středa 30. července 2014

Provianťák ve Švýcarsku

Tak jako mé kamarádky běhat neumím, zato dobře vařím, takže mě s sebou vzaly na výlet, abych jim vyvářela. No, tak takhle přesně to nebylo. Bylo to tak, že Renata jednou začala básnit o jakési horské chatě ve Švýcarsku a že nedaleko se koná takový závod... "Nám by stačil půlmaraton, ale je tam i ultra!" Chvilku ho líčila v růžových barvách, pak mi poslala odkaz a měla mě na háčku. Zlákala ještě pár dalších lidí, takže to vypadalo na Zermatt II. Bohužel ale vyšší moc zasáhla a zbyli jsme čtyři.

Náš tým se skládal ze tři běžkyň a jednoho dvorního fotografa. Představovat nikoho nemusím, jsou to známé firmy, ale pro pořádek, kam že jsem se to dostala. 

Iva - zapálená vrchařka. Nejraději má kopce všeho druhu takže vyhledává závody, které vedou do vrchů a z nich. Kromě toho bydlí blízko Prokopáku, kde se také kopce nacházejí. Dále se pak jezdí rekreovat na Šumavu kde jak známo, jsou také kopce. Z jednoho závodu si přivezla titul mistrně světa družstev veteránek v běhu do kopce (nebo tak nějak, přesně to nevím, nechci se ptát aby nepojala podezření, proč mi to musí opakovat už po několikáté). Kopce, kopce, kopce.. Mohla by je mít ve znaku. Ale má tam kdoví proč Lišku. 


Renatu jsem představila v minulém článku, takže jen ve zkratce: Renata miluje kopce stejně jako Iva i když jejími slovy řečeno: jí tak nejdou. Má chalupu na horách, hojná část jejích tréninků tedy probíhá v kopcích a když si to chce užít, běhá na Černou Studnici. "Chápeš, že já se fakt děsně zapotím, než se tam vydrápu?" Jo, to chápu... Říká si Tučňák a někdy, z určitého úhlu fakt tučňáka připomíná (říkal Bubo :o))

No a Digiho známe všichni, protože od něj všichni máme fotky ať už ze závodů nebo z hospody. Je to kuřák a neběhá, ale krásně fotí. Prostě takový normální chlapík. Nad jedním mým jídlem podotkl, že doufá, že to chutná líp než to vypadá. Je takový upřímný jak já :o)) Po cestě bych řekla, že je to svatý muž když vezmu, co všechno musel strpět, kam se vydrápal a v jakém počasí na nás v den závodu čekal. Jo a je to manžel Ivy :-)

Vezmu-li to ze všech stran, jako běžkyně z Polabí a z neviditelných pražských kopců jsem byla nejslabší článek skupiny (pokolikáté už?????). I kdybych opomenula běh, já v sobě ani nemám tu dravost co holky, na závody chodím prostě proto. Takže provianťák, je to jasný. Řekla jsem si o vařečku a místo v kuchyni bylo mé :o))

I vymyslela jsem, že navařím předem a hotová jídla zamrazím. První jídlo, které jsem připravila, byly zapečené těstoviny s uzeným masem. Z jedné prastaré kuchařky jsem nedávno vytáhla recept tak lahodný, že nic lepšího jsem vážně nejedla. Bytem se linula neuvěřitelná vůně. Po vytažení velkého plechu z trouby se na mě těstovinky libě usmívaly a křupavě lákaly: Jen si uždíbni, neboj, jen kousíček...Půlka plechu zmizela ani nevím  jak. Měla jsem fakt černé svědomí. Ty čuně!!!! Už nic dopředu vařit nebudu. Tak.

V úterý jsem byla ještě běhat s tím, že až doběhnu, zabalím si. Jenže jakmile jsem zasedla k PC abych si nahrála záznam, jakmile jsme s Renatou začaly chatovat a řešit poslední drobnosti, už jsem se nezvedla. Obě jsme se shodly na tom, že raději posuneme o půl hodiny odjezd, než abychom se teď stresovaly nějakým balením. Bylo to moudré rozhodnutí. Sice vstávat v šest, abych vše stihla se mi nechtělo, ale pobíhat v deset večer bytem, ještě navíc v tom šíleném dusnu, by bylo daleko horší.

A ráno, ve středu 24. července se náš výlet započal.
6 hodin: vstávám a začínám vařit. Ano, i přes to, že jsem řekla, že to neudělám. Pekla jsem na cestu sekanou a v papiňáku probublával italský guláš. Budeme mít za sebou dlouhou cestu, jistě nám večer bodne. Před sedmou jsem začala snášet do kufru věci, které mi připadaly důležité. Do toho jsem poklízela, rovnala, umývala, sprchovala se a psala si s Renatou. Měla přijet v půl desáté a já přesně v půl desáté stála u okna a jakoby znuděně jsem hleděla v dál: Kde sakra je! :o)) Když pak skutečně přijela, šla jsem zavřít balkon a zjistila, že venku visí mé tílko i kalhoty, které jsem chtěla mít s sebou. No potěš, jestli mám ještě někde něco takhle položené..

K autu jsem dotáhla obrovský kufr a tašku s jídlem a nějaké ty batohy. Půlku kufru zabírala podobná zavazadla Renaty. Neuměla jsem si představit, že mají ještě přistoupit dva lidé. Kupodivu se nakonec do auta vše vměstnalo, nic nemuselo zůstat doma. Opouštěli jsme kolem dvanácté dusnou Prahu a těšili se až vystoupíme o pár set kilometrů dál v chladnějších horách.

Cesta ubíhala celkem dobře. Udělali jsme si zastávku na Rozvadově a najedli se u mekáče, a pak se ještě 2x krátce stavělo na parkovištích. Kolem cesty byla pořád rovina, hory jsme vyhlíželi dost natěšeně. Já tedy určitě. Když se vylouply, měla jsem z nich závratě. Cvakali jsme s Digim přes sklo jak diví, jako bychom tudy jen projížděli a nečekalo nás pět dnů pobytu v nich. Po mnoha hodinách jsme konečně dorazili na místo, do švýcarského Luvenu, malé vesničky s dvěstěčtyřmi obyvateli ve výšce 998 m.n.m. Nanosili jsme všechny ty krámy do útulné horské chatičky, vybalili a šli na procházku. Fotojízda pokračovala. Kochali jsme se výhledy do údolí i na protější kopce a za chvilku se zase vrátili.

Večer se otevřela lahev na uvítanou a začaly se plánovat výlety. Ačkoli mám bílé ráda, nezúčastnila jsem se, protože jsem jednak neměla chuť a také před závodem mi to přišlo mimo. Nejsem na alkohol moc zvyklá, takže tělo by vyvádělo jak pominuté, co že mu to dávám. Už jsem byla taková hodně vypnutá a tak jsem jen zachytila, že ráno se vyšplháme na jakousi Pičmundu, kterou máme nad hlavou.

Pičmunda, po jejich Piz Mundaun, se nachází ve výšce 2.064 m.n.m. a byl to nejvyšší vrch, na který jsem se kdy vydrápala. Drápala jsem se ale celkem vesele, občas nějaké vydýchání a nacvakání panoramat, ale nějak extra znavená jsem nebyla. Asi to bylo tím, že jsme nejdříve vyjeli autem k chatě, odkud to na Pičmundu byl jen kousek. Cestou nahoru začalo drobně pršet a to vydrželo i skoro celou cestu zpět. Ale zima nebyla a utvrdilo mě to v tom, že na běh ať bude jak bude, mi postačí tílko. K autu jsme sestupovali jinudy, ale už se jen klesalo, žádné záludnosti nás nečekaly. Na konci cesty byla taková útulná hospůdka a všichni si tam chtěli dát kafe. Já ne. Neměla jsem s sebou peníze a přechod z čerstvého vzduchu do místnosti nesnáším nejlépe. A tak jsem šla ven, sedla si na takové prkno pod keřem a prohlížela si fotky. Když jsem po nějaké chvilce zvedla hlavu, svět zmizel. Přede mnou stál mrak. Prostoupil mnou a zahalil i zbytek světa. Neuvěřitelný pocit to ve mě vyvolalo. Za chvilku se z mraku vyloupl zbytek výpravy a jeli jsme zpět do chaty. Najedli jsme se a já si šla lehnout, protože jsem vůbec nemohl udržet oči.

Navečer jsme uspořádali další fotovýlet s krátkou procházkou a sice do vesničky Vrin a kousek za ni. Ve vesničce jsme si nafotili místní hřbitov, krásné a pozitivní místo, které obsadila především rodina Pelikánových. Všude tam, kde jsme se pohybovali, se mluví románštinou. Jazykem, kterému jsem pranic nerozuměla a domnívala se tak, že je to nějaké místní nářečí. A ono ne, on je to jeden z úředních jazyků!

Hory kolem byly nevídaně krásné, ale přesto jsem měla pocit, že když přijedu například do Jizerek, cítím tam větší sounáležitost. Že Alpy sice ohromí, ale ty naše domácí mají snad ještě větší kouzlo. Pro mne určitě. Krátké fotovýlety měly své opodstatnění - nesměli jsme se před závodem zrušit. Padl tedy návrh, že příště (příště?!) to uděláme naopak - nejdřív odběhneme závod a pak se tu vydáme na pořádné výšlapy. Ovšem nač stahovat kalhoty...

Večer opět vínko, které jsem opět odmítla. Byla jsem i celkově taková k ničemu, nechtělo se mi mluvit a tak jsem odlezla na pokoj. Unavená jsem byla jak pes, ovšem spánek přišel až ve čtyři ráno. Myslela jsem, že se zabiju, fakt. Doma bych se šla koukat na televizi, ta mě uspí, ale poslouchání absolutního ticha mě neuspalo ani náhodou. To absolutní ticho bylo vážně absolutní. Nebylo slyšet nic. Nic, znamená nic. Ani auta, ani hlasy, ani kroky, ani ševelení větru, ani psi, ani kočky, ani myši, ani sovy, ani vlastní dech. NIC. Absolutní ticho. Občas jsem vystrčila hlavu z okna abych si to nic prohlédla. Bylo totiž skoro hmatatelné. 

Fotky z výletu na Pičmundu a do Vrinu










A mrak zahalil svět a tento zmizel...




tatranka na Pičmundě



Ve čtvrtek jsem čekala, že mě probudí déšť. Holky totiž asi tak každou hodinu vytáhly mobily a dívaly se na předpověď počasí. Zpočátku dobrý, chápu, že je dobré vědět, zda se něco nežene, kór v horách, ale postupem času jsem na zvolání: Tak se kouknem, co na to Norové, byla skoro alergická. Takže dle Norů mělo pršet celý den. No tak bylo nakonec celý den krásně ba až horko. Den jsme strávili částečně v autě přesunem do Davosu pro čísla a krátkou procházkou kolem Davosského jezera.

Expo měli Švýcaři takové menší na to, že se akce ve všech závodech účastnilo asi 4tis. lidí. Bez jakékoliv fronty jsme si vyzvedly čísla, vyfasovaly pytlíček s dárky od sponzorů a účastnické funkční fialové tričko. V expu se holky zadrhly u Mizzuna a Salamonu, a i vítězoslavně nakoupily nové kousky do svého běžeckého šatníku. Slunce už stálo hodně vysoko, byl vážně nádherný den i jeli jsme k jezeru. Už jsem třetí den otravovala, že si chci vyfotit vodopád, nebo prostě nějakou vodu. A Davosské jezero bylo plné vody, azurové a chladné jako led. Říkala Iva :o))

Procházka nám trvala věčnost, protože tam bylo moc krásně. Všude běhaly veverky a létali krotcí ptáci, občas to bylo jak v hororu od Hitchcocka. A celou věčnost se probíralo další téma a sice: No počkej a tak mi tedy řekni, v čem poběžíš. Ano, já to měla vyřešené už doma, takže tohle mě taky nebavilo. Což jednou, možná dvakrát to probrat ano, ok, Norové pořád měnili své názory, takže bylo potřeba měnit i vyzbrojení. Ale tedy mluvit o tom celý den (nebo několik? už ani nevím...), to bylo nad mé síly. Příště (bude-li nějaké příště) to rozhodně chce nějaký mužský běžecký prvek, který tyhle nekonečné debaty o nesmrtelnosti chrousta nějak rázně utne. Nechci tím říct, že jsem si o tom nemudrovala, mudrovala. Rozhodovala jsem se mezi verzí kraťasy a tílko nebo 3/4 a tílko, a zda batoh s vodou, nebo jen lahvičku s vodou. Kromě toho bylo důležité počkat až na ráno dne závodu, protože to bylo asi nejpodstatnější - přizpůsobit se tomu, co se skutečně odehrává. Nějaká hra na co by kdyby mě vysilovala. Ale tak já je taky zlobila. Chtěla jsem například zastavit u drogerie a koupit si ariel... Do expa jsme se ještě vrátili pro lahvičku na ruku, ale krátce na to už zase vyrazili do Luvenu.

Uvařila jsem večeři a brzy se odkulila do pokoje. Má protivná nálada nějak gradovala, bylo lepší se zašít a neotravovat ostatní.

Výlet do Davosu pro čísla









Sobotu, den závodu, popíšu extra :o))

No a byla tu neděla, čas návratu. Nejdříve jsme ale uklidili chatu, zabalili si a vyjeli znova pod Pičmundu. Holky si vyklusaly a my s Digim šli pomalu dolů k Luvenu a fotili si mlhu a další skvosty. Nevím přesně, v kolik jsme vyjeli, ale v půl jedenácté v noci jsem odemykala ztichlý byt. Dala jsem prát vše promoklé, aby to nezatuchlo, nahrála si záznamy a totálně mrtvá ulehla. Samozřejmě jsem usnula asi ve dvě. V úterý ráno jsem zjistila, že v neděli byl úplněk což by vysvětlovalo jak mou ne zcela výtečnou náladu, tak nespavost. Výlet byl úžasný, ale (spojka vylučovací, co první větu vlastně popře :o)), bylo to pro mě dlouhé a bylo mi smutno, že jsem tak dlouho pryč od rodiny. Takže jestli jsem byla hodně protivná, všem účastníkům zájezdu se dodatečně omlouvám. Snad to alespoň částečně vykompenzovaly chutné pokrmy, které jsem vám s láskou připravila ;o))

Fotoprocházka před odjezdem


ne, to není náklad do dvou aut...

zápisek do kroniky






Pokračování příště... :o))

4 komentáře:

Iva řekl(a)...

Jídleníček byl all inclusive-při vzpomínce na italský guláš mám slinu až u pasu..Nezažít s tebou anabázi nákupu arielu ve Vídni, myslela bych si, že si snad děláš legraci :) Ty kopce, aach, to byla nádhera!! Příště ještě doladíme zastávku a focení Wasserfallu a bude to dokonalý. Liška děkuje, že jste ji přibraly do Zoospolku – výlet si moc užila!

Anonymní řekl(a)...

Hmm, ten ariel je asi úchylka :-)Stejně tak jsme ho s Leonou musely sehnat v Drážďanech :-)
Marcela

Summer řekl(a)...

Ve Frankfurtu taky ;-)

Jitka řekl(a)...

Krásný fotky! Příště ariel a rodinu s sebou ;-)