, že holky pojedou samotné a já pak budu číst, že to bylo úžasné, to mi nějak nedalo a sbalila jsem batůžek. I kdybych si třeba jen na jednu nanosekundu pomyslela, že bych to nějak odklusat mohla, byl tu trenér. Ten myšlenku na běh utnul hned v jejím prvopočátku: Po nemoci? Po atb? Vyloučeno...!!!!!

Účastnit se jako nezávodník mělo spoustu výhod: např. jsem byla úplně v klidu byť bylo velké teplo a nedalo se dýchat, vzala jsem si jen pár věcí, nevěděla jsem, kde je zázemí, kde start a kde kadibudky, a vůbec mi to nevadilo, a mohla j. Prostě vše šlo tak nějak mimo mě. Ale šlo to i mimo Sáru, která pak byla nemile zaskočena např. tratí a umístěním předávky, taky si nevšimla, že má stát v koridoru C a rozběhla to rychlostí 4:30 na km, což bylo silně nad její možnosti, čili se zakyselila a po nějaké chvíli vůbec nemohla...

On ten výlet mi nebyl nakloněn už ve chvíli hledání ubytování, kdy mi v NAŠEM penzionu oznámili, že mají plno. Sehnala jsem tedy jakýsi hotel, ovšem do útulnosti měl daleko. Prostě dvě hvězdičky odpovídaly všemu, co tam měli - dvě postele, stůl a koupelna. A vedro. Ani nevím, zda jsme si ho zaplatili ;-) Ráno jsem se tedy vydala na cestu s afty, novými střevními problémy a s totálním vyčerpáním. Doufala jsem, že holky svým optimismem mě rozveselí a trochu si odpočinu.

O odpočinku nemohla být řeč, ale díky horku jsme nebyly zas tak akční, takže to nebylo tak strašné. A že bylo veselo, o tom psala i Martina.

Dokud jsme nepřišli (měli jsme s sebou jednoho zástupce chromozómů XY, proto někdy píšu I a někdy Y, protože ne vždy jsme byli všichni pohromadě ;-), takže dokud jsme nepřišli na náměstí, kde se houfovali závodníci, bylo mi tak nějak šumák, že neběžím. Ovšem ve chvíli, kdy jsem viděla to jejich těšení a nervozitu, odhodlání a bojovnost, v tu chvíli jsem si přála být zdravá a mít na sobě běžecké oblečení. Úderem sedmé vše utichlo a celým náměstím se ozýval tlukot srdce a první tóny Vltavy. Neudržela jsem slzy, měla jsem jich plné oči. Asi jako v Mnichově, kde jsem měla před sebou poprvé 42 km a uvědomovala jsem si, jak dlouhou cestu mám za sebou. Sílu okamžiku narušila Martina hlasitým říhnutím :oDDD

Svačinka, tzv. energetická zelenina :o)
No pak už to byla vcelku nuda :oDDDD Hledali jsme předávku, čekali, až doběhne Sára, čekaly, až doběhne Jana a Martina, a fandili. Čas je relativní, proto věřím, že holkám to utíkalo jinak než nám. V cíli jsem si s Katkou vybrala místo kousek od koberce a prožívala s dobíhajícími jejich poslední metry. A opět jsem záviděla ten boj, který sváděli s ručičkou časomíry. Tleskaly jsme jak o život, povzbuzovaly. Viděla jsem dobíhat i pár známých, ale mé volání nejspíš zaniklo v hlaholu ostatních. Líbil se mi ten večer. Byl to večer jako stvořený pro pomalou procházku či večeři pod hvězdami. Olomouc ale byla rozjuchaná a prosáklá endorfíny, ulice plné šťastných a vysmátých lidí. Krása to byla.

Co už krása nebyla - cesta domů. Úmorné vedro v kupé nás totálně vyřídilo. Cestu jsme tak nějak přetrpěli, ale vlak nás vyplyvnul totálně sežvejkané a upocené v deštivé a chladné Praze. Déšť! Chlad! Vítaná to změna! A za rok? Za rok jsme tam zas! :o)


5 komentářů:

Summer řekl(a)...

zas tak hlasitý to nebylo,umím i líp:-)

Summer řekl(a)...

myslím, ze tě chápu. je to legrace, ale člověku je to stejně vždycky trochu líto..

Leona Pulec řekl(a)...

v ten moment to bylo megahlasitý :oDDD
Ani nevím, zda jde poznat, že jsem s vámi strávila prima víkend a že jsem byla ráda, že jsem jela :o)
A hlavně: máme další dušičku na akci Plasy ;o))

Renča řekl(a)...

Mám resty ve čtení blogů, ale jsem ráda, že jsem došla až sem :) Úplně jsem se přenesla do letošní Prahy, kteru jsem "odtrpěla" jako divák. Jako pěkný, dojemný, ale není to ono :)

Leona Pulec řekl(a)...

To jsem ráda, že se mnou někdo souhlasí. Přesně jak píšeš: "odtrpěla" jsem si to... :o))