neděle 9. července 2017

Chcete-li pobavit Pána Boha, seznamte ho se svými plány do budoucna

Tento citát Woodyho Allena jsem měla mít na paměti, když jsem svému okolí velkohubě sdělovala mé dva letní záměry - ujet v den svých narozenin 50 km a projet Elberadweg z Hamburgu do Prahy. Ani jedno nevyšlo...

Narozeniny zkrátím - chtěla jsem půl dne dovolené, abych vyjela včas, protože v půl šesté jsem čekala ještě gratulanty. To bylo první co nevyšlo. Bylo moc práce, vyjela jsem až ve tři (a to bylo vlastně symbolické, neb ve tři jsem se narodila). Dvě a půl hodiny by mohlo teoreticky stačit, pokud by člověk nejel v šíleném větru, nevjel u Čelákovic do bouřky, nepadaly kolem něj větve, nebyla mu zima a půlka cesty se netáhla do hnusného kopce. Prostě jsem byla ráda, že jsem po 41 km, za pět minut půl šesté, vlezla do vany a ještě než jsem se umyla, zvonil zvonek...

A cesta po Elberadweg? No, to je sranda sama. Loňská cesta se Sáruškou z Moravy do Prahy znamenala dva dny plánování a bylo to. Tak jsem to pojala i letos - že si o víkendu před odjezdem sednu a budu plánovat. Jenže mi to zoufale nešlo. Neměla jsem se nějak čeho chytit. jen trochu vzdálenosti, kterou mi naplánovaly mapy.cz, což bylo nějakých 570 km. Dneska se tomu směju, ale fakt jsem tomu věřila. Ač jsem loni úplně zavrhla variantu - kam dojedeme, tam si lehneme, tak letos jsem přesně to měla v úmyslu. Koupila jsem na netu akorát jízdenky. Nešlo je koupit i pro kola, to jsem nechala na pondělní ráno v den odjezdu. A tady to všechno začíná....

1. den, pondělí, 3.7.2017
Stojím ve frontě u okénka pro mezinárodní jízdenky. Šine se pomalu, sleduju hodinky, ještě je čas, přesto mi srdce bije jak splašené. Paní u pokladny se koukne na naší jízdenku a říká, že jsem tedy dost odvážná takhle na poslední chvíli si jít pro cyklo-lístek. Omluvně mumlám, že jsem nevěděla, že bude fronta. "Ale o to nejde, paní, spíš ten vlak nebude mít pro kolo místo."  Usmívám se nevěřícně, že přeci, haha, pro kolo se určitě něco najde. Nenašlo!!!!! NE-NA-ŠLO! Ani v žádném jiném vlaku (stejně jsem měla jízdenku jen na ten konkrétní vlak). A když se konečně našlo místo pro nás i kolo, cena byla tak závratná, že jsem kapitulovala a okénko opustila. Chtělo se mi brečet, řvát, nadávat, rozkopat kola, ale v hale plné lidí se to zrovna nehodilo. Sára navrhla, ať jdeme k tomu vlaku, že třeba se to nějak vyřeší, ale nevyřešilo. Nechápu, že ve vlaku, který jezdí prakticky na začátek takové cyklostezky, dají pár háčků, pro pár kol. Když pak vidíte, jak v Německu jezdí vlaky, které mají z každého konce vagonu místo pro XXXXX kol, nechápete, že to samé neudělají v mezinárodním rychlíku. Ach jo.

Horečnatě vymýšlíme náhradní řešení a tím je: Dojedeme vlakem do Ústí nad Labem a odtud zkusíme Hamburk pokořit. A protože to zase říkáme nahlas, Pán Bůh se musí za břicho popadat....

Ústí nad Labem, nádraží. Ještě naposledy zkouším aspoň koupit jízdenku z Hamburku do Prahy, ale nedaří se opět najít místo pro kola, tak na to kašlu a poprvé si říkám, že je to už úplně jedno, nějak bude. V ten moment se tepy uklidňují.... A my vyrážíme.

Sára frčí, já se pachtím za ní. Fouká, je mi horko, a nějak mě to vůbec nebaví a netěší. To asi ten ranní stres a ty všechny změny, kterých bylo na jedno ráno až moc. V duchu stále přepočítávám, kam asi dojedeme, kde složíme hlavu, takže zase trochu stres, pořád jsem v napětí. Snažím se vnímat okolí, jsem tu prvně a je čím se kochat. Vítr fouká jak jinak proti nám, všechno je vlastně proti nám, co se vůbec divím. Na hranicích se fotíme a dáváme se do řeči s nějakými mladými lidmi. Mají ověnčená kola batohy a spacáky, oproti našim dvěma taštičkám fakt šílené vybavení. Co tak asi tahají? Vyzvídáme, kam mají namířeno. Skromně pípnou, že do Hamburku. A my na to dost neskromně: Jé, tam my jedeme taky! Tomu jsme se pak smály celou cestu :oDDD

Děláme si malé přestávky na pití a jednou za čas velkou přestávku, to zahazujeme kola a sedáme si, protahujeme se, jíme. U tohoto modelu zůstaneme celý týden. První větší zastávka je tentokrát v Bad Schandau u Lidlu, nakoupíme hlavně vodu a ovoce. Za ním nás předjíždí nějaký kluk, ptá se na cestu. Ještě že Sára šprechtí anglicky, protože nebýt toho, neměly bychom se jak dostat na druhou stranu. Protože když jsem dojely do místa, odkud se mohlo už jen přívozem, zjistila jsem, že krabičku s drobákama jsem nechala doma. To jsem ale musela nejdřív vyndat z batohů všechny řízky, ponožky, krémy, lepení na kolo... Vypadala jsem asi dost nešťastně (představa, že jedeme zase zpět najít někam bankomat byla už skoro nad mé síly), že ten chlapec nás na plavbu pozval :o)) Tedy chtěl za to české koruny. A v ten moment jsme nemohly najít ani žádné normální peníze české, takže dostal asi 63 Kč v drobných (jedna jízda = 2 EUR).

Dojely jsme do Pirny, daly velkou přestávku a dohodly se, že už začneme koukat po nějakém tom Zimmer frei. Cyklostezka z Pirny do Dresden byla dost frekventovaná, nejen plná cyklistů, ale i chodců s hůlkama, rodinek na procházce, dětí na odstrkovadlech, i vozíčkářů. Kličkovaly jsme všelijak, dost nás to vyčerpalo. A až do Drážďan jsme žádné ubytování neviděly. Taková menší komplikace nás přeci nemohla rozhodit. Sára řekla, že se klidně zabalí do pláštěnky a přespí na lavičce. V ten moment jsem si já ale vzpomněla, že asi vím, kde najít Jugendherberge a fakt jsem tu cestu našla a... MĚLI VOLNÝ POKOJ! Ujela jsme necelou stovku, ale v tom protivětru to bylo tak náročné, že jsme usnuly hned, jak jsme povlékly postel....


2. den, úterý 4.7.2017
Po vydatné snídani nasedáme na kola a vyrážíme dál. Opět bez představy, kam dojedeme. Koukáme po značkách, první velká zastávka bude v městečku Meissen, aspoň nějaký záchytný bod. Krajina je otevřená, vítr si nás okamžitě našel. Fouká tak mocně, že jedeme rychlostí zdatnějšího šneka. Nikdy bych neřekla, že na úplně hladkém a rovném asfaltu se dá jet tak pomaličku. To je další má představa, která už dávno vzala za své - že když pojedeme pořád po rovině, posvištíme jak namydlené a můžeme denně ujet minimálně 120 km. Chvilku zkoušíme, jaké je to jet v opačném směru - jede to samozřejmě samo, vítr se opře do zad a člověk ani nemusí šlapat. Jenže přeci to teď neobrátíme :o))

Od Meissenu dál si vybíráme levý břeh, který je dost vlnkatý a kopíruje i silnici. Horší než nějaké vlnky jsou ale vydlážděné cesty, někdy jen normálními kostičkami, jindy hladkými velkými kameny. Hrkotáme po nich a nadáváme. Projíždíme krásnými místy, jak přírodou, tak mezi vesničkami, což trošičku vyvažuje. Díky silnému větru však převažuje nadávání. Nebo spíš zatnuté zuby, skloněná hlava a věčný boj s vůlí. U přívozu Strehla padáme vyčerpaně do trávy a dáváme mikrospánek. Dál se na nějakou dobu loučíme s Labem, jedem víc ve vnitrozemí, dokonce i po normální silnici. Nemůžeme, jsme vyčerpané totálně. Naším cílem se pro tento den stalo městečko Belgern. Po příjezdu tam nacházíme spíš vesničku, nikde nic. Nezbývá, než najít penzion a někde zazvonit.. V ten moment zastavuji před jedním, kde stojí taková babička, která se na mě mile podívala a povídá: Bett? A já na to: Zwei... A tak prý ať jdeme dál. Nemůžu tomu štěstí vůbec uvěřit. Vstupujeme do dvora, odstrojíme kola a následujeme pana domácího, který nám ukazuje pokoj jak z časů našich rodičů a babiček (70-80tá léta). 

U velmi hnusné večeře v místním zařízení honosně zvaném Steakhouse plánujeme co zítra. Shodneme se na návratu. Za těchto podmínek nemá cenu se nějak trápit. 


3. den, středa 5.7.2017
Ráno nás čeká neskutečně nádherně, bohatě připravený stůl. Nevíme, co sníst dřív, paní nám dokonce říká, že co nesníme, si máme zabalit s sebou. A taky přidá informaci, že venku se už vítr trochu uklidnil. Dohodneme se tedy, že dojedeme do nedalekého Torgau. Uvidíme, jak to pojede. Zaplatily jsme 45 EUR a frčely dál. Ono to kupodivu jelo, alespoň nějakou dobu ano. Zase jedeme hodně po silnici B186. Labe už ani nevím, jak vypadá. 

Ze středy nějak moc zážitků nemám, až z konce dne, kdy jsme dorazily do Coswigu a začaly shánět nocleh. Nevypadalo to vůbec nadějně. Na rozdíl od Belgernu jsme nikde neviděly penziony. V momentě, kdy jsem zastavila a rozhlížela se co jako teď budeme dělat, zastavila u mě nějaká mladá žena v autě a ptala se, co hledáme, Řekla jsem, že pokoj na přespání A ona mi dala leták nějakého kempu, ať tam přijedeme. Nějak se nám tam nechtělo, ani nevím proč, takže jsme dál procházely město a hledaly něco jiného. Nějaký člověk u cedule Zimmer frei nám oznámil, že má poslední volný pokoj za 65 EUR. Bez snídaně. Tak to si klidně nech... Zastavily jsme se na večeři v pizerce, daly i pivo a pak se tedy vydaly do toho kempu. Podle mě, když někdo vidí, jak po sto kilometrech vypadám, má chuť mi jistě dát ubytování i ve vlastním domě. Protože jen jsem se zeptala, už nás pan recepční vedl k našemu ... no... válci? 

Malý válec ukrýval postel pro dva (pidilidi) a židli. My tam nacpaly i kola :o) Za jedno euro se daly použít sprchy, WC zdarma. Opět se nám podařilo jako zázrakem sehnat ubytování, tentokrát za 20 EUR, takže co víc si přát? Já bych věděla - co takhle měkkou postel? Tahle postel byla tak neuvěřitelně tvrdá, že se mi protlačily kosti na druhou stranu těla. Připadala jsem si jak na márách a celou noc jsem bděla. 



4. den, čtvrtek 6.7.2017

Po probdělé noci jsem měla velmi, velmi mrzutou náladu. Třídenní putování mi stačilo. Prohlásila jsem, že jedu už jen do Dessau a pak to obracím. Sára nebyla úplně zajedno, jedna paní u Normy, kde jsme snídaly, nám totiž říkala, že bychom měly určitě ještě dojet do Magdeburku, že je to tam moc krásné a odtud už to máme jen 90 km. Ale já už o tom nechtěla ani neslyšet. Zprvu ano, ale jen jsme nasedly na kola a opřely se do pedálů, tak mě to přešlo. Labe zase nikde, jen jednou jsme ho přejely, jinak se jelo lesem či loukami. Prostě sedneme na vlak a přesuneme se co nejblíž domů. Do Dessau jsme dojely mlčky, bylo hrozné horko, do toho ten blbej vítr. Kritický den. Bylo potřeba si fakt odpočinout. V Dessau jsem koupila jízdenky, mohly jsme na ně dojet buď do Drážďan, nebo pak i dál, to podle toho, jak se rozmyslíme. 


Nakonec jsme zvolily variantu do Drážďan. Navrhovala jsem, že tam i zůstaneme, půjdeme se projít po městě, vyspíme se a ráno budeme pokračovat, ale Sára chtěla přejet do Pirny a přespat tam. Inu dobrá. V Pirně jsme docela dlouho hledaly Jugendherberge, ale nakonec se zadařilo a opět jsme dostaly parádní pokoj i se sprchou, za 40 EUR i se snídaní. Tentokrát jsem se bála, že se mě recepční tak jako každý zeptá, odkud jedeme, protože bych asi těžko vysvětlovala, proč po 26ti km vypadám tak zbědovaně :o))


Náš kritický den jsme zakončily výborným kebabem a já pak i hlubokým, osvěžujícím spánkem.

5. den, pátek 7.7.2017
Frčíme k domovu. Fouká a my se smějeme, že vítr, který máme mít v zádech, zase fouká naproti. Ale asi to není tak zlé jako v dny minulé, protože jedeme skoro bez zastávek. V Děčíne Sáře sděluji svou vizi - dojedeme co nejdál to půjde a pak sedneme na vlak a večer už budeme ve své postýlce. Myslela jsem, že bude ráda, ale narážím na nesouhlas. 

Cesta po české Labské cestě je docela zajímavá, ne v tom pozitivním slova smyslu. Kousek od Ústí značení začíná pokulhávat za německou, údaje o tom, kde jsme a kam se blížíme přestalo existovat, občas je to k uzoufání. Pak se to zase i srovná, ale je to prostě jiné. Změnila se i odpočívadla. Zatímco na německé straně byla každou chvilku lavička a skoro u každé stojánek pro kolo, a informační cedulky. u těch větší i koše a stříšky, tady byly podivné betonové sedadla s ničím, pak tedy pravda přidal někdo i cedule.

Dojely jsme do Litoměřic, to už taky horko těžko s tím, že tedy najdeme poslední ubytko, ale tentokrát se nedařilo. Musela jsem nakonec vytáhnout mobil a našly jsme až po nějakém delším pátrání takovou ubytovnu v pivovaru. Na rozdíl od německých zařízení se toto lišil hlavně v přístupu k nám, žádné nadšení, že jsme přijely a jak se máme a tak dále. Ale tak to všichni ví, jak to u nás chodí. Důležité bylo, že jsme zase měly kde spát a kde se umýt a ještě jsme se parádně navečeřely. Hluk z ulice nám bohužel nedovolil usnout tak rychle jako v jiných dnech.


6. den, sobota 8.7.2017
Snídaně tentokrát není v ceně, jdeme tedy na náměstí a usedáme do milé kavárničky kde se nacpeme k prasknutí. Vejce, kafe, džus... Škoda, že jim tam řvalo rádio, mohla to být značka ideál. 

Vyjíždíme z Litoměřic směr Mělník po nádherné cyklostezce, která se kousek za městem bohužel mění na ztvrdlou oranici, kde lezu z kola a vedu ho. Kapitulujeme. Od té chvíle už jedeme jen po silnici. Takhle je to navíc i daleko kratší, jen do Mělníka se cesta zkrátila snad o 15 km a to v posledním dnu člověk i uvítá. Je vedro a dusno, vítr samozřejmě úplně nepřestal vanout, ale není to tak hrozné. Jedeme bez zastávek, chceme to mít brzy za sebou, tedy - prostě se těšíme domů. V Mělníku ještě velká přestávka, v Kostelci pak menší na malý dortík, ale jinak šlapeme bez ustání.

Přijíždíme do cíle. Za námi je 513 tvrdě vydřených kilometrů. Jsme unavené, ale spokojené. Já mám asi deset oparů, nějaké ty opruzeniny, zatuhlý krk, spálené ruce a štípanec od včely. ALE... Bylo to úžasný!!!!! Máme nač vzpomínat a o to šlo především. V Hamburgu jsou stejně nějaké drsné nepokoje, ještě že to nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo :o)


Praktické shrnutí
  • všichni místní nám říkali, že většina lidí jede po Elberadweg z opačného směru, čili od Severního moře, nebo z nějakého jiného místa, ale prostě proti proudu a s větrem v zádech
  • jízdenku na vlak je nutné si opatřit včas hlavně pro kolo. Možná že mimo sezónu je to jiné, ale nespoléhala bych se na to :o)))
  • prakticky nikde jsme nenarazily na WI-FI. NIKDE! :o)
  • ubytování si člověk předem vážně hledat nemusí, vždy se něco najde. Ceny ujdou
  • tahat s sebou deset batohů nemá valný smysl. My měly jen to nejnutnější a platební kartu. To stačí. Každou chvilku se někde vyloupne nějaký ten Lidl, kde se dá koupit svačina nebo doplnit voda. Voda se dá doplnit i občas z nějakého toho veřejného zdroje. 
  • kolem cesty jsou malé kavárničky, pivnice a bufety a všude mají radost, když si u nich zastavíte a něco si dáte
  • Prádlo se dá přeprat, do rána to uschne. 
  • všude je možné platit kartou, jen na přívoz je potřeba mít připravenou hotovost
Fotky

https://goo.gl/photos/htpq1kaskR1q8tKp9

11 komentářů:

Malý medvěd řekl(a)...

Nádhera, takovéhle akce se mi moc líbí a moc je obdivuji.
Jste neskutečné hvězdy, máte u můj velký obdiv.
Ať se daří!
Mm

Haus Gassner řekl(a)...

Krasna cesta! Jsem zvedava, jak se ti bude libit Tauern Radweg a tesim se :-).

Leona Pulec řekl(a)...

MM: i mě se líbí.... jednou za rok :o)) Těším se, až odezní únava a začnu s láskou vzpomínat :o)

April: kus už mám projetý, celá bude jistě super. Těším se :o)

Advid řekl(a)...

Ty jo, jste borky. Takových dní a kilometrů! Bude fotka kostí protlačených na druhou stranu těla? :-)

Richard Strouhal řekl(a)...

Pěkný - inspirující výlet :-) Taky o něčem takovém přemýšlím, ale ještě jsem se neodhodlal :-)) Ohledně Wifi mám z letošního týdnu na kolech v Itálii stejnou zkušenost - to co je tady běžné je tam problém...
Ať se daří! R.

Anonymní řekl(a)...

Krásný cykločundr :-) Nechal jsme se inspirovat a už pomalu a jistě začínám přemýšlet o kolobrndočundru :-) Kola nebo kolobrnda v českém vlaku je tak trošku problém, to jsme poznali v sobotu, když jsme jeli z Praha do Ústí. Naštěstí nás ČD svezly. 1bubo

Leona Pulec řekl(a)...

Advid: Asi mi to ještě úplně nedochází, pořád mi přijde, že jsme mohly urazit víc, ale když si vzpomenu na ten "větrný tunel", fakt to nešlo :o))

Richard: asi jsme jen my tady pořád připojení, tam fakt ne. Ani jsem neviděla nikoho s nosem v mobilu když jsme projížděly nějaká městečka. Výlet po Elberadwegu fakt doporučuji, určitě i s dětmi se to dá ujet. Nebo s rodiči - nejvíc je tam snad důchodců s elektrokoly :O))

Bubo: s koloběžkou jsme nikoho neviděly, to budete průkopníci :o) U ČD mě ohledně kol a jiných vozítek už nic nepřekvapí... Hlavně že vás vzali. My chtěly dokonce podplatit průvodčího, ale nedal se ;o))

Martina řekl(a)...

Ty jo, vy jste husty se Sarus! To muselo byt skvely :) Valec na spani me dostal :D

Leona Pulec řekl(a)...

Martina: četla jsem: vy jste ale husy :o))) Což jsem brala jako reakci na to, že jsme se nedostaly do vlaku :o)) Takže díky, že myslíš, že jsme hustý :oD

polo pes řekl(a)...

Pěkně jste to daly. Chtěl jsem to jet letos v létě taky. Nakonec ale vyhrála trasa Šumava - Praha převážně po trase Vltava Runu. Příští pondělí jedeme a už se těším. Bude to moje první delší cyklistika :-)

Leona Pulec řekl(a)...

PP: to může být taky hezká trasa ta Vltava Run, přeji hodně krásných zážitků. Hlavně ať vám vyjde počasí, to je základ. My měly dost štěstí - pršelo jen v noci :o)