pondělí 7. července 2014

Hrály jsme tyčkovanou

Nesnáším kopce a na tom se nikdy nic nezmění. Do kopce se zadýchávám, rudnu, blednu, sunu se, popobíhám, postávám, vydýchávám, zakopávám levou o pravou, dělám, že se kochám, nebo že fotím jahodu, prostě s během to má pramálo společného. A přesto jsem já blbec kývla na běh v Krkonoších. Musela jsem mít nějakou slabší chvilku, nebo zatmění mozku.

Původní sestava čítala mě, Renatu a Petru. Pak se přidala Jana a úplně naposledy Martina. Z té jsem měla ukrutnou radost. Je totiž vždy lepší, či alespoň dobré, jít běhat s někým, kdo je na tom podobně, a nic ve zlém, ale s Martinou jsme na podobné úrovni - v kopcích moc neběháme, spíš je chodíme. Jana a Petra, to jsou běžkyně o level až tři jinde a Renata je na pobíhání po horách zvyklá. Takže Martina pro mě znamenala kruh bezpečí. Sice mi psala, že se bojí, ale to jsem jí uklidnila, že nemá čeho, protože přeci ví, že mě rozhodí i zpomalovač na silnici, natož pak hory v celé své kráse.

Martina, Jana, Petra, Renata
V pátek jsme se přesunuly k Renatě na chatu, která se nachází v malé vesničce sevřené mezi Českým Rájem, Jizerskými horami a Krkonošemi. Okamžitě jsme se přehodily do módu Totální relax a pohoda, vybalily, uvařily večeři a kecaly. Jak jinak. Vtipný moment nastal, když nám Renata rozdala mapy s trasou. Nic ve zlém, pro mě naprostá zbytečnost, ale jako souvenýr dobrý :o)) Holky neustále kontrolovaly všechny možné servery s počasím a podle toho, na kterém se zrovna nacházely, hlásaly: Hm, tak bude pršet. Hele nebude, až ve dvě!. Jó, kdyby ve dvě, v deset.. Nene, to vypadá, že se nám to vyhne úplně. Já se neúčastnila, mě to bylo jedno. Uvítala bych chladno, ale jasno, abych taky něco viděla, ale i kdybych to zkoumala sebepečlivěji, stejně se to nedalo nijak ovlivnit, tak proč se tím zabývat. No jasně, kvůli oblečení je to dobré vědět :o)

Ráno nás vzbudil déšť a Renata. Petra z pod peřiny vznesla huhlavý a ospalý dotaz, proč má vstávat, když venku leje jak z konve. Její dotaz jsem přetlumočila zbytku osazenstva, co už seděl v kuchyni u kafe. Dostalo se nám odpovědi, že v Krkonoších neprší. Inu, slezly jsme dolů a dospávaly nad kafem. Večerní smělé plány: Vyrazíme co nejdřív, nějak vzaly za své. Ani nevím, co přesně bylo příčinou. Asi to, jak jsme se mazaly, upravovaly, balily svačiny a pití a nabíjely mobily. Každopádně na místo jsme se dostaly docela pozdě a jen tak tak stihly lanovku na Medvědín v 9 hodin. 

Nahoře foukalo a bylo mi zima. Zabalila jsem se tedy do bundy a připevnila batoh. Celá operace mi trvala velmi dlouho, protože mi ještě bylo blbě z lanovky. Nikdo nechápal, jak mi může být špatně. No prostě je - je to vysoko a kejklá se to a můžu se kdykoliv zřítit! Takže hledím jen vpřed a takové nějaké: Koukni táááámhle to je Špindlerovka, tam poběžíme, mě opravdu nedonutilo pohnout hlavou ani náhodou. Holky dokonce cestou nahoru svačily, což mi hlava fakt nebere. Jen co jsme vyběhly, bylo mi horko, čili následoval další akt a sice vysvlečení, zabalení a uklizení bundy do batohu.

Díky Renatě mám fotky, kdy běžím v horách.
Těch pár sekund než to zmáčkla se dalo vydržet :o)
Apropo batoh - mám nový, pravý běžecký z Decathlonu. Bylo to poprvé a rozhodně ne naposledy, co jsem s ním běžela. Je fakt super, je lehký, sedí a hlavně: má kapsičky vpředu! Taková kapsička vpředu je velmi praktická, neb má člověk po ruce foťák, mobil, kapesník či něco dalšího, co nutně potřebuje. Pokud by to měl vzadu, musel by zastavit, sundat, rozepnout, vyndat, zapnout, zastrčit, nahodit a to je už opravdu velmi složitá operace. No že jo Martino? :-) Prostě jsem o něm skoro nevěděla. Skoro proto, že jsem ho měla nějak podivně seštelovaný a visel na mě křivě, což mi nejdřív vadilo, ale pak ne. Rozhodně bylo jednodušší si zvyknout než zkoumat, který popruh je či není utažený. 

Rozbíhalo se to skoro po rovince až po nakloněné rovině, ale záhy se cesta začala zvedat. Jana a Petra i s Renatou normálně běžely, my s Martinou zdechaly. Víceméně beze slov jsme ihned zaujaly postoj: indián bude nejlepší, a začaly to střídat. Nejdříve tak nějak nepravidelně, co dech stačil, ale pak jsme tomu daly řád a běžely od tyčky k tyčce. Tři tyčky běžely, tři šly. Někdy jsme i jako správné rebelky běžely třeba pět! Když nebyly tyčky, posloužily kameny či nějaký keříček. No a tak jsme se hrabaly pěkně za holkama, které na nás ale vždy někde počkaly, nafotily jsme panoramata a zase to rozběhly.

Moc se mi tam líbilo, moc. Bylo nádherně, hory se majestátně tyčily kolkolem a vzduch voněl dálkama a dobrodružstvím. Připadala jsem si jako v nebi. Všechny kopce mi daly zabrat, ale náladu jsem měla skvělou. Možná to ani nebyly pořádné kopce, spíš taková táhlá stoupání, co šla vyběhnout, ale nechtěly jsme to hrotit a opravdu jsme s Martinou tyčkovaly co to šlo. Strašně mě bavilo předbíhat túristy, neb jsem si připadala jako skutečný borec. A takový pocit u sebe prakticky neznám, takže jsem si ho užívala :o))

Od sněžných jam (ne JAM jako džem, ale JAM jako jámy) se cesta začala svažovat. Skákala jsem z kamene na kamen jak malá a kdybych mohla, tak si i pískám do kroku. Překvapilo mě, že když jsem se otočila, nebyly holky za mnou, ale kdesi daleko za mnou. Divné, že ani naše rychlonožky mi nestačily. Asi jsem to přehnala. Tak jsem zase čekala já na ně. Ani ony nechápaly, co se se mnou děje a přejmenovaly mě na kamzíka. Vysvětlovala jsem, že přeci z kopce je to úplně normální, že člověk běží rychle, ale prý ne a už vůbec ne po kamenech. Bylo mi blbý je opustit (hlavně Martinu, která se mnou celou dobu držela basu), na druhou stranu mě fakt bavilo "to pustit". Děvčata, když viděla, že jsem fakt jak malej Jarda, mi daly svolení běžet dle libosti. Tak jo, tak jsem frčela co to šlo a byla v tu chvíli nejšťastnější malej Jarda na světě.

Tohle byla naprostá paráda!
profil Krkokonše
Zastavily jsme se na oběd na Moravské boudě. Viděno zpětně - ne úplně šťastné rozhodnutí. Jo, pokud bychom do sebe hodily kofolu a zase běžely, tak jo. Ale my si sedly! nacpaly se! a tím pádem vytuhly. Když jsem vylezly zase před chatu, představa dalších 16ti km se nám moc nepozdávala. Ne že bychom to nezvládly, spíš se nám už moc nechtělo. Lákavější představa byla dát si jen prvoplánovaných dvacet, než druhoplánovaných třicet. V té chvíli zasáhla vyšší moc a Petru začalo bolet koleno při sebězích. A tím se rozhodlo to stočit a běžet k autu.

Cesta i nadále jen klesala a já holky i nadále iritovala hláškami jako: Ježíš to je nuda ten asfalt! Kdy už budou zase kameny? Ty seběhy jsou parádní, že? apod.

Celkem jsme uběhly 22 km a popravdě, ani jsme nebyly moc vyčerpané, spíš normálně unavené jako po delším běhu. Druhý den nám pocit vyčerpanosti vynahradil až kam...

Druhý den se totiž běželo na Renaty oblíbený běžecký cíl - Černou studnici. Černá studnice je kamenná rozhledna na nejvyšším vrchu Černostudničního hřebene ve výšce 869 m.n.m. No hotovo. Nemohla jsem nic. Běžet, jít, dýchat, mluvit, fotit, nic, nic nic. Unavené svaly po sobotní hřebenovce mi daly pocítit, že tudy cesta nevede, že to chtělo spíš nějaký piánko běh po rovince s tepy tak na 100. Obdivně jsem se koukala za holkama, za Janou a Petrou, jak lehce a ladně stoupají výš a výš až úplně zmizely z dohledu. Renata se mnou držela basu a cedily jsme pot společně. Záviděla jsem Martině, že odjela :o))

profil Studnice!
Horko bylo tak šílené, že jsem normálně ze sebe i strhla tílko a bylo mi fakt úplně jedno, jestli někdo uvidí mou třesoucí se pneumatiku, hlavně když se tím vedrem nevypařím. Ze Studnice sice logicky následoval seběh, kdy jsem zase trochu ožila, ale  ještě jsem se natrápila dostatečně. Asi jsme byly unavené všechny, protože i Jana podotkla, že už jí to moc nebaví a že se jí už ani nechce běžet... Vážně jsem uvažovala, že tam sebou někde fláknu do trávy a už se nehnu. Uběhly jsme 14 km a byl to jeden z mých nejtěžších běhů vůbec - pot a dřina pur.

Celkově to byl nádherný víkend. Spousta smíchu, zážitků, fotek, lajkování (Lajkni tu fotku! Ne, nelajknu, vypadám tam blbě! Ale já tam vypadám dobře! Tak si jí lajkni sama... :oDDD), dobrého jídla, pohody na zahradě, příjemné čtení (Komu zvoní mobil) a další drobnosti, které do mozaiky Běžecký víkend v horách pěkně zapadly.











16 komentářů:

tucnak řekl(a)...

no neřikej, že se ti cesta na Černou Studnici nelíbila! Krásně tam bylo a ty výhledy :-)

Leona Pulec řekl(a)...

Ty Trosky, viď? :o)))

tucnak řekl(a)...

jo, přesně, nás :)

zuzu řekl(a)...

Kde běžíte v sobotu? Že bych se přidala... tyčkovaná by mi taky možná šla (alespoň doufám)... a kdybyste na mě čekaly :-)... Zuzka S.

Anonymní řekl(a)...

Nádhera. Závidím :-)
JJ

Richard Strouhal řekl(a)...

...moc hezký, přidáváš vzdálenost a horský terén - ultra tě nemine :-)

Zdraví Richard Pajda

Kulhající Stařík řekl(a)...

jj. Jen tiše závidím..

Anonymní řekl(a)...

Moc pěkný a ta Černá Studnice na zakončení.Mám to tam asi 16km takže vím o co šlo.Zdeněk Strouhal.

1bubobubo řekl(a)...

Krásný výlet do hor! |Pěkně jste si to užily a to je hlavní :-) Dokonce jsi mě naladila na vyběhnutí do Krkonoš, když už tam odtud pocházím :-)) Parádní fotky! A ta pneumatika se diskrétně nazývá ÓTéPéčko (OTP) - Ochranný tukový prstenec :-)))) Ať tě to baví běhat i něco jiného než jen "tvé" kolečko v Praze :-)

Anonymní řekl(a)...

Moc hezký :-) Je vidět, že vás to fakt bavilo..je to hodně motivační, hned mám chuť někam do kopečků vyběhnout (i když se v nich úplně stejně trápím)
Marcela

Anonymní řekl(a)...

Skvělý článek! Přenesla jsem se zase do hor... U některých tvých detailních popisů tady brečím :-DDDD
Petra

Summer řekl(a)...

Už koukám po novém baťůžku s kapsičkami vpředu:-)
Ještě teď se rozplývám, jak to byl úžasný víkend:-)

AprilRuns řekl(a)...

Honza piskvorky, holky tyckovanou.... Koukam, ze leto krasne zacalo, tak uzivejte a kochejte se!

Leona Pulec řekl(a)...

Zuzka: to my hned tak nikam nepoběžíme - až 26.07. ve Švýcarsku. Kdybys chtěla jet s námi, dej vědět do mailu, máme místo v chatě.

JJ: závidím horám, závidím jim... Jeď taky :o))

RS: už i ty s tím ultra začínáš? :oD

KS: no jo, byla to krása nebeská

Leona Pulec řekl(a)...

Zdeněk: znáš to tam? Alespoň někdo si umí představit, jak jsem trpěla :o)

Bubo: OTP? Krása, to budu používat a dál pěstovat :o)) Mě se tam chce jet znova, Renata nám ještě chce ukázat ten zbytek trasy, který jsme nestihly. Moc jí to mrzelo (ba dokonce byla smutná), protože to prý měla být ta hezčí část.

Marcela: příště můžeš jet s námi :o)

Petra: díky. Taky jsem utírala slzy cestou na Studnici ;o))

Sum: byla to paráda. Škoda, že s námi nemůžeš nach Schweiz

April: ty se zase šplháš na Mattehorn, to je taky skvělá zábava :o)


AprilRuns řekl(a)...

Splham, ale virtualne, Leono, virtualne. Nad Davosem bych vyplivla plice, to je spis pro tebe :-)).