Švihadlo

Jako malá jsem švihadlo milovala. Zaskákat si školku to tak nějak patřilo k základním dětským dovednostem. Také jsme skákali gumu a bušili míčem o zeď, na prolézačkách dělali výmyky a jiné akrobatické kousky, hráli jsme vybíjenou a fotbal... Prostě jsme byli pořád v pohybu, to je fakt. 

Jako velká jsem skok přes švihadlo zkusila jednou (myslím, že jsem se chtěla dětem pochlubit, co ta jejich máma umí) a vykloubila si rameno. Od té doby jsem se ho bála. Nejen kvůli tomu rameni, ale i proto, že mi to prostě nešlo. Ale co jsem se v prosinci kousla, snažím se alespoň 2x týdně si zaskákat. Jen pět minut, říkám si pokaždé, to mě přeci nezabije.

Za tím účelem jsem si pořídila švihadlo i s počítadlem abych nemusela přemýšlet, jestli mám 62, nebo 85. Ač se to zdá nedůležité, my, co si vedeme statistiky, tak pro nás to je středobod vesmíru ;o)) Ta první či jaká pětiminutovka, to byl horor. Nazula jsem si boty a šla na chodbu. Zmáčkla stopky a jela jsem. Čti: skákala. Asi po třech minutách, skoro mrtvá, tep nad maximáklkou, potu mě štípal do očí a tekl mi po zádech, jsem se koukla na hodinky a na nich bylo 40 sekund! Málem jsem se položila na zem. Čti: málem to se mnou šlehlo. No ale doskákala jsem to. Od té doby skáču na koberci a bosa, protože je to pomalejší. Ale už jsem se přehoupla přes 400 skoků a to mě blaží. Někomu by to ani nestálo za zmínku, ale vzhledem k tomu, jakou váhu musím +-400x povytáhnout nad zem, je to v mém případě výkon úctyhodný.

Jako správný švihadlový začátečník jsem ale schopná skákat jen desítku, čili obyčejný skok snožmo. Pokud bych udělala nějaký jiný pohyb, určitě bych skončila na JIPce. není bez zajímavosti, že jakmile jsem začala hledat i nějaké informace, zjistila jsem, že už dávno skákají všichni a že já jsem zase poslední. Ale nevadí! Já to doženu a pak natočím podobné video ;o)