čtvrtek 21. října 2010

Trocha mudrování


Na můj maraton sedá prach, emoce se pomalu usazují. To ale neznamená, že na něj nemyslím... Myslím, na něj pořád. Tedy vlastně ani ne tak na ten maraton jako takový, ale na tu cestu k němu.

Po svém prvním půlmaratonu jsem byla hodně deprimovaná. Než jsem do toho šla, byla jsem běžecké mimino, neuměla jsem naslouchat tomu, co mi tělo sděluje, nereagovala jsem na jeho příkazy a požadavky. Přečetla jsem spousty článků jak odborných tak bloggerských a nabyla dojmu, že uběhnout půlmaraton nemůže být tak těžké. Šla jsem do toho s tím, že to prostě uběhnu a hotovo. Proto to zklamání když jsem pak na trati trpěla. Spousta lidí mi říkala: To je úžasný, raduj se, vždyť jsi uběhla 1/2M! Ale já jsem se necítila jako něco výjimečného. Byla jsem přesvědčená, že ho uběhne každý, kdo si to zamane a třeba to, že ho uběhla Sára bez přípravy, mě v tom utvrdilo. Takže jsem o tom vlastně nikdy nemluvila s hrdostí.

Další rok jsem věnovala zlepšování se. Zvýšila jsem objemy, zařadila intervaly a pomalu se posouvala nahoru. Od února, kdy jsem pak půlmaraton a víc běhala každou neděli, jsem se začala cítit i ve svých očích o něco lépe a hlavně jistěji. Pořád mi bylo jasné, že kdo chce, půlmaraton uběhne, ale už jsem si nebyla jistá, že by ho dal každý týden.

A pak je tu maraton. Maraton je pojem. Všichni vědí, o co jde, a to nejen běžci, ale i zbytek světa. Ve chvíli, kdy jsem si řekla, že ho zkusím, jsem už nebyla žádné běžecké mimino, ale běžec, který si své začátky prožil. Takže jsem věděla, že to nebude lehké, že tomu budu muset hodně dát (záměrně nepíšu obětovat). Nemohla bych se pro něj rozhodnout jen z toho důvodu, že ho uběhne každý, kdo si to zamane. Tudy cesta nevede. Musela jsem být uvnitř sebe přesvědčená, že jsem schopná se na něj připravit. Připravit se na maraton totiž není procházka růžovým sadem - je to běh, běh, běh a zase běh. Člověk jako já, čili běžec nepolíbený běžeckým bohem, ale normální hobík bez nějaké zásadní sportovní minulosti, se musí vzdát strašné spousty věcí, třeba i úplně blbýho slavení, posezení s kamarádkama, seriálů, pedikúry, manikúry a jiných radostí, a jen a jen běhat. Chce to disciplínu a tvrdost. A na tohle jsem fakt hrdá - že jsem to v sobě našla, že jsem dokázala ujít tu cestu k němu. A ta cesta trvala rok, rok a půl, potažmo vlastně tři. 

Napsala jsem to pro ty, kteří si řeknou: když to uběhla ona, uběhnu to taky. Ano, může se z mého vyprávění zdát, že uběhnout maraton nic není. A mají pravdu: Není, pokud se na něj velmi poctivě připravíte. Takže směle do toho :o)

7 komentářů:

12HonzaDe řekl(a)...

Moc hezky jsi to napsala... Mimochodem, napriklad japonske firmy si vsimaji a berou v potaz, pokud jejich zamestnanec "dal" maraton. Ony moc dobre vedi, ze je to dlouhodoby cil, kteremu se musi "neco" dat, ze takovy clovek uz hned tak neco nevzda, ze je schopen prekonavat prekazky a jit za svym cilem.
Jeste jednou gratulace a UZIVEJ SI TO!!!

Anonymní řekl(a)...

Po každém delším výběhu si říkám: A to jako mám opravdu běžet maraton vždyť jsem unavená už po čtvrtině.
Jsi v tréninku určitě poctivější než já a určitě si si tu vzdálenost zasloužila. Na ostatní nehleď. Jsou tací, co dají půlku bez tréninku, ale jsou i tací (a tech nám kolem sebe dost) valí oči, když řeknu, že mám dneska pohodový trénink, protože běžím jen desítku.
Mimochodem, co dál? Jaký je další cíl? Peggy

Pulec řekl(a)...

Další cíle? Někdy se v tom povrtám :o)

Anonymní řekl(a)...

Jo, moc krásný článek, díky i za všechny předchozí zkušenosti, snažím se z nich poučit, abych v květnu taky uběhla maraton, a tvoje příspěvky mi moc pomáhají. Katy

Pulec řekl(a)...

Děkuji za milý komentář, Katy, a přeji Ti hodně sil na cestě za Tvým maratonem

Anonymní řekl(a)...

Moc pěkný článek. Je dobré vidět na příkladu jiných, že když má člověk cíl a dostatek odhodlání, tak "dá" i maratón.
Letos jsem si také užil první maratón a vím o čem píšeš. Proto ti přeji nějaký další cíl, který by ti přinášel radost do života.
1bubobubo

Pulec řekl(a)...

Děkuji za milý komentář i za přání. Snad se něco vyvrbí, zatím si dávám pauzu a jen si tak sportuji...