Kde se to zastaví?

Už týden jsem doma a nic z toho. Lépe mi není, spíš hůř, ale už se tak trochu ví, odkud vítr vane, takže doufám i v medikamenty, které mi uleví. Času na na různé přemýšlení mám habakuk. Snažím se držet dál od myšlenek na běh, aby mi nebylo líto, že nemůžu ven. Ale ať dělám, co dělám, oklikou se k němu vždycky nějak dostanu. O čem přemýšlím už velmi, velmi dlouho, a dvakrát jsem o tom dokonce začala sepisovat úvahu, kterou jsem ale nikdy nedopsala, to je ultraběh. 

Teď po Brdské, kterou uběhli úplně všichni, co znám, mi "kamarádi" píší, že to bylo super, a že za rok to musím zkusit také. S díky odmítám. Absolutně nechápu, proč bych měla běhat takové fláky. A hlavně kde bych vzala čas na to, se na takový závod vůbec připravit. Jednou jsem se Honzy ptala na jeho pocity po doběhu nějakého jeho šíleného závodu a on mi s přehledem vyjmenoval pocity, které jsem já měla po doběhu maratonu. To mě utvrdilo v tom, že maraton pro navození pocitu nepřekonanosti úplně a zcela stačí. A když se to vezme, tak možná i půlka, desítka...

Mě přijde, že ultra je teď děsně módní. Že lidi uběhnou maraton a jsou na rozcestí: Co dál? Mám to zkusit znovu a rychleji? Mám to zkusit pomaleji a dál? Mám se vrátit ke své desítce? Možná jim přijde, že desítka už je málo a hlavně - tu uběhne každý! Skrývá se za výzvou ultra pocit nedoceněnosti? To by snad ani nebylo možné, protože vím, že spousta těch, co ultra běhají, jsou lidsky i profesně fakt úspěšní a skvělí lidí. Nebo mají nějaké své bolístky, které se snaží ultraběhem ze sebe dostat. Nebo chtějí jen posouvat své hranice. Čert ví. Argument: chci to prostě jen zkusit, pro mě není dostatečně silný a pádný. 

Možná k tomu přispívá i řada pozitivních zápisků z ultraběhů (nic ve zlém všichni ultráci-psavci). Málokdo při psaní článků fňuká tak jako já, takže se přesně nedozvíme, jak moc to bolí. Nejen jak bolí třeba samotný závod, ale i příprava na něj. Pořádná příprava znamená hodiny a hodiny někde v terénu, mimo domov. Pořádná příprava je i pořádný odpočinek. Takže mě zajímá, kde berou lidi čas na to, aby skloubili ultra-přípravu s běžným životem? S prací... S rodinou... S přáteli.... Tohle mi hlava nebere. I když samozřejmě já to vidím z pohledu někoho, kdo jeden kilometr lážoplážo běží klidně víc jak osm minut. Pro mě by to skutečně znamenalo běhat ve dne v noci.

Nejsou za tím asi jen pozitivní články blogerů, celý svět v současnosti neustále mluví o tom, že běhat, to je super úžasná věc, kterou zvládne každý. A tak si člověk koupí botky a vyběhne. Třeba mu to jde, tak si dává cíle. Zdolá pětku, zdolá desítku, běhá několikrát týdně a zlepšuje se o stošest. Pak si někde přečte, že když uběhne deset, půlmaraton zvládne naprosto bezpochyby. Takže následuje usilovnější pobíhání a když proběhne šťastně cílovou branou po jednadvacítce, už se vidí, jak probíhá i tou maratonskou. Nevím, nevím, možná jsem moc opatrná, možná už i stará, ale mě přijde, že tahle masáž, tyhle výzvy, to je tak trochu mor. Vlastně se nám podsouvá, trochu nenápadně, o to ale usilovněji, že kdo neběhá s námi, běhá proti nám, abych to tedy tak nějak kulantně vyjádřila. To je skoro jak v reklamách na actimel a activii, to je taky takový blud. A o tom, že mám trochu pravdu, svědčí vyšší a vyšší účast na těchto ultrazávodech. Nebylo by však od věci se kouknout na statistiky doběhů...

Nemůžu to úplně kategorizovat. Nikde jsem si přesně nepřečetla větu: kdo neběhá ultra, není běžec. Jen ta masáž, ta nějak zavání... Ty fotky s výhledy na nekonečné hory a dálavy, ty větrem ošlehané tváře, které i po šedesáti kilometrech září štěstím do objektivu, ty endorfíny po doběhu, ty nadšené zápisky (opět se omlouvám...).. Koho by pak nelákalo si to zkusit? Jenže jsou tu i inspirující fotky a videa z masových městských běhů... No, dalo by se o tom všem dlouze diskutovat (což my u piva i děláme :o))

 Jsou lidi, co běhají 3x týdně svých osm a nějaká mediální masáž je nechává chladnými. I je spousta těch, co začátečníky podporují a utvrzují je, že ty tři km v kuse jsou opravdu super a jen tak dál. A já? No kdysi jsem nechtěla ani slyšet o tom, že bych mohla běhat v přírodě... Takže: neříkej nikdy nikdy. Ale utra? To fakt nikdy :o))