Moje malá premiéra

Včera bylo tak nějak krásně, že bylo škoda si nevyběhnout. Tělem mi cloumala touha převléknout se do sportovního a jít, ale opět mi v tom bránilo plné hřiště a světlo. Koukala jsem z okna na ovál, když najednou: co to? Kolem oválu někdo obíhá! Na první pohled to byl vetchý stařec, na druhý se z něj vyklubal jen pořádně zachumlaný mladík. Podle mě měl jakýsi prapodivný styl, běžel jakoby v předklonu, s hlavou skloněnou na prsa, no ale co bylo důležité: NIKDO si ho nevšímal. Až na mě :o) Za nějakou dobu začal oválek obíhat někdo další. To už to ve mně velice převelice hlodalo: ta touha jít a nebrat ohledy na okolí, nevšímat si nikoho a ničeho. ANO, půjdu. Začala jsem se oblékat, ovšem než jsem dokončila přípravy, tak bylo hřiště prázdné a to bylo teprve asi půl 8. Na hřišti bylo sice prázdno, ale než jsem na něj doběhla, dostala jsem se do várky obyvatelstva, kterou vyplivlo metro. Ale moc mi to nevadilo, tak nějak pomalu začínám ztrácet zábrany. No a tak jsem si pěkně běhala a soustředila se jen na tempo a tep. Držela jsem se na 151-4. Pak jsem uviděla, jak na našem balkoně bliká světýlko a došlo mi, že stejně jako já jsem pozorovala zachumlance, tak mě teď pozoruje manžel. A jak vidno, tak mě i fotí. Okamžitě, ale fakt okamžitě, jsem přidala, tep vyletěl něco přes 160... Za chvilku mě samozřejmě píchalo a sípala jsem jak tuberák. Ale pak jsem se zase uklidnila a běžela po svém. Člověk je fakt blázen. Tedy myslím, že to nemám jen já, že se chci ukázat, když vím, že někdo kouká, nebo ano?

*

Uběhla jsem 7,5 km za 52 minut (zlepšení o 3 minuty) a byla bych běžela dál, fakt jsem cítila, že jsem schopná se dostat třeba na 10 km, ale vypla se mi troska a já bez ní prostě neumím běžet. Některé písničky mě drží v tempu, které je naprosto vyhovující pro pomalejší a klidnější běh, ale přitom to nejsou žádné ploužáky, prostě mají takový super rytmus 
*

*
V sobotu zkusím svou hranici posunout zase o něco dál, snad se mi to podaří.