pondělí 14. dubna 2014

Kde se to zastaví?

Už týden jsem doma a nic z toho. Lépe mi není, spíš hůř, ale už se tak trochu ví, odkud vítr vane, takže doufám i v medikamenty, které mi uleví. Času na na různé přemýšlení mám habakuk. Snažím se držet dál od myšlenek na běh, aby mi nebylo líto, že nemůžu ven. Ale ať dělám, co dělám, oklikou se k němu vždycky nějak dostanu. O čem přemýšlím už velmi, velmi dlouho, a dvakrát jsem o tom dokonce začala sepisovat úvahu, kterou jsem ale nikdy nedopsala, to je ultraběh. 

Teď po Brdské, kterou uběhli úplně všichni, co znám, mi "kamarádi" píší, že to bylo super, a že za rok to musím zkusit také. S díky odmítám. Absolutně nechápu, proč bych měla běhat takové fláky. A hlavně kde bych vzala čas na to, se na takový závod vůbec připravit. Jednou jsem se Honzy ptala na jeho pocity po doběhu nějakého jeho šíleného závodu a on mi s přehledem vyjmenoval pocity, které jsem já měla po doběhu maratonu. To mě utvrdilo v tom, že maraton pro navození pocitu nepřekonanosti úplně a zcela stačí. A když se to vezme, tak možná i půlka, desítka...

Mě přijde, že ultra je teď děsně módní. Že lidi uběhnou maraton a jsou na rozcestí: Co dál? Mám to zkusit znovu a rychleji? Mám to zkusit pomaleji a dál? Mám se vrátit ke své desítce? Možná jim přijde, že desítka už je málo a hlavně - tu uběhne každý! Skrývá se za výzvou ultra pocit nedoceněnosti? To by snad ani nebylo možné, protože vím, že spousta těch, co ultra běhají, jsou lidsky i profesně fakt úspěšní a skvělí lidí. Nebo mají nějaké své bolístky, které se snaží ultraběhem ze sebe dostat. Nebo chtějí jen posouvat své hranice. Čert ví. Argument: chci to prostě jen zkusit, pro mě není dostatečně silný a pádný. 

Možná k tomu přispívá i řada pozitivních zápisků z ultraběhů (nic ve zlém všichni ultráci-psavci). Málokdo při psaní článků fňuká tak jako já, takže se přesně nedozvíme, jak moc to bolí. Nejen jak bolí třeba samotný závod, ale i příprava na něj. Pořádná příprava znamená hodiny a hodiny někde v terénu, mimo domov. Pořádná příprava je i pořádný odpočinek. Takže mě zajímá, kde berou lidi čas na to, aby skloubili ultra-přípravu s běžným životem? S prací... S rodinou... S přáteli.... Tohle mi hlava nebere. I když samozřejmě já to vidím z pohledu někoho, kdo jeden kilometr lážoplážo běží klidně víc jak osm minut. Pro mě by to skutečně znamenalo běhat ve dne v noci.

Nejsou za tím asi jen pozitivní články blogerů, celý svět v současnosti neustále mluví o tom, že běhat, to je super úžasná věc, kterou zvládne každý. A tak si člověk koupí botky a vyběhne. Třeba mu to jde, tak si dává cíle. Zdolá pětku, zdolá desítku, běhá několikrát týdně a zlepšuje se o stošest. Pak si někde přečte, že když uběhne deset, půlmaraton zvládne naprosto bezpochyby. Takže následuje usilovnější pobíhání a když proběhne šťastně cílovou branou po jednadvacítce, už se vidí, jak probíhá i tou maratonskou. Nevím, nevím, možná jsem moc opatrná, možná už i stará, ale mě přijde, že tahle masáž, tyhle výzvy, to je tak trochu mor. Vlastně se nám podsouvá, trochu nenápadně, o to ale usilovněji, že kdo neběhá s námi, běhá proti nám, abych to tedy tak nějak kulantně vyjádřila. To je skoro jak v reklamách na actimel a activii, to je taky takový blud. A o tom, že mám trochu pravdu, svědčí vyšší a vyšší účast na těchto ultrazávodech. Nebylo by však od věci se kouknout na statistiky doběhů...

Nemůžu to úplně kategorizovat. Nikde jsem si přesně nepřečetla větu: kdo neběhá ultra, není běžec. Jen ta masáž, ta nějak zavání... Ty fotky s výhledy na nekonečné hory a dálavy, ty větrem ošlehané tváře, které i po šedesáti kilometrech září štěstím do objektivu, ty endorfíny po doběhu, ty nadšené zápisky (opět se omlouvám...).. Koho by pak nelákalo si to zkusit? Jenže jsou tu i inspirující fotky a videa z masových městských běhů... No, dalo by se o tom všem dlouze diskutovat (což my u piva i děláme :o))

 Jsou lidi, co běhají 3x týdně svých osm a nějaká mediální masáž je nechává chladnými. I je spousta těch, co začátečníky podporují a utvrzují je, že ty tři km v kuse jsou opravdu super a jen tak dál. A já? No kdysi jsem nechtěla ani slyšet o tom, že bych mohla běhat v přírodě... Takže: neříkej nikdy nikdy. Ale utra? To fakt nikdy :o))


19 komentářů:

tucnak řekl(a)...

jen počkej zajíci!

Unknown řekl(a)...

Já jsem Pulec :oDDD

Anonymní řekl(a)...

Já bych se do ultra taky nikdy nepustila.
Péťa

Unknown řekl(a)...

...no, já jsem asi ten poslední, kdo by tady mohl dávat rozumy o "ultra", ale možná mezi ty co tak nadšeně píší o "ultra" - třeba o Brdské :-) počítáš i mě, tak ti k tomu nebudu psát žádný moudra, ale řeknu ti jak je to u mě: 1) baví mě to - čím běžím dýl, tím jsem víc v přírodě, tím nadýchám víc kyslíku, můžu víc přemýšlet ... 2) jak už jsem psal i na blogu - samotná "příprava" - třeba pro mě na Brdskou a atd. je vlastně důležitější než ten závod a nechlubím se tím někde na facebooku, 100% tréninkových běhů jsem sám, občas o tom píšu na blog - to je fakt... 3) kde na to beru čas - většinou běhám večer - často i o víkendu večer, jedu se synkem na trénink - vysadím ho na hřišti a jdu běhat - jinak normálně pracuji, mám dvě děti (to třetí velké už nepočítám)... 4) mediální masáž neřeším ani u sebe ani u druhých - hodně se těším na Pražský maraton, ale zároveň jsem rozhodnutý, že je to naposledy... 5) nedokážu vysvětlit proč mě i v tréninku baví běhat do kopce a ne jen po rovině... 6) už nevím co napsat :-) Měj se fajn !

RS

Anonymní řekl(a)...

No, paní Božena Němcová říkávala: "proti gustu žádný dišputát". A Scott Jurek říká, že mnoho ultraběžců jsou vyléčení narkomani, alkoholici, workoholici a jiní závisláci. Tak si to přeber. A je spousta lidí, kteří prostě jen chtějí zjistit svoje limity nebo vyhnat z hlavy negativní myšlenky. Potřebujeme prostě překonávat překážky, jinak krníme a blbneme. A když nemusíme (naštěstí) bojovat ohněm a mečem, bojujeme jinak. Protože když nebojujeme tak krníme a blbneme. Prostě to příroda tak nastavila. A my ji jen posloucháme :-)
Pěkný den, Radomír

12HonzaDe řekl(a)...

Napsala jsi to hezky... Vlastne jsem byl nedavno primo i neprimo "oznacen" za ty.. kteri blbnou lidi pro ultra.. za ty, kteri pisi, ze je to pohoda, krasa.. nadhera.. sama pozitiva a socialni jistoty:)..
Mohu uprimne rici, ze takovou moc my "lamy" nemame..:)...Je to v lidech, ze chteji rychleji a nebo dal.. treba proto, ze se jim to libi.. nebo proto, aby se odlisili. Kdo vi? :)
A kdo vi, ze ty treba neskoncis pobihat v lesich ci v horach... proste nas nekam ty nase cesty vedou.. Uzijme si to! Uz se tesim, az to zase v hospode probereme..12:)

Anonymní řekl(a)...

To víš, někdo má výzvy v km, někdo v časech, někdo v umístění, někdo ve fotkách a je problém, když tví kámoši se linou ze všech těchto jmenovaných "bláznů", to pak musíš dát rychlou 10ku, pár maratonů, nějaký ultra v horách a k tomu přidat hafo fotek v cool hadrech a článků, že to bolelo, ale jinak jseš úplně cajk :-) Lékem je nechodit na net a nečumět po reklamách, ale to umí fakt málokdo ... Nebo se smířit, že tě poráží i ti, kterým jsi ukazovala záda. Což jsem se musel naučit i já ... Honzis

AprilRuns řekl(a)...

Leono, na Brdsky nebyli uplne vsichni, co znas, neboj! Vsechno kolem behani je ted tak pitome modni, ale porad jeste nam prece zbyva nas vlastni svet, ta povestna osamelost prespolniho bezce. Ta nastava na petce, na pulce, na ultratrailu i na meststkym zavodu - a kazdej sme pak na sebe sam... To je prece pekny a silny, daleko silnejsi nez vzdalenosti, definice, skatulky.

Unknown řekl(a)...

Péťa: alespoň někdo :o)

Richard: to víš že mezi ultra patříš a velmi se ti daří a tvé pokroky jsou neuvěřitelné. A je z toho cítit, že tě to baví. A o to jde :o)

Radomíre, jj, máš pravdu, asi i Jurek má pravdu a Božena Němcová ta samozřejmě také :o) A mě se líbí, to překonávání překážek, ne že ne. A držím pěsti, aby to vždy šlo. Tedy běželo :o)

12: jestli já skončím na nějakém ultra, tak to ať mě raději sebere čert :o))

Honzis: ano, výzvy jsou tu od toho, aby se z nich staly trofeje. Také mám na letošek dvě a tady se rouhám nad ultra. No fuj! :o)) Jo a ty záda: ber to tak, že víc a víc lidí ti je postupem času ukáže. Ale pokud to bude jen při závodech, tak to není tak strašné :o)

April: ty jsi to krásně shrnula! Díky :o)) To víš, my nemocní jsme tak trošku trudomyslní. A navíc je úplněk! :o))


A ačkoliv by se mohlo zdát, že tenhle článek je namířený proti ultra, tak to není. Je to článek pro někoho, kdo si myslí, že když běhá spousty let, že musí běhat ultraběhy a horské běhy a další šílenosti.
A tak jsem tím chtěla jen říct: někdo má, a někdo ne. Po maratonu nemusí nutně přijít ultra, může přijít další maraton, nebo... Hlavně když nepřestane bavit. Když zůstane běh pro radost a pro ten pocit... Asi tak :o))

R V M řekl(a)...

Tak já za sebe slibuju, že mě na nějaký ultra (42 plus) nikdo nedostane..
:)

Advid řekl(a)...

Přesně, u někoho to vypadá, že ultra doběhne a hned má spoustu fotek na FB a někdo to uběhne a kromě jeho nejbližších a těch, co tam byli taky, to nikdo jiný neví. Jsem někde mezi. :D

Ale jak už psal Honza 12 na svém blogu, pravděpodobně ta vlna zase opadne. Jen abychom se toho dožili. :D

Jitka řekl(a)...

Každý běhá kvůli něčemu jinému. Já jsem při a hlavně po každým delším běhu (dejme tomu nad 25-30km) mívala pocit síly a obrovskou radost z toho, co všechno vydržím. Teď se jen těším, až budu moc zkusit aspoň zlomek té strašné bolesti, co teď prožívám, vyběhat. A na to desítka kolem baráku prostě stačit nebude. Zajímavý mi přijde, že jako běžec nebereš jako dostatečný argument to, že chce někdo nějakou trať prostě zkusit... Jakou motivaci máš k závodění ty? Časy? Rekordy? Setkání s kamarády? A není za tím vším přemítáním o ultra spíš pocit, že bys taky měla, ale z nějakého důvodu to prostě nejde?

Unknown řekl(a)...

Tvoje docela zásadní úvaha. Dnešní sport je ale především obchod a to mohutný. Jak naznačuje Jitka, přístup, rozsah a důvod k běhu je jen OSOBNÍ, neunifikovaná volba každého z nás. Mnohdy nám pomáhá k posílení sebevědomí, zlepšení zdraví (o čemž pochybuje Tvá "lékařka" :-) ), či k řešení životních trablů a neštěstí. Ty naše rekordy, vzdálenosti, výkony jsou jen NAŠIMI prožitky. Nikomu se za ně nezodpovídáme a není na nich založena naše existence. A ty pouťáky, ať B7,Brdská 50,PIM nebo pětka v Horní Dolní jsou jen zpestřením našeho běhání za štěstím. Můžeme si je prožívat a případně si o nich popovídat s přáteli stejně založenými, bez pomluv, manipulací, sponzorských smluv a zášti profesionálního sportu. Mě to takto stačí a jsem tomu rád. Nenech se vykolejit, vlak jede správně.

Unknown řekl(a)...

Advid: ať tak či onak, jste borci. Ještě že ty občas píšeš o tom utrpení co prožíváš :-)

Jitka: jednou jsem četla, že ten kdo běží, běží a běží a najednou třeba neví, jak uběhl poslední půlhodinu, tak to je přesně ten typ pro ultra. A mě se tohle prostě ještě nikdy nestalo... Chyba je tedy ve mě, vždyť i na maraton jsem se mentálně chystala rok, vůbec jsme nevěděla, jak se toho zhostit a ani při něm mi nestačilo říct si: prostě to zkusím. Nebyl důvod to "jen" zkusit. Jsem v tomto směru takový malý poseroutka :o) A co mám třeba i jinak: když jsem měla ta svá trápení tak stačilo jednou (fakt jednou) vyběhnout na půl hodiny, a všechno bylo jinak. Takže mě prostě asi stačí málo. To neznamená, že si všech ultra nevážím - jsou to houževnatí, pilní jedinci, kteří umí hospodařit s časem jim svěřeným. A kromě běhu - jak shora řečeno, zvládají i běžný život.

A nepsala jsem o tom druhém rozměru - což je setkávání se při takových akcích. Společenský dopad je zase z úplně jiného soudku :o)

Ondra: vlastně jsem ti odpověděla v komentáři pro Jitku :o))

12HonzaDe řekl(a)...

Myslim, ze jsme si to rekli s Advodem... u ultra me to netrapi.. Muze to byt modni, ale ti, co si chteji udelat krizek, ze to absolvovali, tak to tak udelaji a zase zmizi.. Ti, co to jdou "zkusit".. treba je to chytne.. a nebo take odejdou.. Proste stejne verim, ze v konci pribehu jsou tam presne ti lide, kteri tam chteji byt:)..
Hezky to vystihl kulhajici starik:)...
At nam to beha.. 12:), aneb starik puvodem z vysociny:)

Advid řekl(a)...

Jitka: To se mi stalo jednou po zeleném másle. :D

1bubobubo řekl(a)...

Leono, přiměla jsi mě zase se zamyslet, což je skvělá věc tvého blogu:-)Například o negativních pocitech při ultra, nebo proč se na závod delší než maraton přihlásím? Negativní pocit jsem měl loni na Silvě při bolesti zad - přiznal jsem si ho a nakonec euforie z doběhu tohle prostě přemazala. Možná nemám tolik různých krizí jako ti co opravdu závodí, protože jak mě znáš, většinou se při dlouhém běhu vyloženě bavím :-) A proč se ultra chci zúčastnit? Je to něco odlišného, mám rád pestrost a tak nepohrdnu 5 a 10km na silnici, maratonem ve městě či v terénu a ani ultra maratonem, baví mě krosové běhy v bahně a dám si i běh do „veršku“ (i když je to pro mě vždy trápení). A máš pravdu, ten sociálně-společenský faktor u mě hraje obrovskou roli a u tebe by to bylo na další úvahu. Přeji ti, ať tě běh stále baví a záříš spokojeností jako v Liberci :-) nezávisle na tom jakou vzdálenost k tomu potřebuješ! :-)

Martin Kment řekl(a)...

Kde se to zastaví? Já myslím že u každého někde jinde, každý si tu hranici stanoví po svém, tam kde mu bude dobře, kde má dojem že rovnováha všeho co chce či musí v životě dělat je nastolena. Jen je nutný poslouchat sebe a ne tu masáž kolem, co už tu zmínil Kulhající stařík. Vše dnes nějak bohužel musí být extra a super a mega a ultra,jen ta normálnost se nám poněkud vytrácí. Mám-li mluvit za sebe, běhání mě moc těší, jen se někdy nemůžu zbavit pocitu že je to pouze náhražka za něco důležitějšího co mi třeba někde jinde bez povšimnutí uniká.

Iva řekl(a)...

@Martin VP: Martine, pozitivní ale je - pokud bys přece jen přišel na to, že ti něco uniká - že to snadno doběhneš! :)