Praha zakletá, Praha prokletá

Mezi těmi rozjuchanými ódami na pražský půlmaraton se ten můj příspěvek bude opět skvěle vyjímat. Protože já si ho neužila a trápila jsem se. A kdo má rád mé ufňukané zápisky, ten si počte :o))

Ale ne, nebudu to nějak moc pitvat. Mě prostě dlouhodobě není úplně dobře. Začalo to střevní chřipkou a tááááhne se to dál a dál. Jsem od té doby jako když mě někdo vycucne. To vycucnutí se netýká jen té fyzické stránky, ale i té duševní. V mém okolí se objevili mozkomorové, kteří škodí, co to jde. A i když vím, že nejvíc jim vadí radost ze života a obyčejné lidské štěstí a spokojenost, nějak se mi nedaří v jejich blízkosti své štěstí a spokojenost dávat na odiv.

Takže poslední dva měsíce chodím a pořád si stěžuji

což už nikoho nebaví :o)) Věděla jsem, že jediný, koho by mé nářky mohly zajímat, je má praktická lékařka, ale bála jsem se, že když k ní půjdu před závodem, že bych taky nemusela vůbec běžet. No, na jednu stranu by se fakt nic nestalo, ale takové to:  JÁ chci být u toho, se chtělo postavit do davu.

Letní počasí před závodem, to mě také vždy nažhaví. To se úplně tetelím nedočkavostí, až se mi na trati bude vařit hlava a nohy. Mám registraci někomu věnovat? Nemám registraci někomu věnovat? Mám běžet? Nemám běžet? Má mě rád? Nemá mě rád...?  No tisíce otázek a váhání. A ráno v den závodu najednou šedo. Trochu chladněji než hlásili, bezmála ideální podmínky. Krása. Z domova jsem odcházela s Nicolasem, který svou přípravu opět pojal po svém - 2x si zaběhal. Poprvé po letech jsme byli sami dva. Sice jsme byli v týmu, ale nedomlouvali jsme si předzávodní setkání. Přiznám se, že to je vždy hodně stresové, protože zázemí pro závodníky je jedna velká nehybná masa a prodírat se jí chce tvrdé lokty a trpělivost. Jsem raději sama se sebou než s někým. Půlhodinová fronta na WC je také kapitolou samo pro sebe. Ale to už je vždy a všude, tady je trpělivost na místě.

Krátce před startem jsem zapadla do káčka a potkala Hanku! Hanku, co jí to běhá jako nikdy. Můj vzor a ideál :o)) Povídám jí: Jak to, že ti to letos tak jde? A ona: No zjistila jsem, že když chci mít lepší časy, musím fakt běžet rychle! Ahahahahaha. Tak to možná nikdy nebudu umět :o)) Společně jsme se zaposlouchaly do Vltavy, chvilka husí kůže a zamávání do kamery a byly jsme na trati. 

Běžela jsem lehce, držela dobré tempo, které mě neunavovalo, nevyčerpávalo a "opravdu si to užívala", jak všichni píší. Spíš jsem se krotila, protože zpočátku jsem schopná, jako kde kdo, to napálit a umřít na druhém km. Na pátém jsem se pochválila za dobrý čas, 31 minut, to vypadalo zajímavě a nadějně. I první vážnou překážku - výběh na most jsem zvládla bez ztráty kytičky. Ještě si říkám: Škoda, že tu dnes nestojí ten pán, co mi tu vždy říká, ať nechodím, ať běžím, ten by měl radost. No a pak jsem zaběhla mezi ty domy na Smíchově a byl konec zvonec. Zamotala se mi hlava, přišly na mě mrákoty, chtělo se mi zvracet. Od té doby jsem se po trati sunula indiánem, chtěla to (tradičně) zabalit, bylo mi šíleně a šíleně špatně. Jediné co mě drželo v chodu bylo, že až v centru přeběhnu na druhou stranu, že tam dole u Vltavy bude líp, protože tam bude vzduch. Ale tedy na Smíchově jsem si ještě nebyla jistá, zda se tam dostanu.

Jak jsem se dostala do cíle ani nevím. Mlha přede mnou, mlha za mnou, ve 2:29 jsem se tam dokutálela. Pocity smíšené. Radost, že je to za mnou, smutek, že mi to nešlo. Prodrala jsem se vlastně už řídnoucím davem pro batoh, prohodila pár slov s kámoškou a šla hledat Nicolase. Ten můj kluk mě jednou umučí - zaběhl to za 1:34:57. Šikula :o))

V pondělí jsem se konečně vypravila k doktorce. Víc jak 40 minut se mě vyptávala, prohlížela, psala a listovala. Dala mi dva archy na prozkoumání mé krve, tři různé ampulky a také neschopenku. Ta nevolnost, co mě tak trápila celý závod, byla nejspíš od zablokované krční páteře! To bych vážně neřekla ani náhodou, že právě odtud vítr vane. Zítra budou výsledky, tak jsem zvědavá, zda mi něco najdou, nebo zda mě pošlou do Pelhřimova.