Oslava

Naivní byla má představa, že se na svém blogu budu věnovat jen mým sportovním aktivitám. Střevní chřipka mě vyřadila z provozu a o sportování si můžu nechat jen zdát. Abych alespoň zrekapitulovala březen, tak musím říct, že jsem byla docela pilná, byla jsem 10 x běhat a celkem jsem uběhla 50 km (cesty z práce a do práce nejsou započítány :o) a 7x jsem byla v posilovně. Šla bych i častěji, ale občas člověk musí i odpočívat. Jako třeba tuto sobotu, kdy máma slavila 60.

Se sourozenci jsme se dohodli, že jí dáme pobyt v lázních, a protože jsme se nemohli dohodnout, kde a kdy, tak jsme jí nakonec dali jen poukázku, ať si vybere sama, že jí pak peníze dáme. V pátek při cestě z práce mě napadlo, že dát jí jen obálku s kusem papíru je takové o ničem, že bychom to mohli trochu "zdramatizovat". Takže jsem vymyslela, že jí dáme pár dárků a obálku že někam do těch dárků schováme. Tuhle myšlenku jsem pak dotáhla k naprosté dokonalosti. Koupila jsem jí halenku, za ségru relaxační pomůcky do koupelny, kafe, bonboniéru, nějaký hrníček... No prostě pár blbostí. Pak jsem nenápadně rozdělala bonboniéru, do ní jsem dala poukaz a zase ji "originálně" zavřela. V sobotu dopoledne jsem ještě hnala do obchodů, abych dokoupila taštičky a kytku.

Oslava začínala v jednu na chatě u našich, kam jsme se všichni přesunuli (opět jsme bloudili a to i přes horlivou pomoc navigace). Všichni už byli na místě a Dan griloval první kousky masa. Já měla ráno opět na pilno, takže jsem se obávala, že si toho masa moc neužiju. A Růžové Bohemky. A dortů.... ještě že, chi.

Nejdřív se jedlo a pak se teprve předávaly dárky. Máma byla samozřejmě dojatá, ale bylo vidět, že jakoby čeká něco "většího". Já bych jí asi nechala ještě chvilku v blažené nevědomosti, ale ostatní mě přehlasovali a začali se dožadovat nabídnutí bonboniéry. Smůla byla, že měla tři a tak všichni trvali na Modrém z nebe. Asi to už tušila, protože dělala okolky. Když se do ní konečně dostala a našla obálku, tak koukala ale hodně překvapeně. A nechápala, jak se v ní poukaz vzal. Tak jsme hlaholili, že to je asi dárek od Čokoládové hvězdy :o)

Přestože bylo celý týden počasí naprosoto hrozné, tak těch pár hodin, které jsme pro grilování potřebovali, se docela vyvedlo. Kolem páté už bylo chladněji, ale to už jsme se pakovali, takže to bylo jedno. Jo, ale ještě v mezi čase jsme se byli kouknout na chatu mé tety, která už dávno umřela, a její dcera jí už asi 15 let nechává stát ladem. Kdysi byla nádherná, strejda byl lakýrník, takže byla vždy natřená a udržovaná, ale teď ... No darmo mluvit. Rádi bychom jí koupili, ale Iva nechce ani slyšet. Před pěti lety jsme jí oslovili s docela zajímavou nabídkou, ale nedala se. Teď už nemůže mít hodnotu žádnou, kromě toho stojí na pronajatém obecním pozemku. Možná jí zase zavolám. No, ale proč to píšu. Proběhla jsem se po polní cestě a pak do takového kopečka (byla mi zima). To je tedy něco jiného než ovál! To je tedy naprosto úžasné! Hned jsem se domluvila se Sárou, že mi na naší chatě bude dělat doprovodné vozidlo, čili doprovodné kolo, a já budu běhat v lese a kolem Jizery a ona bude vozit vodu a odhánět dravou zvěř. No, tak to se moc těším. Moc a moc a moc.

Večer už mi bylo docela dobře a tak mě samozřejmě napadlo, že bych mohla na chvilku vyrazit a dodržet sobotní rituál. Při uspávání Martina jsem si chvilku představovla, jak si natáhnu tepláky a vyrazím, až jsem z toho usnula. V půl osmé....

*