Kam se poděla německá preciznost?

Že bych si v létě střihla nějaký závod to jsem si ani náhodou neplánovala. Ale Pavlína, zřejmě v zajetí endorfinů z Olomouce, začala zjišťovat, jestli nevím o nějakém závodu v Německu, že by spojila příjemné s užitečným a nejen by si zaběhala, ale ještě si i udělala výlet za hranice všedních dnů. Poslala jsem jí stránky klubu, kam jsem v zimě jezdila, a který pořádá i letní běhy a různé triatlony, a tak se celkem okamžitě rozhodla, že by se chtěla zúčastnit noční desítky uprostřed července. Zlákaly jsme ještě další dva blázny, čili Janu a Standu, takže se naplnilo auto a náklady na cestu tak příjemně klesly. Ubytování jsem chtěla zajistit opět tam, kde jsem nocovala v zimě, ale přes léto se jim ceny vyšplhaly do stejné výše jako všem hotelům kolem, tak jsem nakonec blokla hotel přímo v olympijském areálu. Sice bez snídaně, ale oproti ubytovně útulný a pohodlný.

Start noční desítky byl v 19:30, čili nebyl důvod zas tak chvátat, ale i tak jsme vyjeli dopoledne. Cesta byla úplně v pohodě, nikde žádná zácpa, dokonce i Mnichov byl poloprázdný. Že bych se těšila to ne, fakt mi nebylo dobře, naběhané kilometry ten týden nula. Samozřejmě jsem neměla strach z deseti kilometrů, ale z běhu samého. Ale nedokázala jsem si říct, že nepoběžím, však když už člověk vložil tolik energie do organizace tak prostě doufá, že to nějak přežije.

Kolem šesté jsme se vydali už převlečení do běžeckého na start. Vedla jsem naší skupinku coby ostřílený domorodec i když jsem věděla, že start není tam co vždy, ale kousek dál. Nějak jsem sázela na to, že půjdou davy běžců, kteří nás ev. povedou. Na místě zimních startů se právě konala pouť, všude spousta atrakcí a stánků s klobásami, ale nikde žádný běžec. Dva šli za námi a jak se záhy ukázalo, šli za námi úmyslně, protože doufali, že my je dovedeme na start. V to samé jsme doufali my. Jenže start nikde. Stáli jsme tedy bezradně na plácku za poutí a vyhlíželi další běhuchtivé Němce. Přišly dvě holky, ale také nevěděly, pak skupinka asi pěti kluků, ale ti nám taky nepomohli. Já jediná měla vytištěné instrukce s názvem haly, kde start a zázemí mělo být. Jenže jsme nikde neviděli cedule, ani nic. Prostě slušný chaos. Jedna z holek se dokonce ptala policie, ale i oni bezradně kroutili hlavama, že o takové akci vůbec nevědí. Naštěstí jsme pak jednu ceduli zahlédli a tak už bylo otázkou pár minut, abychom se k hale dostali. Odbavení proběhlo v pohodě. Horší bylo hledání záchodu, šaten a skříněk na batohy. Šatny sice byly, ale bez zamykání a na jediný záchod se stála fronta. Naštěstí taková ukázněná fronta, takže to šlo rychle.

Na závod bylo přihlášených cca. 900 lidí, čili jen o 200 méně než v Olomouci, ale přesto to stále byla jen lokální akce, kam si lidi přišli jen odběhnout danou vzdálenost a alou domů, čemuž se nejvíc divila Jana a neustále se dožadovala tašky prospektů :o) Počasí bylo celkem ideální, bylo po dešti, krásně se dýchalo a teplota se i díky podvečeru držela v rozumné výši.

Oběhly jsme s Janou 2x ovál a udělaly pár prostocviků na zahřátí. Bylo divné, že nikde nebyla brána, ani na zemi se nerýsovala časomíra jak je zvykem. Lidi se různě houfovali, ale bylo jasné, že nevědí, kde přesně start je. K největšímu houfu jsme se připojili i my, ale v tom moderátor ohlásil, že se začíná úplně jinde, a tak nastal lážo-plážo přesun do protisměru o 100 m dál. Všichni se žulili, poplácávali se a čekali, kdy to bouchne. Rozhodně se nikdo nerozčiloval a když předběhnu události, o této podivnosti se dokonce nevedly ani sáhodlouhé debaty, jak je zvykem v našich vodách. A když to bouchlo, začal opět lážo-plážo rozběh. Nejdřív jeden ovál a pak ven. Trasa byla skoro ta samá co v zimě, až na pár drobných změn, které rozhodně nebyly k lepšímu, protože jedna z nich byl kopec, taková Sněžka či co. No, někdo to možná ani nezjistil, ale já se tam pokaždé plazila, vydýchávala, zdechala, a když jsem se blížila podruhé, moc jsem si přála, aby mě smetl právě přijíždějící cyklista, že bych se tomu vyhnula.

Kousek za startem byl první kopeček, ten jsem zvládla jako jediný normálně, pak už čekala zvlněná rovina. Na prvním kilometru jsem byla dřív než jsem se nadála, ale bohužel jsem zjistila, že jsem si na startu nezapla Edu. No abych nepopisovala každý metr svého trápení - celé se mi to možná jen zdálo. Přišlo mi, že běžím jak lazar, skoro všechny kopečky jsem musela vydýchat, poléval mě studený pot a jednu chvíli jsem měla černo před očima a jen jsem cítila, že někde dole mám nohy, které mě kamsi unášejí. Je to fakt nezodpovědné běhat nemocná!

Zrovna jsem šla, když v tom mě předbíhal nějaký stařík asi tak 90+, a ten mě popadl za loket ať běžím. Udělala jsem mu radost, ale jakmile byl z dohledu zase jsem vydýchávala. Holky mě obě předběhly někde na začátku, ale pak jsem je zahlédla nedaleko od sebe. Nebýt mých chodeckých vložek, asi bych s nimi i dokázala udržet tempo. No jsem lemra.

Do cíle jsem doběhla jako poslední z naší skupiny (holky se obě dostaly pod hodinu, Jana asi o 4 minuty, Pavlína o dvě). Jako poslední vůbec to snad ani nešlo, protože ještě hodinu a půl po startu lidi dobíhali. Čas mě nakonec opět docela potěšil, i když přesně nevím, kolik to bylo. Průměrnou pace jsem měla 6:08, přesně odměřených mám 9 km za 55 minut a i když většinou mám ten první km nejrychlejší, připočetla jsem si poctivě těch 6:08, čili jsem se dostala na 1:01. Vlastně je to oficiálně nejlepší čas, který jsem kdy na desítce zaběhla (neoficiálně mám ovál za 57). A co říkala jejich časomíra? Nějaké blbosti o 1:02, ale nějaké ty sekundy jsem si odečetla za to podupávání na startu :o) Po stažení dat z Edy (klikala jsem sice podivně, ale fakt dle cedulí :o)) jsem byla opět překvapená, jak rychle jsem běžela. Tou chůzí jsem si to ale pokazila. Nebylo to jednoduché, dokonce jsem zase jednou po dlouhé době nabrala svůj fialový nádech, který mi vydržel po zbytek večera.

V cíli jsme dostali upomínkové tričko, nealko pivo a nějakou limonádu, a protože bylo dost chladno, nečekali jsme na výsledky, ale přesunuli jsme se na hotel s tím, že se dáme do pucu a půjdeme na večeři. Ale ihned po sprše jsme s Janou upadly do stavu beztíže a nic se nám nechtělo, jen lenošit a klábosit, tak jsme se zahrabaly do peřin a už jsme nevylezly.

Cesta domů byla díky prázdninovým zácpám dlouhá a náročná, to nám však dojmy ze závodu i z prohlídky Mnichova nezkazilo.

*