pondělí 13. ledna 2014

Konec Nové cesty. Konec?!

Novou cestu jsem započala 14. prosince 2012. Má představa vypadala zhruba takto: sbalím si do ranečku běhání, cvičení, o něco větší porce abych pokryla svůj výdej, spoustu zeleniny, rozhodně nepřibalím čokoládu, ale ovoce, a v červnu budu o deset kilo lehčí. Přišlo mi to jako rozumné. Každý měsíc shodit dvě kila není nic, co by nešlo. Ehm. V lednu jsem stoupla na váhu a přibyly další dvě kila. V únoru další jedno. Než jsem se stačila oběsit, spojila jsem se s Endurainingem. Ještě že. Potom už jsem přibrala jen asi další tři a konečně se to zlomilo.

Klopotná cesta to je, vážně. Nic není jak bývalo. Tělo vzdoruje, nechce se vzdát svých zásob, nechce měnit tuky za svaly, hádá se se mnou, pereme se o každý gram. Jenže ač se to nezdálo, přeci jen se ty procesy dít začaly. Ty ubývající myslím. Najednou mi začalo být kde co velké. Plandaly na mě kalhoty, plandaly na mě svetry, musela jsem si nakoupit nové prádlo, na pásku jsem si tak dlouho posouvala dirky, až jsem si musela přidělala jednu novou. K mé velké radosti jsem mohla odhodit obrovskou podprsenku, která by padla i kojné Ústavu pro péči o matku a dítě v Podolí. Ač si člověk myslí, kdovíjak není super mít větší prsa, mě to vadilo. Prsa u nás starších = zásobárna tuku. Nic víc a nic míň. Takže tento návrat do normálu mě potěšil asi úplně nejvíc. Na jaře jsem si šla koupit první menší kalhoty, pak další a další a teď v lednu ty poslední. Celkem jsem se zmenšila takto:

Nohy přes stehno: -8 cm
Boky: -10 cm
Pas: nevím přesně
Břicho - prakticky zůstalo. Jak jinak, tam se má tuk kde ukládat. Ale nevěším se, i tahle partie to jednou vzdá!
Prsa: -10 cm


No takhle nevypadám, ale už se to mu blížím. Tomu vlevo :o)

Mé tělo, to je fakt případ sám pro sebe. Většinu času si dělá co chce. Nejdřív mě drželo zkrátka, vůbec jsem nerostla, byla jsem taková malá a hubená, až i učitelka při tělocviku mi doporučovala sníst dvojitou večeři. V pubertě se tělo vzpamatovalo a udělalo ze mě Věstonickou Venuši. Jen na krátký čas, posléze jsem zase zhubla - to samo (tenis, kolo, plavání...) a nevážila ani padesát kilo. Mé rozhodnutí, že poviju jedno dítě, ho zřejmě inspirovalo ke zkoušce: co nervy vydrží, a poslalo mi tři. Naštěstí ne najednou, pěkně postupně, abych si to déle užila.

Co se nemocí týče tam nebylo moc vynalézavé - angíny, angíny, angíny. Od mala. V létě v zimě, pořád dokola. Pamatuji si, že jsem mívala hrozně vysoké horečky. Když byly na hranici 40ti st. blouznila jsem. To ke mně do pokoje přišel takový malý hubený panáček, sedl si na skříň a máchal rukama. A jak jimi máchal, vířil jakési kruhy. Ty kruhy byly nejdříve malé a pomalé, ale čím víc máchal, tím byly větší a rychlejší a já se bála, že mě zavalí. Bála jsem se i toho hnusného mužíka, co se šklebil a bavil ho můj strach. Strašidelné to bylo, pořád ho vidím. Brrrrrrr, ještě dnes mě jímá hrůza. Ale už jsem se ho zbavila.

Když už jsem si myslela, že mé tělo v tomto směru kapitulovalo, protože angínu jsem neměla víc jak deset, možná patnáct let, zařadil záněty dutin a nějaké lapálie v útrobách. Útroby mi sebrali na Bulovce a tělo se tak vydalo po přechodu někam mezi muže. Je to šílená dálka, už jdu devět let a pořád jsem nikam nedorazila. Tak, ještě astma a je to kompletní. V těch letech jsem chodila k lékařům s deníčkem, kde jsem měla nalepené štítky z krabiček léků, které jsem musela brát. Sranda, fakt jsem si nepamatovala ani jeden a můj popis: No ještě mám takové malé kuličky v modré krabičce se žlutým pruhem, vyvolali v lékaři spíše paniku.

No, co jsem tím chtěla říct je, že cesta za mým cílem (teď si ale nemůžu vzpomenout, co přesně jsem si vytyčila) není lehká. Někdo to má zadarmo: nijak zvlášť netrénuje a na závodech předvádí výkony, které nedám nikdy, ani kdybych se připravovala třífázově nebo se rozkrájela. Někdo necvičí a přesto má tělo pružné a štíhlé i v šedesáti. Někdo může sníst vola i svatební dort k tomu a nepřibere ani gram. Má to prostě někdo štěstí. Ale nezávidím, není proč. Protože když člověk musí za něco bojovat, prát se s osudem, zkoušet ho obelstít, to je pak ten správný životní náboj. Málokdo si váží něčeho, co má zadarmo. A je tedy fakt, že já v posledních letech nic zadarmo nemám. Takže jsem vděčná, že mi mé tělo společně s osudem cestu životem tak zpestřuje. Je to boj, je to hra, je to život. A tak jdu dál, cestou necestou...




18 komentářů:

Richard Strouhal řekl(a)...

...něco ti k tomu něco napíšu - dnes emailem...

12HonzaDe řekl(a)...

No co bych lhal...
Potesila jsi me.. aspon budu mit s kym konzultovat:)..
Taky nekdy muze vypadat ze jsem na ceste a treba se uz vsechny puvodni cile mohly zapomenout:).. ale ony se casto dalsi po ceste ukazi sami..
Tak se priprav, budes opet radit:).
12:)

1bubobubo řekl(a)...

Pěkný Leono, pěkný! Když začne být člověk sám se sebou spokojený, hned se výsledky ukáží. Tělo a duše jsou jedno - jsou to spojené nádoby.Držím pěsti na další cestu/cíl. :-)

nikie řekl(a)...

Holka, tomu rikam vykon!!! Gratuluju!!! Jsem rada, ze ten boj, prave proto, ze neni zadarmo, prinasi vysledky!
w.

Advid řekl(a)...

Krásná písnička. Díky.

Anonymní řekl(a)...

když nejde břicho pryč, zkuste liposukci :-)L.

koyama řekl(a)...

Jo, po každym dítěti jsem přibral šest kilo. :) Takže chvíli bojuju, pak hořekuju, pak podléhám. A tak pořád dokola. Výsledky jsou vidět prakticky vždy. Když bojuju, tak ty kladné (tedy pokud jde o minusová kila), když podléhám tak záporné (tedy kila plusová). Ale pořád věřím, že jednou...
A vždycky mě potěší zjištění, že v tom nejsem sám a dokonce i to, že se někomu daří líp než mně.
Špekům zmar!

Renča řekl(a)...

Ta čísla na začátku článku, jsou ohromná! Kdyby měl každý takovou vůli!

Leona Pulec řekl(a)...

12: Než se radit se mnou, to si raději hoď kostkou :o))

Bubo: mi přijde, že jsem často se sebou spokojená, ale nesmím usnout na vavřínech :o)

Nikie: stále mám rezervy. Už se těším až zase něco odečtu a dojdu si pro nové kalhoty :o)

Advid: no, to je má úplňková nálada - melancholicko-romantická :o))

L: a víte že jsem chtěla napsat: Asi zajdu na liposukkci :oDD Ale to by nebylo fér, to je jako běžet maraton zkratkou :o))

Koyama: jsme v tom všichni - viz časopisy plné rad na hubnutí :oD
Špekům adié!

Renča: tady ani nemůžu říct: jsou to jen čísla. Jsem za ně ráda a doufám - viz výše, že ještě ubudu :o)

Mějte se všichni krásně

AprilRuns řekl(a)...

Nechapu, kde se v tobe berou pochybovacny myslenky ohledne blogovani - tema cislama bych se chlubila denne!

Kulhající Stařík řekl(a)...

Tys to s tím obrázkem nějak popletla. Vpravo jsou tvé proporce! Vlevo je přeci odraz v petřínským bludišti. Vdyť víš...

Anonymní řekl(a)...

Leono, jsi super! :-)
Ten klip mi zvedl náladu, nádhera... ;-) Péťa

Leona Pulec řekl(a)...

Vítej mezi blogery, Staříku! Jsem fakt happy, že jsi začal psát veřejně!!!! Přeji Ti hodně zápisuhodných zápisků a spousty čtenářů

Leona Pulec řekl(a)...

April: no jo, když je odkud brát, to se to shazuje :o))

Leona Pulec řekl(a)...

April: no jo, když je odkud brát, to se to shazuje :o))

Leona Pulec řekl(a)...

Péťa: krása viď? Ani nevím, jak jsem na to narazila. Prostě OSUD tomu chtěl :o))

Barborkas řekl(a)...

Leono jsi borec!!! Ta čísla jsou z říše snů! :o) Moc gratuluju! A obávám se, že až Tě konečně uvidím, tak Tě nepoznám :)) Držím palce!

Leona Pulec řekl(a)...

Báro dík, ale ještě pořád je co ubírat. Takže mě určit poznáš, neboj :o)