Vlna veder, aneb běžcovo utrpení

Vysoké teploty patří k létu, k maratonské přípravě zase patří dlouhé běhy. V horku neběhám ráda, lépe řečeno, nejde mi to (a těm co to jde, opravdu závidím) takže když jsem se v trenýrkovém plánu dočetla, že mám v sobotu běžet skoro dvě hodiny, úplně happy jsem nebyla. Vedra jsou teď fakt neskutečná a mé tělo všechny tréninky lehce bojkotuje. Ale přistoupila jsem k tomu zodpovědně a s chladnou hlavou jsem si dlouhý běh krásně naplánovala. Jak známo, když se připraví hlava, jde to samo. Samo.... Ehm...

Plán zněl jasně: vstanu hódně časně, nechám se odvézt z chaty do Kostelce nad Labem a poběžím podél Labe, po cyklostezce zase zpět na chatu. Trasa je nádherná, rovná, žádné záludnosti, v Brandýse pomyslný poločas a pak ještě pár kilometrů do Toušně, přes vodu do Káraného. Odtud je to na chatu už jen co by kamenem dohodil. No, ale věděla jsem, že je to trasa delší, než bych měla mít a tak jsem měla ještě záložní plán a ten byl to v Brandýse zalomit a běžet po silnici rovnou na chatu, žádné zdržování. Neatraktivní, ale krátké. Jenže výzva je výzva, rovina je přece nenáročná, lákalo mě to prostě zkusit, Tak schválně, hlavo!

Padlý hrdina v Kostelci

V sobotu jsem vstala brzy - v 6:40. V sobotu!!!!! Dala jsem si housku se sýrem a kafe, naplnila batoh vodou, vzala nějaké gely a sto korun a jeli jsme. V 7:38, čili o něco později než jsem myslela, byl proveden výsadek mé maličkosti v Kostelci. Ten byl nějaký rozkopaný tak na začátek cyklostezky jsem jen šla, abych chytila v klidu družice a udělala pár snímků. Tu kostel, tu padlý hrdina (Takhle budu za tři hodiny vypadat, pomyslela jsem si "vtipně"...) tu počátek mé cesty.

Počátek...

Vyběhla jsem. A mé tělo se totálně pomátlo. Takovou rovnou rovinu já prostě neznám. Doma mám své vlnky a kopečky, větší či menší, vím, kde zabrat, kde si odpočinu, jak mám klást nohy, co poslouchat za písničky aby mi pomáhaly atd. No tady to byl mazec. Nohy se rozeběhly jak o závod. Lehce přes šest minut na km!!! Fakt, nekecám. Normálně mám víc jak sedm O:o) Jenže srdce nic, tepy dole, protože to nebyla pro něj žádná námaha! Do toho oči koukaly na krásu kolem a dávaly mozku pokyny, že by se mělo fotit. Mozek zase vysílal signál rukám, ať tedy vytáhnu foťák a fotím. Jenže abych mohla fotit, musela jsem zastavit a zacílit. A než jsem to provedla, pracně vytažené tepy zase spadly někam do háje a já je pak horko těžko opět honila nahoru. A jako vrchol všeho tělo zjistilo, že je vedro i když je teprve osm, a že se mu to pranic nelíbí. Má představa běhu v lehkém vánku vzala za své už asi po dvou metrech.

Nekonečno podél Labe

A tak jsem se celá splavená sunula pomaličku ku Brandejsu, v hlavě zmatek, byla jsem celá taková rozhozená, nevěděla jsem si se sebou rady. Bylo mi vedro. Slunce nemilosrdně svítilo, pralo to do asfaltu, nikde žádný stín. Strašně mi bylo, ale pořád jsem se snažila se rozveselovat a povzbuzovat se. A také jsem si zakázala pozorovat hodinky, to mě taky vždycky uklidní :o)) Potkala jsem další tři běžkyně, no dvě to zalomily nějak brzy, jedna běžela až do Brandýsa, ale "přistoupila" cestou, neběžela přímo z Kostelce. Prohodily jsme spolu pár slov na téma: Vedro a běh a to je teprve ráno, ale měly jsme obě co dělat, tak jsme běžela každá po svém, žádné družení nepřipadalo v úvahu.

Do Brandýsa jsem se doplahočila po hodině - 7,5 km :o( Vzadu z trička mi normálně kapala voda tak moc jsem byla upocená. Přelezla jsem na další úsek cykostezky a tam si dala gel a opláchla jsem se v Labi. Osvěžení bylo fajn, to se musí nechat. Jak jsem se tak občerstvovala, v dálce jsem uviděla asi deset psů na své ranní procházce. Chvilku jsem na ně jen tak čučela prázdným pohledem člověka, co právě přeběhl Saharu, a pak jsem se najednou otočila s tím, že na tohle já nemám nervy, abych v tom vedru ještě přecházela do chůze kvůli psům :oD

Na řadě byl záložní plán - krátká trasa. Samozřejmě ne kvůli psům, ale kvůli té výhni. Pokud bych běžela dál, musela bych běžet možná ještě deset km. Nebo víc? Ani nevím. A už jsem vůbec nemohla. Bylo mi jedno co bude, hlavně ať už to mám za sebou. Ono se to nezdálo, ale město skýtalo tolik potřebný stín takže se mi i nějakou chvilku běželo líp. Na náměstí jsem si pak koupila schock a vypnula hodinky abych se nějak zpacifikovala, udělala pár fotek a připravila se na druhou půlku. 

Schock ve mě započal procesy, které vyžadovaly urychlený přesun někam k zeleni. No, dá se říct, že jsem fakt pelášila, abych to do toho lesa stihla. Od dálnice jsem mohla běžet lesem, ale střihla jsem to po silnici. Tak trochu jsem si říkala, že kdyby nějaký vtipálek zastavil jako že: Slečno, nechcete někam hodit?, okamžitě bych kývla, i kdyby vypadal jako masový vrah. Ovšem nikdo tak vtipný tudy zrovna nejel... Většinou jsem běžela ve stínu a auta udělala i potřebný průvan, takže se to dalo přežít. Až na poslední dva či tři kilometry, to byla opět výheň a kromě toho za každými vraty se ozýval zuřivě štěkající pes. Začínám na ně mít alergii...

Všechno jednou končí, i tohle mé utrpení se pomalinku krátilo až se najednou u cesty vyloupla cedule naší vesničky střediskové. Šťastně jsem vypnula garmínka a do chaty v klidu došla. Zalezla jsem do sprchy, smývala ze sebe prach z cesty a vydýchávala. Vlastně jsem na sebe byla pyšná, i když fakt nebylo proč. To nebyl běh, to byla křížová cesta, trpěla jsem neskutečně. Ale na druhou stranu jsem odolala pokušení vzít mobil a zavolat si pro auto! 

A jelikož bylo málo hodin, vzala jsem do ruky kýbl a hadr a smýčila a smýčila až jsem celou chalupu vysmýčila. A zazvonil konec a horkému běhání je konec. Protože zítra už to má skončit! :o)

Nekonečno v lese

Konec dobrý, všechno dobré...