Románek na pokračování

1. kapitola

Běžím a myslím na Honzu. Ve vší slušnosti samozřejmě. Myslím na to, že měl kulatiny a nejsem jistá, jestli je oslavil. Se mnou tedy určitě ne. Že by... Vkrádá se podezření, že třeba slavil, ale nebyla jsem pozvaná. No jasně, nemusím být všude. Ale.. Ale! 

Jestli si myslel, že své životní jubileum oslaví pouze zakázaným během po Stromovce, kterého se zúčastnilo hodně lidí, ale ne já, ne David, ne Machy, ne Luboš..., tak to se tedy hodně zmýlil.

Začnu spřádat plán.

2. kapitola

Odchází sondovací mail na Davida. a hnedle i uspokojivá odpověď:

Říkal, že je moc neslaví a že je jede slavit k rodičům a jeho táta měl taky kulatiny, takže budou slavit hlavně ty. Takže to zazdil. :) Jsem pro. :)

Prvního spojence bychom měli. Spojím se ještě se Slunéčkem. Rychlými tahy naznačím, o co mi jde. Potřebuji znát Honzův přibližný rozvrh akcí. Zvolili jsme pátek. Ne proto, že já mám zrovna trenýrkové volno, ale proto, že bude možnost posedět o něco déle, a že se mohou zúčastnit i přespolní. Okénko v kalendáři 24.01.2014 zeje prázdnotou... 

3. kapitola

Hledám mail, který jsem rozesílala o vánocích, abych našla kontakty na všechny, co tam byli (pozvaní). Ten seznam byl doplněný Honzou, čili tam pronikli lidi, co do té doby s námi v hospodě nikdy nebyli. Z toho jsem usoudila, že když je chtěl mít na besídce, uvidí je rád i na oslavě svých padesátin.

Mail odletěl do světa. Na nadšené reakce jsem nemusela dlouho čekat :o))

4. kapitola

Můj úkol zněl jasně - pozvat ho na pivo. Na tom není nic divného, občas se scházíme ve výrazně menším počtu. Říkáme tomu Mušketýrská setkání. Pár dnů nic nedělám a pak začnu sondovat. Honza je nadšený. Půjdeme na Starou poštu. Jé, a nemohli bychom spíš k Sádlům? O vánocích mi tam neuvěřitelně chutnala ta šedá rulanda, tu bych si ráda dala ještě jednou, pěkně v klídku, lžu až se mi práší od klávesnice. Normálně mi i buší srdce vzrušením. Vím, že lžu a stydím se. Co když to prokoukne? Souhlasí, žádné velké protesty se nekonají. Divné! Co když něco tuší?!?!?!?!?

Dohodli jsme se, že pošlu zvací mail na zbylé mušketýry. 
Klik a mail je pryč.

Kluci odpovídají kladně. Nejtěžší úkol splněn - Honza bude tam, kde ho chceme mít a kdy ho tam chceme mít.

5. kapitola

Rozjíždíme přípravu dárků. Napadlo mě, na základě jeho příhody z Ameriky, dát mu padesát párů běžeckých ponožek... Ovšem, chudák, kam by jich tolik nacpal? 

Přilítne návrh udělat fotoknihu. Jen z fotek z blogu. Jen z některých fotek. Nakonec je z tohoto nevinného návrhu několikadenní vyzobávání milníků a postřehů z celého blogu. Rozdělujeme si s Richardem Strouhalem úkoly, padá na mě rok 2011-2013. Probírám se třemi lety Honzova života. Jeho běžeckého života. Všedního života. O některých zásadních věcech píše tak skromně a okrajově, že je těžké zachytit je.

Po dvou dnech Richard píše: ... Honza toho nejen hodně naběhal, ale i hodně napsal ... už mi z toho šibe .. :o))

Rozšiřujeme termín odevzdání o dalších pár hodin. Nebylo by lepší jít si raději zaběhat? CTRL+C, CTRL+V, CTRL+C, CTRL+V, CTRL+C, CTRL+V, CTRL+C, CTRL+V... Taky mi šibe. Ale Honza nám za to stojí!

6. kapitola

Maluju návrh dortu pro cukrárnu. Plním obdélníček dvanáctkami. 12 12 12 12 a ... 17. Nevím proč. Skartovala jsem papír a maluju to znovu. 12 12 12 12 a .... 17. Jsem asi magor. Raději to udělám v PC pomocí CTRL-C a CTRL-V. V této disciplíně jsem od včera přeborník.

Nakonec vypadal takto:

7. kapitola

V pondělí se strhla v našich mailech šílená lavina - řešíme hlavní dárek.

Vlastně to začalo už o víkendu, kdy Ďuri navrhl čelovku. Slunéčko naprosto bezelstně šlo za Honzou se slovy: Já teď budu běhat ve tmě, co bys mi doporučil?, a dostala dlouhou přednášku i s praktickými ukázkami a popisem všech čelovek, které Honza vlastní. Účel však splněn, mohla poreferovat, že čelovky má čtyři, lepší či horší.

V pondělí se tedy na vyšší úrovni (noční a dálkoví pobíhači) řešilo, zda Ďurim navržená čelovka odpovídá vysokým nárokům ultramaratonce. Když už to bylo víceméně schváleno a odsouhlaseno, přišel odkudsi návrh, pořídit mu hole... Další 50 mailů se tedy točilo kolem holí karbonových, hliníkových a francouzských.

Richard má nový úkol. Jistě je rád, protože klikne maximálně třikrát :o))

Sladkou tečku tomu na konec dal Sudetský Veverka, který si vzpomněl, že do hospody mají vejít s písní na rtech a poslal verše od Machyho, aby se tyto doplnily o další sloky a společně se básnička nacvičila... :oD

Co básnička - Pražský Veverka chce vzít kytaru...!

8. kapitola

Volali mi z dortů. Vůbec nepochopili, co po nich chci. Přitom úkol zněl jasně: dort, placka, dvanáctky, fotka. Co na tom kdo nechápe? Ale hodný pan majitel se mnou tak dlouho probíral mou vizi, až jsme se dohodli. Nevím ale, zda si prosadil svou, nebo přistoupil na mou. Hlavně že v pátek bude dort hotový a dokonce ho zavezou do hospody. Alespoň že tak.

9. kapitola

Přibyl další mlčenlivý účastník. Bolí už mě břicho z toho tajnůstkaření. Adrenalin by mohlo být mé druhé jméno. Když přijde mail od Romany, který začíná RH, což při letmém pohledu začíná jako mail od Honzy který má HH, normálně se mi sevře žaludek a klepou se mi ruce. Máme to prý všichni. Všichni se bojíme, že to nějakým způsobem praskne a naše snaha přijde vniveč.

10. kapitola

Kruh příprav se pomaličku uzavírá. Je domluvený dort, je domluvená hospoda, dárky objednané, pokyny pro účastníky zájezdu rozeslané, jsou připravené hnědé podšálky...

Je to divný, ale i přesto, že akce je opravdu velmi tajná, pořád se hlásí lidi, že by byli rádi u toho. JAK JE TO MOŽNÉ? Jestli mi napíše Honza, že se doslechl..., má mě Martin u sebe na stole. Studenou samozřejmě.

Abych se uklidnila, dala jsem si vaječňák.

Zabral do té chvíle, než napsal Evžen:

Teď mi přišel mail od Honzy mezi mailama s Tebou. Hele, asi 3 vteřiny jsem měl skoro infarkt, jestli jsem něco v odesílání nezvoral. Chápu, jak Ti asi občas je. Vydrž, ještě dva dny a 5 hodin

Po půlhodině resuscitace, kterou mi poskytly holky v práci, jsem si mail přečetla znovu a pochopila, o čem přesně píše! V první moment mi z toho vyšlo, že Honza mu přeposlal celou naši SEKRET korespondenci!

Dala jsem si třezalku.

11. kapitola

Den D. Ještě že, protože déle by se to nedalo vydržet. Je fakt, že včera už byl klid, maily utichly, dárky dorazily, lidi jsou natěšení. 

Ráno jsem si u Honzy ověřovala, zda ta dnešní hospoda vůbec platí. Odpověď mě totálně zrušila. Smála jsem se jako už dlouho ne (když nepočítám včerejšek, kdy David napsal do oběžníku, že na sraz přijde s cedulkou: Jsem pro styk).

Takže odpověď zní:

pocitam s tim!!!

samozrejme muzu i drive..

ovsem.. musim kolem 8 odejit..

D. je nemocna, a Deri bude cely den sama:)

Vážně si myslíš, že půjdeš v osm venčit Deri? LOL LOL LOL (to byla má myšlenka, ne písemná reakce). Ve skutečnosti jsem odpověděla, že to nevadí, že chci být taky brzy doma... ;o)

Až mě z toho rozčilení zebou ruce!

12. kapitola
Do hospody jsem jela s patřičným předstihem. Potřebovala jsem si ověřit, že personál opravdu pochopil, co jsem domluvila po telefonu, čili že je to akce tajná a slovo tajná, že nesmí před prvními příchozími vůbec vyslovit, neb jeden z nich bude ten, pro nějž se akce pořádá. Ano, přesně jako je tato věta krkolomná a zamotaná, tak přesně krkolomně a zajíkavě jsem jim to tam vysvětlovala. Zdálo se, že nechápou skoro nic. Ale když jsem do vysvětlování zapojila i ruce, nakonec jsem se domluvila.

V zadní místnosti byly připraveny stoly s cedulkami Rezervace. Dva dlouhé byly připravené pro nás a jeden menší pro někoho, kdo měl dorazil v 19 hodin. A ten se mi náramně hodil pro můj záměr - posadit Honzu zády ke vstupu. Strategicky jsem obsadila místo u stěny, po mě příchozí Luboš si sedl naproti a když dorazil Honza, zákonitě musel obsadit místo v čele stolu - ale zády. Výborně.

Ve chvíli, kdy dosedl a objednali jsme si tatarák, bylo tak nějak jasné, že to může dopadnout už jen dobře. Pokud něco tuší, je to vážně PAN herec. I přesto jsem ale stále byla nervózní a pořád běhala na záchod. 

A pak... konečně...s písní... vešli všichni gratulanti. 

Honza zrovna něco vykládal. Místnost se pomalu plnila lidmi. Přišli potichu, takže Honza o nich vůbec nevěděl. Začali zpívat ... No a už to jelo... Asi to nejsem schopná popsat. Prostě si představte naprosto vykolejeného Honzu, kterému všichni přejí, dávají mu dárky a on do toho neustále hledá Slunéčko a pokládá jí dokola pořád tu jednu otázku: Tys o tom věděla?! Tys o tom věděla?! No, byl krásně zmatenej :o)) 

Po předání dárku přišel přípitek, který pronesl David a pak už se zábava patřičně rozjela. Celý večer byl báječný. Přišli úplně všichni pozvaní (až na zahraniční dopisovatele a Budějovickou buňku - tři maratonci, kteří si vzali za své: V Budějovicích by chtěl běžet každý...).

Drobnosti:

Styčný důstojník David byl pro sraz gratulantů patřičně vybaven :o))

Bonbony ode mně

Renata vyrobila pro Honzu jeho vlastní voodoo-figurku

P.S. Mám pocit, že ponožky nakonec nedostal ani jedny, ale fidorek si odnášel 54