Střet s přírodou (jednou v létě...)

Jako každý den
vyjela jsem si na kole ven
Jedu, jedu vtom, ó hrůza
na řídítku sedí pavouk - lůza!

Frčím si to po cestě,
sedím jako na trní
pavouk celý blažený,
veze se a nehne se.

Zkrátím to:
nakonec jsem zastavila
pavouka z řídítka vyhodila
a v klidu popojela.

Jedu, jedu, v dáli vidím srnu.
Pase se tam na trávě,
zastavím tu u tratě,
najíst nechám krásnou laň,
pak popojedu v dál.

Stojím, dlouho stojím
snad ta srna trávu dojí.
Už mě to tu nebaví,
pojedu a vyruším jí.

Přijedu blíž a vidím:
To větev zlomená,
k zemi skloněná
žádná srna...
pouhé vidění.
No to by mě jeblo!!!!!!!

Zbytek cesty v klidu proběhl,
jen pár mušek
dala jsem si k obědu.

V Jizeře pak ležím naznak
cítím chlad do údů pronikat.
A je to tu zas,
příroda se hlásí,
do vody vběhl pes
a čumí bez ustání.

Psů se bojím jak čert kříže
nechoď pejsku prosím blíže.
Uff, já se snad dneska zblázním,
co to je?
Lezu rychle z mlází
a jdu uklízet.

Večer pak s mírem v duši,
sedím v zahradě,
tu mě ještě napadne,
že seberu pár padavek.

Bléééééééééééééééééééé
všude slimáci
blééééééééééééééééééé
lezou hajzlíci.

Vyčerpaně sedám na lavici,
odpočinu sobě při měsíci.
Obracím svůj zrak k nebi,
netopýr mě nerozhází.

Ovšem černá příšera
co osm nohou má
ta mě vyleká!!

Zaběhla jsem do chaty,
zamkla na tři západy,
přírodu už nechci vidět
doma budu sedět!