Duben byl zatím můj nejhorší měsíc. Nejdřív jsem byla 10 dnů nemocná, což mě totálně vyčerpalo, a pak začal shon s veletrhem. Párkrát jsem sice běhat byla, ale žádná pravidelnost v tom nebyla. V posilovně jsem byla jednou či dvakrát. To vše se podepsalo i na mém rozpoložení, které bylo spíš v mínusu než v plusu. Květen bude doufám klidnější pracovně a živější sportovně. A mám docela slušně našlápnuto. Tak za prvé jsem už ve středu odevzdala podklady pro výplaty, připravila stravenky a dokonce je většinou rozdala a poslala do Brna. Z restů mám jen nezaložené smlouvy a jarní úklid kanceláře. A za druhé jsem včera byla běhat. Ano byl sice první máj, lásky čas, ale nám ženám od plotny zbývá už jen ten sport :o)
*
No ale k tomu běhu. Nejdřív jsem si sedla k televizi s tím, že Ordinace, Kriminálka a Vězení mi udělají skvělou kulisu ke Kris-Krosu. A pak se ve mě něco hnulo, převlékla jsem se a vyrazila. Nejdřív jsem si hodně nadávala, protože mi to vůbec nešlo. Byla jsem běhat už v úterý, ale to jsem uběhla jen 17 koleček, takže jsem si naivně myslela, že mi to půjde. Ale vše bylo proti mě, především moje troska, která začala stávkovat a chrastila a tak jsem jí nadávala a tím jsem se nesoustředila na střídaní nohou. Pak mi bylo taky horko, a ozvala se žízeň, a neměla jsem kapesník, ale měla jsem nudli... Prostě takové pseudoproblémy :o)) Chtěla jsem toho nechat asi po třech kolech, ale dala jsem si za cíl 12. Jenže mi to nedalo a zvýšila jsem svůj cíl na 18.
Občas jsem i jen šla a kochala se jarním nebem a několika hvězdami. Jenže pak jsem zjistila, že mám DIVÁKA. Na trávníku seděla kočička. Taková mourovatá, snad ještě koťátko, a fakt seděla u dráhy a pozorovala mě. Takže mě docela zajímalo, jak dlouho jí to vydrží a musím říct, že tam seděla asi do 24 kola. Ano, až tam jsem se dostala. A když 24 tak 30. A když 30 tak 36! A to byl už definitivní konec. Možná bych ještě čtyři kolečka uběhla a dostala se tak poprvé na deset km, ale to by bylo trápení neviňátek, protože jsem měla ukrutnou žízeň až se mi dělalo špatně. Raději jsem odešla se vztyčenou hlavou a plná radosti nad uběhnutými devíti km, než zcela vyčerpaná po deseti. Však ten čas přijde, nebojím se že ne. Jo a to celé mi trvalo přesně 1 hodinu. Sám sobě si tleskám.
Jo a ještě kromě kočky se tam objevil další běžec, ze kterého jsem měla takový rozpačitý dojem, protože byl neuvěřitelně navlečený, běžel rychle a jen chvilku. Nevím, kam ho zařadit - buď totální začátečník, kterému 13 stupňů připadá málo a navlékl se, nebo chtěl zhubnout a navlékl se a nebo prostě nevěděl a navlékl se :o) Uvidíme, jestli ho ještě uvidíme. Každopádně byl vybavený testerem a troskou, takže možná je všechno dohromady.
A pak jsem přišla domů, 3/4 na deset, děti v pokojích, manžel na gauči a tento otočil hlavu a řekl: Ty jsi byla běhat? To jsem ani nevěděl, já myslel, že spíš. Na jeho omluvu musím říct, že když jsem odcházela, byl v práci.
Žádné komentáře:
Okomentovat