úterý 10. března 2015

Soustředění s Tučňákem, aneb blázen na horách


Moje letošní zima to je jedna velká katastrofa. Přitom byla mírná, v Praze tedy určitě, sníh asi dva dny, mráz jen lehce. I přesto se mi podařilo uhnat si zánět dutin, který jsem léčila v práci pomocí atb. Sice jsem pracovala, ale neběhala, takový blázen nejsem. Po nemoci přišel pomalý návrat mezi běžce, který vypadal jak u všech začátečníků: 10 m běh, 300 m vydýchání v chůzi, 10 m běh, 400 m vydýchání v chůzi. Hrůza. Jen jsem se chytla a uběhla v kuse dokonce asi 8 km, uhnala jsem si chřipku. Tu už jsem léčila doma, protože s horečkou bych to tam ani neodseděla. Dutiny jsem vzala ještě s nadhledem, ale chřipka mě rozložila. Přestalo mě všechno bavit, cítila jsem se vyšťavená, vysátá, takový vyždímaný hadr se ze mne stal. Chtělo to vypadnout! A tak jsem využila pozvání April k ní do penzionu, zabalila kufry, dítě, Renatu a hurá směr hory.

Hory v zimě nejsou má láska ani co by se za nehet vešlo. Neumím lyžovat, neumím běžkovat, neláká mě to a učit se to už nebudu. Děsí mě vleky, kotvy, fronty na všechno, těžké lyžáky, dlouhé hůlky, jiní lyžaři, snowbordisti, pomy, permice, velké kopce, plotny, malé kopce, stopy ve sněhu, fujavice... No, i přes dlouhý seznam, co všechno na zimních horách nesnáším, jsem si přibalila i lyže a těšila se! 

Cesta daleká předaleká, dlouhé kolony aut s rakví na střeše se líně posouvaly směr Alpy a do toho navigace opět zkoušela naši trpělivost a zavedla nás kamsi do... háje. No prostě klasika. Pozdě odpoledne jsme dorazily na místo, sněhu velmi málo, jižní svahy úplně holé, severní lehce pokryté bílou dekou. Ideální stav, čili byla jsem ráda, že nedojde na lyžování a budeme jen běhat a chodit. HAHAHAHAHA.

Hnedle jsme vybalily, převlékly se do běžeckého a šly si i s April zaběhat. Pěkně piánko, kochací a povídací výklus kolem kravína, kousek za dědinu a zpět. Rovina rovnější než u nás na Černém Mostě! V Alpách! Byla jsem nadšená :o)

Večer přinesla April voňavý šnaps, brožurky a začalo se plánovat lyžování. Nebyla jsem vůbec nadšená! 

Naším první cílem se měl (a stal) ledovec na Bílém jezeře, po německy Weisssee Gletcher, aneb rodinné lyžařské středisko. Vstaly jsme časně a šly se nasnídat. U snídaně dítě píplo, že mu není dobře. Teploměr ukázal 37,7st. Super začátek. Jely jsme tedy samy s Renatou a musím říct: ještě že tak. Události, které následovaly byly dětem nepřístupné. Vlastním dětem, neb pro ně je rodič hrdina, který umí úplně všechno a se vším si poradí. A to já jsem tedy ten den rozhodně nebyla, byla jsem velký posera, Bojím mohlo být mé druhé jméno...

První ráno
Kupodivu jsem přežila serpentiny nahoru k parkovišti, nazula jsem si ty šílené boty, došla v nich k vleku a i nasedla do kabinky lanovky. Bylo to tam krásné, ale nebyla jsem si jistá, že sjedu dolů. Nahoře jsem nestačila vystoupit, ale ukázalo se, že jsem vlastně jako jediná pochopila nápis: Durchfahrt möglich. Ano, lanovka pokračovala výš. Cestou mi Renata vyprávěla, že není zrovna dobré světlo, ale ještě že není difúzní, které je na horách to nejhorší, co existuje. To prý člověk neví, zda jede nahoru, nebo dolů, že je to strašné. Tak trochu jsem si říkala, co to je za blbost, přeci dolů je dolů a nahoru je nahoru, to musím poznat i se zavřenýma očima. 

Vystoupily jsme a přišel okamžik pravdy. Stála jsem jak prkno a bála se pohnout. Pak jsem se odpíchla a popojela asi dva metry. Ne, celou svou "jízdu" popisovat fakt nebudu. Prostě asi za hodinu jsem se posunula o 200 m a přistála pod vlekem. Jedna lanovka vedla ještě výš a pak tu byla kotva a ta vedla zpět. Na kotvu jsem se bála, i jely jsme výš. Byla to sedačková lanovka, na které mám pocit, že nejsem úplně v bezpečí. K mé velké radosti se mi podařilo blbě nasednout. Nohy mi visely dolů, objímala jsem tyčku uprostřed a strachy jsem ani nedutala. Tedy pořád jsem říkala, že se bojííííííííííííííííííííím. Já nebudu umět seskočit, já se určitě zabijuuuuuuuuuuuuuuuu! 

A tam to někde začalo...
Ještě že ta Renata je taková klidná a nad věcí a i kdyby třeba nebyla, rozhodně se tak tváří. Takže mi nahoře řekla: Nezabiješ, neboj. Tři, dva jedna teď a jedeme. Ufff. A já fakt jela a moc se mi to líbilo. Jenže jsem vjela na jakýsi hrbol, lyže se zhouply a v ten moment se mi udělalo strašně špatně. Ještě jsem kus popojela, ale pak jsem se zasekla. Bála jsem se tak mocně, že jsem trčela uprostřed svahu a vůbec nevěděla, co mám dělat. Přijeli ke mně tři domorodci a nabízeli mi, že mě svezou dolů. Odmítla jsem. Sundala jsem si lyže a sjezdovku sešla. Nevolnost trvala, celá jsem se klepala. Už nechci lyžovat. Nechci, Chci domů :o(

V relativně bezpečné kabince (zřítit se může cokoliv, že?) jsem se přesunula do poloviny kopce a odtud se zase pokusila o jízdu. Byla tam tak úzká cesta, tedy sjezdovka, že jsem většinou skončila v závěji, což mi ale přišlo lepší, jak se zřítit dolů do hlubiny. Vlastně to bylo skvělé a tak jsme jely zase. Díky tomu, jak jsem se uvedla, nakonec Renata uznala, že potřebuji velmi široké modré sjezdovky. Konečně mi tedy uvěřila, že umím lyžovat akorát na cvičné loučce.  

V autě už jsem byla zase vysmátá. Sláva, sjezdařský křest mám za sebou. "Odpoledne půjdeme na běžky", řekl klidný a vyrovnaný Tučňák a já se nezmohla ani na POPEL...

Běžky byly veselé. To, že jsem nemohla dostat botu do vázání, a že můj první krok znamenal pád a odraženou pravou ledvinu, byl milý a úsměvný zážitek v porovnání s tím, co jsem dopoledne zažila při lyžování na ledovci. S minimem námahy jsem se sunula ve stopě a halekala nadšením. Tedy chci říct: pekelně jsem se soustředila na šoupání nohama. Když to porovnám s během, je to vlastně velmi lehká disciplína. Myslím, že běžky a já jsme si padly do oka :o))

Druhý den - dítě stále marodilo
Naším cílem už naštěstí nebyl ledovec, ale Hinterglemm. Ten sliboval jakýsi lyžařský cirkus, no ani jsem nevěděla, co od toho čekat. Pršelo a mě se velmi nechtělo. I přes veškeré ujišťování, že nahoře určitě pršet nebude, jsem si říkala, jestli mám zapotřebí se zase někde mučit. V Hinterglemmu bylo tak nějak šedě a nepříjemně, ale nahoře skutečně počasí celkem ušlo. Sjezdovka široká, krásně jsem se na ni vešla. Zase jsme dojely do poloviny a rozhodovaly se mezi: vyjet zpět nahoru, nebo sjet dolů. B je správně, ale přitom úplně špatně. Kousek za tou polovinou jsme vjely do mraku a mě.... Ano, modří tuší, mě se zase udělalo špatně. A to tak, že velmi, rozhodně víc, jak den předtím. Připadala jsem si jak totální magor, Kolkolem byli lidé, kteří nevypadali, že každou chvílí pozvrací sjezdovku a omdlí. To jen já se klepala, měla mžitky a bylo mi jak při jízdě na horské dráze. Opravdu, opravdu jsem to nehrála. Večer jsem vygůglila, že se mohlo jednat o lehčí formu horské nemoci, která tedy běžně postihuje lidi ve výšce 3000 m.n.m., citlivější jedince už ve 2000 m.n.m., no a já bych doplnila: magory ještě níže. Odpoledne jsem měla i teplotu, takže jsem byla osvobozena od běžek i běhu. Dala jsem jen s dítkem procházku, aby už šlo taky konečně lyžovat.


Třetí den bylo krásně a my všichni si i krásně zalyžovali. A nejen to: my si i krásně zaběžkovaly (my ženy). A pozor! Nejen to: My si i krásně zaběhaly (my všechny tři ženy). A ten běh, to bylo zase úplně špatně, byť to byla velká nádhera, neboť měsíc na vymetené obloze svítil jak lampion a svět vypadal stříbrně a tajemně. Běžely jsme po cestě pokryté zmrzlým ledem a ten krásně křupal a mě to moc bavilo. Původně se mělo jednat o "...symbolický běh, tak dva kilometry. Pojď..", ale nakonec to bylo asi deset. Samozřejmě jsme zase povídaly a tak ráno knedlík v krku byla taková malá odměna, zas to, že tu pusu prostě nezavřu!

Poslední lyžování opět parádní. Ne že bych se za ty čtyři dny nějak zlepšila, ale vlastně mě to asi i dost bavilo. V poledne jsme si daly na sjezdovce čaj a pizzu a ve tři se vydaly směr domov. Zmoženě jsem usnula a tak jsem zaspala chvíli, kdy navigace opět rozmarně navigovala jak se jí zlíbilo. Domů jsme dorazily pozdě v noci, únavou jsem nemohla ani mrkat. 

Knedlík v krku se přeměnil na regulérní zánět horních cest. Stříkám bioparox a už si zase připadám jak vyždímaný hadr. Tak trochu přestávám věřit, že to letos ještě nějak rozběhám, růžově nevidím dokonce ani svou účast na 1/2M teď koncem března. Ne že bych házela flintu do žita, ale zřejmě už nic nenaběhám a tak by to byl asi velký nerozum se tam jít někam šourat=trápit... Ach jo.


Zní to ponuře, proto spěchám s douškou na závěr: jsem ráda, že jsem jela. Že jsem překonala spoustu svých strachů i předsudků a odvážila se na svahy evropských velikánů. Byla to velká krása. Pět dnů sice uteklo jak voda, ale těch zážitků - hromada. Vyčistila jsem si hlavu (a o to šlo), přišla jsem na jiné myšlenky (a o to taky šlo) a toho sportu... Ó, toho bylo habakuk. Soustředění se tedy vydařilo a splnilo účel. Renata běhala, běžkovala i sjezdovala asi tak 100x víc jak já, to je děsný nezmar, a ještě trpělivě čekala, až se zmátožím, až se obuju, až popojedu...Prostě se nám tam tak moc líbilo, že už plánujeme repete. Jak letní, tak zimní. 

Pár momentek (hodně často jsem ani nevěděla co fotím, tolik slunce bylo :o)

nazouvám běžky :oDD

Niedernsill

Niedernsill
Kopec nad Niedernsillem
Hintergelmm

HInterglemm


Manšestr 
Na běžkách
Tamtéž

13 komentářů:

Advid řekl(a)...

Tak vidíš, že se ti tam nakonec líbilo. :-) Ani jsem nevěděl, že se tam dá taky běžkovat. A to přímo někde blízko, nebo jste popojely? Hned bych si vyběhl nějaký ten kopeček tam. Ale asi radši bez sněhu. :-)

12HonzaDe řekl(a)...

:) ... No to jsem rad, ze nejsem jediny, kdo neni "skialpinista"..:)..
Uz se moc tesim, az k Romane vyrazime v "teple" jarnich dni.. to se to bude popobihat..
MSF! Brzo zazen viry a bakterie!! 12:)

Dohny řekl(a)...

Holt to každý nemá v krvi. Nic si z toho nedělej, pravidelným tréninkem se to dá za několik sezón změnit a i Ty si budeš na horách užívat.
Hlavně se teď dej do pořádku, shíh a led je už snad za námi a je třeba začít si užívat sluníčka a tepla.

Anonymní řekl(a)...

Opět moc krásně napsané,já jsem na tom letos s tím zdravím podobně když konečně skončilo nachlazení tak mě kotník na 3týdny odstavil od běhu,pokud to půjde dobře tak ten týden před půlmaratonem na něj začnu trénovat.Snad to bude stačit nebo myslíš že ne?Zdeněk Strouhal.

Anonymní řekl(a)...

To se snad ani nedá komentovat :-)
Ale obrázky pěkný.

Leona Pulec řekl(a)...

Advid: mě se tam líbilo hned, jen k tomu lyžování jsem si musela najít cestu :o) Běžkovat se dalo buď přímo ve vesnici (skoro každá vesnice co jsem tak pochopila má nějaký svůj běžecký okruh), ty vesničky jsou stopou propojené, no a ještě jsme kamsi popojely. To by věděly holky jak se to jmenovalo.

12: skialpinismus je zase úplně něco jiného, to by nám třeba šlo. Tobě tedy určitě :o)

Dohny: Mě nejvíc potěšila Renata když při pohledu na mé plužení říkala: Ty to tam vyloženě máš, stačí když se vyjezdíš :o))

ZS: Zdenku nevím, neporadím. Já ze své zkušenosti vím, že musím mít naběháno a musím být opravdu zdravá. Jinak to stojí za prd. Většinou se děsně trápím když si umanu, že to "nějak" zvládnu. A týden na rozběhání se by mi nestačil, to vím bezpečně. Uvidíš, jak se budeš cítit. Ale asi tak - takových závodů letos ještě bude :o) Dej se brzy do kupy

PŠ: Ano, je lepší nekomentovat, to je pravda :o)

1bubobubo řekl(a)...

Krása, parádní dovča, jen škoda té nemoci :-) S horskou nemocí mám také zážitek. Po dvou letech života v Belgii na úrovni moře, jsem jel ke kamarádovi do "hor" do nadmořské výšky 950m. Tři dny jsem byl jako mátoha, bylo mi blivno a bolela mě neskutečně hlava. Prostě někdy to člověka postihne i když pochází z hor :-)) Dej se do pořádku a přeji ti pohodové jarní běhání. PS: Tučňák je dobrá kamarádka, toho si važ! :-)

aprilruns řekl(a)...

Bezkovat a bruslit se u nas da vyborne: primo Niedernsillem prochazi Pinzga Loipe a 'jeste jsme kamsi popojely' je Leonino oznaceni pro peknou stopu na Pass Thurn (20 min od domu). Advide, kdy prijedes?

Summer řekl(a)...

Ty jo! Klobouk dolů, v zimě v Alpách, já bych se asi vůbec neodvážila. Pro jistotu nemám žádné lyže, to to jistí :-) jsi fakt dobrá! A Renata taky!

Anonymní řekl(a)...

V létě je tam ještě krásnějc!!
Hory učarujou nakonec snad každýmu.

Už jsem se bála , že jsi dala
My treneeku košem...to by mě moc mrzelo!
tak čůs Mega

Leona Pulec řekl(a)...

Petře, jsem fakt ráda, že že se ti to také přihodilo! Protože na mě se všichni koukají vážně jak na šílence: nikdo to nezažil, nikdo o tom nic neslyšel... Přitom tedy já už v Alpách byla, i jsem v nich běhala, chodila.., ale tedy tentokrát to byl málem můj konec :o)

Sum: :o)) A to jsem ještě nepopsala scénku s lyžařskými brýlemi... To zas někdy jindy ;o)

April: dík za doplnění. Názvy já si hnedle nepamatuji, až když si to vícekrát přečtu.

Meg: mám skluz, vím to, ale Vůbec nebyla energie. Včera jsem bohužel dostala další atb, takže věřím ve světlé zítřky. Nálada se pomalu vrací

Martin VP řekl(a)...

Ty atb začínají být opravdu ve spolku iTB nějaká módní záležitost nebo co. Jedno písmeno a co to udělá za změnu! Prima povídání, já zimomil jsem se pokochal též krásnými fotkami. Takže běžecké soustředění spolku iTB v Niedersilu? Kdy se jede?

aprilruns řekl(a)...

Tak porad cekam, kdy teda iTB vysadi ATB a dohodne termin. Pratele, jste vitani!