Co je do slz, které mi tekly v neděli, ty dnešní mají mnohem slanější příchuť...
Nemám slova, kterými bych vyjádřila svůj smutek nad děním v Bostonu. Vždyť to měl být jen jeden z mnoha maratonů a teď... Teď člověk nemůže dýchat, nemůže uvěřit, že se to stalo. Nemůže uvěřit, že má v sobě někdo tolik zloby či nenávisti, že šel a zaútočil na lidi v běžeckých botách. Na jejich blízké...
Některé věci prostě nedávají smysl :o(
6 komentářů:
ano, mas pravdu. Je to strasne a nedava to vubec smyls :( kdo muze takhle atakovat nevinne lidi :(((
Je to smutný, ale vezmi si, že v Iráku, Afghánistánu, Sýrii, Líbyi a všude jinde umírají dnes a denně ženy, matky i děti díky vývozcům té správné formy demokracie.
Boston je tragédie, ale tohle je instantní peklo.
Ludvík
Tady vůbec nejde o umírající v Afghánistánu. Je to smutné, ale mentalita je taková, že tam války neutichají od dob Krista ... když není válčit proti komu, pustí se do sebe. Jenže tady jde o útok na symbol radosti, míru a já nevím čeho krásného ještě. Je to útok bezprostředně se dotýkající naší běžecké komunity ... je to strašné, kolik zla v sobě nositelé útoku musí mít. Bůh nám pomáhej ...
(autor: http://kotouc01.blogspot.cz/ (já to nějakým nedopatřením smazala tak vkládám takto)
Já myslel, že život je jeden, ať americkej, afghánskej nebo třebas španělskej.
Vraždy jsou strašný všude na světě. Bohužel od vývozců demokracie jich je nespočetně víc.
Spousta neziskovej z celého světa staví právě v Afg. nebo Pákistánu školu, aby si děti mohly hrát, běhat, sportovat, soutěžit.
A jdou do školy, dnes a denně, a z oblohy bum, bum, bum :(
Ludvík
Není možné nést na svých bedrech všechny smutky tohoto světa, není v našich silách bojovat proti bezpráví, které se děje ve světě, není možné myslet na všechny války a na jejich oběti, to by se člověk musel zbláznit...
Boston nás zasáhl víc než cokoliv jiného, třeba i horšího, protože se takových závodů účastníme, protože tam byli naši přátelé, protože jsme to mohli být my...
To není, ale opravdu nevidím rozdíl mezi zabíjenými ženami, matkami a sportujícími a hrajcími si dětmi na blízkém Východě a mezi jinými dětmi, ženami a matkami. Ten poměr je neskutečný, jistě tak 1: 10 000 v neprospěch východu. Měli jsme přátele z našich cest jak v Afghánistánu tak Pákistánu. Pobito z nich bylo mnoho bezpilotními letouny. Nic nedělali, jen žili, sportovali, vyučovali, pracovali jako lékaři.
Sám běhám teprve 47 rok, ale na mou běžeckou vášeň mi sahají spíš tam, než v Bostonu. L.
Okomentovat