středa 30. července 2014

Posouvání limitů

Sobotní ráno, 26. července, den, kdy má svátek svatá Anna, a začínají chladná rána, nás přivítalo šedou oblohou a spoustou mlhy. Večer jsem usnula kupodivu skoro normálně, takže jsem se cítila fit a svěží. Vypadalo to, že Norové se konečně trefili i když se trefit neměli, protože v expu visela předpověď polojasno a 16-18 stupňů. I proto jsme si koupily ty lahvičky na ruku. Dodržela jsem přesto svůj rituál a šla si umýt vlasy, protože nesnáším, když mě při běhu kouše hlava. Už když jsem se fenovala a pozorovalo jak venku začíná poprchávat, říkala jsem si, že tentokrát jsem asi úplně mimo :o)) Ale i Renata si vlasy umyla, je tedy vidět, že nejsem mimo sama.

Daly jsme si snídani šampionů, tedy já a Renata, Iva mi přišlo že jí nějaké tajné ingredience, protože takovou hromadu jako my dvě neměla a přesto pak běžela jak vítr, no a pakovaly si batůžky. Použily jsme oficiální batůžek od pořadatele. Já do něj dala obě své lahvičky, gely a látkový kapesník a pak ještě svačinu - banán, pitíčko a tatranku. Na sebe vše běžecké plus mikinu a větrovku. Po osmé hodině jsme vyrazili směr Davos.

Čím blíž jsme byli, tím hnusněji bylo. Stěrače vůbec nestíhaly, mraky se držely u země a celkově ten pohled nebyl vůbec optimistický. Mlčky jsme dojeli až na parkoviště u stadionu, kam se dobíhalo, abychom o pár hodin později jen naskočili do vozu a odfrčeli zase do chaty. O pár hodin později... Nepředstavitelné...

Po několikaminutových tanečcích s převlékáním a oblékáním do běžeckého v suchu auta jsme se vydali směr vlakové nádraží. Jen co jsme dorazili, přiřítil se na nástupiště speciální vlak, který nás odvezl do Klosters, místa startu. Švýcaři to měli pěkně vymakané - poslali nám jízdenku poštou. Že nám ji mohli dát do startovního balíčku a ušetřit za poštovné, a že ji po nás nikdo nechtěl je ovšem jiná věc :-) 

Venku dál neúnavně cedilo, ani náznak trhání se mraků. Co bylo dobré, že nefoukalo. Sice pršelo hodně, ale kdyby ještě i foukalo, bylo by to celkem dost nepříjemné. Teď nastala ta chvíle, kdy se mohl doladit outfit. Rozhodovala jsem se hlavně ohledně kalhot. Přišlo mi, že když budu mít trenky, voda mi steče po nohách jako nic, kdežto do kalhot se vpije. To samé nahoře - tílko byla dle mého lepší varianta než triko. Jednu chvíli jsem byla i pro bundu, ale jakmile na ní dopadlo pár kapek, studilo mě to a to se mi pranic nelíbilo. Má konečná verze nakonec byla 3/4 + tílko a bez lahvičky na cestu. První pití bylo až na šestém km, no snad to vydržím. Když bude nejhůř, nechám si pršet do pusy. Holky měly ještě i nepromokavé bundy a stejně jako já se rozhodly běžet bez vody.

Další švýcarská vymakanost, která se záhy ukázala jako šílená, byla úschovna zavazadel. Na startu stály kontejnery s cedulemi startovních čísel, do kterých se zavazadla ukládala. Když jsme je šly uložit my, byly kontejnery už naložené v autě. Zmáčený chlapík ale ochotně převzal naše batůžky a dokonce ani neprotestoval proti deštníku, který jsem měla navlečený na batůžku. Jo apropo batůžek - ten můj se ve vlaku protrhl... Švýcaři... Ještě že měla Renata igelitku.Ovšem cestou na start se nám naskytl zajímavý obrázek. 


Je vidět, že tady mají pořadatelé celkem mezery. Nevím, zda za to mohlo počasí, že lidi nechávali odevzdání věcí na poslední chvíli, nebo je to tak normální, každopádně přebírat bych to nechtěla.

Na start jsme se šly vmáčknout krátce před dvanáctou. Koridor byl úzký a vylidněný. Jak jsme došly, tak jsme zůstaly stát a zimomřivě čekaly, až nás vypustí na start. Moderátor něco nesrozumitelně "chrochtal" švýcarskou němčinou s rakouským přízvukem. Pak nám konečně pustil nějakou dojímací startovní píseň (teď si vůbec nevzpomínám jakou) a mohli jsme běžet.

Než jsem se nadála, předběhlo mě celé startovní pole. Iva zmizela ihned po výstřelu, za chvilku i Renata a já osaměla. Vlála jsem za všemi s tepy tak vysokými, že jsem nechápala, jak jsem k nim přišla. Plíce se sevřely a nechtěly vůbec fungovat. Ačkoliv nohy by i běžely, dech nebyl, musela jsem zpomalit. Hned v prvním stoupání jsem přešla do chůze, no hotovo. Ještě že jsem si řekla, že mým cílem je prostě trasu proběhnout bez ohledu na čas. Tedy přála jsem si, nezdržovat se na ní déle jak 3 a půl hodiny, ale kdyby to nešlo, určitě by se svět nezřítil.

Optimismus na startu
Co si mi na běhu v přírodě líbí je, že to strašně rychle utíká. Než jsem se nadála, byl tu šestý kilometr. Úplně jsem zírala. Dala jsem si gel a vodu a pádila dál. Bavilo mě to, trasa byla fakt akční, bahnitá, kamenitá, když byl čas zvednout oči, bylo to kolem strašně krásné i když pořád a pořád pršelo. Ovšem pak přišel desátý kilometr a všechny libé pocity zmizely. Ještě jsem si kontrolovala čas, 1:20, no super, když to tak pěkně půjde dál, mohla bych to za tři hodiny zvládnout. Možná pod tři... Jak řečeno, čas nebyl důležitý, ale nějaký lepší by potěšil. Jenže mě čekalo pětikilometrové stoupání, jinými slovy běh nad Sněžku, a mé naděje se utopily v potu tváře.

Na vrcholu kopce jsem byla na konci svých sil. Měla jsem chuť si tam sednout a dát si svačinu, trochu si odpočinout, vypnout hodinky... Ne, nechtěla jsem vzdát, jen si odpočinout. Ale makala jsem dál, hodinky jsem už nesledovala, jen jsem se soustředila na běh. No běh to nebyl, ale snažila jsem se. Byla jsem nasáklá vodou jak houba (promiň Mirko), boty těžké, kalhoty těžké a co mi tedy vadilo, že mě zábla hlava! Než se vynořilo jezero, chytly mě porodní bolesti. No samozřejmě že jsem nerodila, ale bolest v těch místech byla úplně stejná. Myslela jsem, že se skácím. Byla jsem jak ubohá Rusalka bledá, i když tu bolela chodidla, ale taky při každém kroku trpěla. To bylo něco tak šíleného, že mi vytryskly slzy a vůbec jsme nevěděla, co mám dělat. Nejhorší byla představa, že bych musela závod ukončit... Kousla jsem se do rtu s tím, že když na to nebudu myslet, bolest zmizí. Nezmizela úplně, ale dalo se pokračovat.

Nad jezerem, čili tak šest kilometrů před cílem, jsem se chytla jedné holky a společně jsme se až do cíle táhly. Byla jsem ráda, protože jsem už vůbec nemohla a když jsem viděla, že v tom nejsem sama, bylo mi líp. Před koncem nám pořadatelé připravili takovou zajímavou atrakci - aby nemuseli přerušit dopravu, postavili přes ulici lešení. No koukala jsem jak blázen. V nohách asi 20 km a oni nás pošlou do schodů... Stála jsem pod nimi a nevěřila svým očím. Nějaký kolemjdoucí měl úplně záchvat smíchu když mě tam viděl s tím němým úžasem stát. No haha. Vylezla jsem nahoru a sunula se pomaličku přes ulici ve výši asi dva metry (nebo víc?). Lešení se kývalo, zrovna jsme na něm byli tři, povrch klouzal, po schodech dolů nohy stávkovaly, fakt vtip dne. Naštěstí od lešení se běželo z kopce, takže se nohy nějak vzpamatovaly. 

A byl tu cíl. Zařadila jsem skutečnou rychlost a vběhla na stadion. Pípla jednadvacítka, davy šílely a konec zvonec. Ta holka za mnou přišla, chtěla vidět za kolik to máme, kolik mi ukazuje garmin, a čas 3:06 ji očividně potěšil. Říkala, že je šťastná a že se jí chce brečet. Mě se taky chtělo. Nic těžšího jsem nikdy neběžela. Byla jsem maximálně vyčerpaná, promoklá, zabahněná, hladová, v jednu chvíli i zoufalá, že tělo stávkuje, a přesto jsem najednou chodila po stadionu a popíjela horký čaj. Tedy čekala jsem i fólii abych se zachumlala, ale žádnou jsme nedostali.

Slzy v cíli
Chvilku jsem se tam motala jak nudle v bandě až jsem se domotala k východu, kde mi nějaký kluk nasadil medaili na krk a pogratuloval. Bylo po všem... A v tom jsem uslyšela známý hlas a on Digi a Iva. Měla jsem hroznou radost, že je vidím. Došla jsem si s Digim pro věci (ještě že mě vedl, sama bych to hned tak nenašla). Na zemi se válely batůžky, vlastně už jen pár, ale deštník nikde. Ještě že alespoň batůžek mi zůstal. Já blb v něm totiž měla mobil... Začali jsme hledat Renatu, kterou nikdo z nás neviděl. Nebylo možné, že by už někde v cíli nebyla, protože jsem ji nikde nepředbíhala. Počkali jsme na ní tedy u auta, protože tam jsme měli sraz, a ona se za chvilku opravdu vyloupla.

Holky běžely neuvěřitelně dobře. Hlavně tedy Iva, která trať zdolala za 2:27!!!! Páni, co? A Renata zase utekla třem hodinám a do cíle se přiřítila ve 2:58! Šikovný holky, ještě jednou gratuluji.

Iva reprezentovala v národních barvách

Renata a její věčný úsměv
Na nic jsme nečekali a ihned vyrazili do Luvenu. Obdivovala jsem Renatu, že dokáže i po takovém výkonu sednout za volant a v neutuchajícím dešti tu štreku odřídit. My s Ivou to víceméně zalomily, Iva ta usnula a já byla taky taková vláčná. Na chatě jsem udělala večeři, chvilku jsem vydržela s ostatními, ale únava mě přemohla a tak jsem se zase přesunula na pokoj. Ačkoliv jsem byla tuhá a zničená, spánek opět přišel až ve dvě :o(

Kdyby se mě někdo zeptal, zda bych do toho šla znovu, tak kývnu. Bylo to tvrdé, ale nějakým zvráceným způsobem mě to bavilo. Bavilo mě to čvachtání v blátě i to funění do vrchu. Bavilo mě si utrhnout jahodu a v duchu se pokárat, že nejsem na výletě. Bavilo mě to celé, protože věřím, že přesně tohle je druh závodu, který člověka prověří, a který ho posune o další level nahoru. A já chci být v dalším levelu ať už tam budou jakékoliv překážky a mety. 

Ovšem tedy když holky začaly mluvit o tom, že za rok si tam dají K42, což je maraton s převýšením 1900 m (tady bylo 900) tak to jsem s díky odmítla. Nejsem blázen. Mě bude stačit, že si čas opravím. Nebo že to zase přežiju...

P.S. Pár fotek jsem si vypůjčila od Digiho a moc mu za ně děkuji ;o))

10 komentářů:

Mirka Pilzová řekl(a)...

Nemohla jsem se dočkat pokračování a opět jsi nezklamala.Úplně jsem měla pocit,že běžím s tebou.Tak třeba za rok...

Richard Strouhal řekl(a)...

...uvidíš, že za rok to bude ten maraton. No a gratulace! Zdá se, že to fakt nebylo lehké...
R.

AprilRuns řekl(a)...

Leono, pekny, jsi dobra - kazdej tvuj zavod je tezsi, nez ten predchozi a kazdej te strasne bavi - to je dobry znameni!

Anonymní řekl(a)...

Holky, jste fakt dobrý...I když počasí nevyšlo, je vidět, že to byl silný zážitek, gratulace.

Marcela

Iva řekl(a)...

Je fakt, že počasí se s náma nemazalo, trasa sama o sobě by byla náročná, natož za takového lijavce. O to větší uznání, jak ses se všema nástrahama poprala :)

Leona Pulec řekl(a)...

Mirko děkuji. Ať se ti nemoci vyhýbají a příští rok to můžeš zkusit na vlastní kůži :o)

RS: nene, já určitě horský maraton nepoběžím

April: je to divný, co? :o))

Marcela: silné to bylo, to ano :o))

Iva: počasí bylo drsné a kdo ví, jaké rekordy by padaly, kdyby bylo líp. Srovnávala jsem to s Hrbem a ten mám taky za 3:06 i když byl o 1 km delší. No a tedy nesrovnatelné pocity i námaha. Za rok si ten Hrb musíš taky zkusit :o))

Summer řekl(a)...

Nó, to bylo tedy něco. Klobouk dolů. Já si to Chorvatsko užila tak akorát. Nevím, nevím, jestli bych měnila :-D

Jitka řekl(a)...

Veliká gratulace! A mám stejný pocit jako Richard ;-)

Leona Pulec řekl(a)...

Nene, Jitko, maraton bych tam neuběhla, vážně ne. Tím jsem si jistá :o))

Leona Pulec řekl(a)...

Sum: prosím tě, ty se účastníš letos tak těžkých závodů, že tenhle bys zvládla také :o)