Obnažování duše aneb na vážnou notu

Mám pocit, že můj poslední příspěvek naznačil, že končí období mé trudomyslnosti, a začíná období radosti a světlých zítřků. Tedy přála bych si, aby to tak bylo. Abych se opravdu pohnula, musím sepsat následující řádky. Minulý týden jsem hodně, hodně moc přemýšlela a konečně jsem se asi dobrala k něčemu, co by mi mělo pomoci. Řekla jsem si (jako už tolikrát): je to v hlavě. Pokud srovnám hlavu, uzdravím se. Jenže to nestačí, to vážně nestačí. Je potřeba najít počátek, nějaké vodítko, něco, čím se všechno vysvětlí. Pak bude líp...

Psychika má velký vliv na vznik nemocí což je známá věc. Tělo a psychika jsou spojené nádoby, takže pokud se něčím trápíme uvnitř, v srdci, v hlavě, projeví se to něčím na povrchu. Nuže - pokud si vyřeším nějaké své vnitřní problémy, budu zdravá. Doufám. Jenže jak hluboko jít, abych našla nějaký svůj problém? Mám sílu vůbec něco hledat? 

Gůglila jsem o sto šest, hledala jsem informace, o tom, kudy se vydat a tedy uznávám, že toho je tolik, že mi šla hlava kolem. Ale vesměs jsem se dozvěděla, že mám pravdu, že "je to v hlavě".

Co mě však dostalo je toto:

Antibiotika

Antibiotika berou lidé, kteří si sami nevěří, že dokáží zvládnout určité životní situace. Takoví lidé mají pocit, že jsou méně schopní, že si neumí poradit s určitými nároky, které po nich požadují ostatní či život sám. Přitom je opak pravdou.

Jenomže tito lidé se podráží svými vlastními myšlenkami typu: na to nemám, to nezvládnu apod. Jsou to lidé, kteří neumí ani přijímat pochvaly a ani ocenění. Ale také jsou to lidé, kteří, když nejsou chválení od ostatních, sami sebe málo chválí, či vůbec nechválí, nebo sami sebe nepovzbuzují.

Přitom sebechvála nesmrdí. Pochvala je sdělení příjemné pravdy.

Je však rozdíl zda se jedná pravdu, nebo polopravdu či nepravdu: v případě sdělování nepravdy či polopravdy by se jednalo ne o pochvalu, ale o podlézání.

Když člověk nesděluje sobě či jinému příjemnou pravdu, tak vlastně uvádí sebe či druhého v omyl. A pak v tomu omylu setrvává. Proto je důležité si nic nenalhávat, ale ani se neochuzovat o příjemnou pravdu.

Lidé beroucí antibiotika by potřebovali více sebejistoty a více sebedůvěry ve své schopnosti a ve své vlastnosti.

Nevím, co na to říct. Je v tom asi kus pravdy :o(

Poslední rok byl o výkonech. Nejen mých samozřejmě. Ano, vím to a je to logické: běh se dá změřit stopkama, takže jde samozřejmě o časy. A v případě našeho itb také o to, kdo dál, kdo víc, kdo ještě víc, kdo úplně nejdál. Objemy vystřídaly megaobjemy. Horské výzvy. Megavýzvy. Maratony. Ultramaratony. Nešlo o to si jít na hodinu zaběhat. Šlo o běhy trvající hodiny a hodiny. O víkendu méně jak dvacet kilometrů? I ty flákači... :o)) Ano, šla jsem do spousty věcí ráda, a po hlavě, a měla jsem i radost, že jsem je zvládla. Ale co si budeme namlouvat: já jsem prostě takový ten normální pobíhač co ke štěstí nepotřebuje tři hodiny běhu v terénu, ale hodinku kolem sídliště. Nechává mě chladnou to, že ačkoli běhám roky, jsem vlastně pořád na začátku, pořád běhám stejně. Nemám potřebu neustále kontrolovat výkony ostatních a srovnávat se. Závodivost, to hecování se, to jsou mužské vlastnosti, ti spolu neustále soupeří, my ženy, až na výjimky, takové nejsme. A já už vůbec ne.

Nepíše se mi to dobře, ale jak jsem tak ve svém sebezpytování šla hluboko do svého nitra, což je pro úplné uzdravení potřeba, došla jsem k názoru, že tenhle můj stav vznikl oficiálním zapojením se do itb. Je to šíleně silná skupina skvělých lidí, šíleně dobrých běžců, ultraběžců nebo budoucích ultraběžců, rychlých běžců, prostě a zkrátka běžců. A pak jsem tam já. Nesnižuji své výkony, jsou jaké jsou. Ale já už nemám sílu být někde do počtu. Vážně ne. Omlouvám se všem členům, ale je to tak. Možná proto jsem "vysadila" v hlavě a onemocněla. Abych nemusela být součástí, abych se nemusela vymlouvat, že to nebo ono neuběhnu i když třeba ano. Neuměla jsem už jinak čelit výzvě: To dáš! To zvládneš! Tak si to vysvětluju a proto na nějaký čas vystupuju (což neznamená, že přestanu chodit do hospody ;o))

K tomu všemu jsem si navíc minulý týden vyslechla větu, která mě totálně uzemnila a sice: Já se divím, že ještě běháš, když ti to vůbec nejde a pořád na to nadáváš. Až tak špatně působím se svými zápisky psané často v nadsázce? Tak to je zlé...  O to víc zlé, že to řekl člověk, který mě pár let zná, sám sportuje, čili ví, jak to s tím sportem někdy je.

Jestli tu brblám, tak je to na danou situaci, většinou na závod, na kterém já sama očekávám, že sklidím, co jsem zasela. Očekávám, že se nějak projeví ty hodiny běhání. Já mám běh ráda. Víc než to. Už mnohokrát jsem se vyznala za své lásky k němu. Běh mě naplňuje a rozhodně, opravdu nikdy bych nepřestala běhat jen proto, že mi to nejde. To, že mi to nejde jako těm kolem, mě nemůže srazit na kolena. Nebo může?!

Běhání miluju. Ano, jsem ze sebe nadšená, jsem nadšená z každého vyběhnutí (no někdy možná o něco méně, ale to mají jistě všichni), jsem ráda, že mi to jde. Většinu závodů ale odběhnu hůř jak tady výklus kolem golfu. No, jsem patla, ale přečtu-li si to o atb, dá se to vcelku pochopit. Protože já když přijdu na závod a vidím tam všechny ty superběžce, co mi za chvilku zmizí v dálce, předem nemám chuť si nic dokazovat a honit se za nimi. Jsem prostě taková, s tím neudělá nic ani deset hospod a pět soustředění v Alpách. Pro mě je důležitá radost. Čistá radost z pohybu. Ale někdy je těžké se radovat, to uznávám.

Z tohoto důvodu je i má další cesta poněkud jiná, než byla dosud. Tříměsíční výpadek stejně jen tak nedoženu a tak jsem se rozhodla své aktivity, tedy svůj běh, rozmělnit ještě mezi kolo a posilovnu. Pevně věřím, že mi to pomůže najít ztracenou duševní rovnováhu a že třeba za rok, nebo už za půl, budu v pohodě.

Je to trošku zmatené, asi jako já teď. Možná toho mám na srdci ještě víc, ale už to nechám. To podstatné jsem řekla, Jestli jsem se někoho dotkla, omlouvám se. Není mým úmyslem narušit naše vztahy, jen si potřebuji v sobě uklidit a být chvilku sama. Myslím, že se to dá pochopit. Pro mě bylo neuvěřitelně těžké přesně pojmenovat problém tím správným jménem, přiznat si určité věci a postavit se jim čelem.