Střelba do vlastních řad

Nevím, na koho bych ten svůj současný stav svedla. Někdo tvrdí, že toho mám hodně, ale mě se nezdá. Dělám to, na co stačím a co mi přináší radost. Samozřejmě jsou momenty, kdy se to sejde a začnu vyšilovat, ale jinak ty své aktivity mám tak nějak pěkně rozprostřené. Spíš víc mě asi dorazil fejsbůk. 

Založila jsem si stránky pro Pec, což bylo účelové, protože psát novinky a různé výzvy tam je jednodušší. Stránky jsem obhospodařovala a nehleděla vpravo vlevo. Jenže časem jsem se potřebovala občas podívat i jinam a tak jsem si založila i svůj profil. A v tom to začalo - ten pocit, že svět se zbláznil, že lidi se zbláznili, a že já jsem se zbláznila úplně nejvíc, protože tomu vůbec nerozumím.

Na FB jsem objevila svět, který jsem snad ani nechtěla vidět. Nepochopitelný svět sdílení hnusných (nepovedených) fotek dětí, zvířátek, nohou, rukou, hovínek a dalších šílených blbostí, pod kterými jsem často nacházela komentáře tipu: Úžasné dětičky! A jak mají krásně upatlané pusinky! Umělecký výtvor ten strom vedle hnoje! A ten pejsek má tedy očička jak můj děda, takové rozumné... Břetislavo, tak krásně jsi nikdy nevypadala (stojí třeba pod fotkou obludy v novém účesu). A to nemluvím o focení jídel, pití, snědených jídel, prázdných sklenic, plných břich... A jak jsem se tak pohoršovala, uvědomila jsem si, že já dělám to samé. Sdílím myšlenky, povedené i nepovedené fotky, nechám se vyfotit s pizzou, či se sklenkou vína a ještě k tomu napíšu sáhodlouhé vypravování. Když vyběhnu kopec, jdu to sepsat. Když uběhnu desítku, jdu to sepsat. Když přiberu, ofňukám to v deseti zápiscích. Rádoby umělecké fotky stromu vedle hnoje sem taky dávám. Nutně tedy musela přijít otázka, jaký je rozdíl mezi blogováním a FB. Přišlo mi, že žádný. Že obojí je stejně strašný. STRAŠNÝ! STRAŠNÝ! STRAŠNÝ!

Zablokoval se mi ten pocit či potřeba chtění sdílet, psát, chlubit se, plakat, radovat se a to všechno veřejně. Přišlo mi, že celý virtuální svět, skládající se jedniček a nul, je zaneřádění totálními kravinami. Že spousta nul se tu chce stát jedničkami, a že způsob, jakým toho chtějí dosáhnout, vážně někdy jde za hranice mého chápání. A přestalo se mi chtít být toho součástí.

Tož tak. Takhle já to teď mám.

P.S. Strom vedle hnoje na Vysočině, 20. prosinec 2013 odpoledne, doplněný o efekt Sníh z funkce Autogeniální úpravy :oD

A ještě video:

P.S.2 Jestli jsem se někoho dotkla, tak se omlouvám. Jak praví nadpis, je to střelba do vlastních řad, ne do jiných řad... Když to vezmu, díky psaní jsem potkala lidi, které bych za normálních okolností nikdy neměla šanci potkat či s nimi jít na pivo, nebo jet na výlet. To jsou ty JEDNIČKY nejen ve virtuálním, ale i ve skutečném světě. Je jich moc, takže je nebudu jmenovat abych někoho neopomněla  (když rozesílám pozvánku do hospody, vždy na někoho zapomenu O:o)) - holt stáří). Jsem ráda, že nás internet dal dohromady. Vlastně v tom vidím jakýsi impuls, psát dál. Heuréka! Ó jak je dobré se trochu rozebrat :oDD