pondělí 15. dubna 2013

Ubulená Lída ve Vídni aneb jarní detox

Vídeňský půlmaraton jsme s Ivou upekly v Srchu. Zřejmě pod vlivem endorfínů, či co. Ono by bylo vše v pořádku a pohodě, kdyby letos prostě nebylo všechno jinak. Vždycky to bylo tak, že se běžela Praha, pak 14 dnů čas na regeneraci a trochu dalšího pobíhání a pak Vídeň/nebo Pardubice. Jenže tentokrát se Praha posunula, Pardubice se tedy také posunuly, ovšem Vídeň ne. A tak mě čekaly dva půlmaratony v rychlém sledu za sebou. Moc jsem se nepřipravovala, to přiznávám sebekriticky. Mohla jsem Prahu vynechat, jenže jako součást firemního týmu to jen tak nešlo. Měla jsem to tedy vymyšlené tak, že jeden závod "fakt" poběžím, a druhým si "jen" proklušu. Ten minulý týden bylo krásné chladné počasí, čili jsem fakt běžela v Praze. A včera? Včera to bylo něco... :o)) 

Samotné naplánování výletu jsem nechala na poslední chvíli, takže jsem pak nemohla sehnat ani cenově zajímavé ubytování, ani jízdenky. Nakonec se to ukázalo jako výhoda. Ubytování jsem zajistila v soukromí (od čeho má člověk přátele ;.o) A ve chvíli, kdy jsem to domluvila, zeptala se Iva, zda by s sebou mohla vzít manžela. Sice tím porušila všechny zákonitosti růžové buňky, no ale na druhou stranu - osobní fotograf, je osobní fotograf ;o) A tak jsem šla teprve koupit jízdenky. Že nebyly ty, které jsem chtěla, je jasné. No nakonec jsme jeli autobusem EUROLINES, který na rozdíl třeba od Studenta měl cestu o hodinu kratší. A to se mi moc líbilo. Samozřejmě nebyl tam žádný film a žádné kafe, ale tak to se dá přeci přežít.

Růžový křen :o))
Akorát jsem zase byla taková sama. Jako třeba v Pečkách, nebo pak na 1/2M před týdnem. Těžko se to popisuje - stojíte v davu, víte, že tam jsou vaši známí, že tam jsou kamarádi a přátelé, ale nikoho nemáte po ruce a tak je člověk .... osamocen. Iva seděla s manželem jinde, a já seděla s mým batohem. No tak jsem koukala z okna a pozorovala cestu. Příroda nevykazovala žádné známky jara. Až od Znojma se občas někde něco zazelenalo, a Vídeň, ta už byla oproti Praze taková jarní.

Ve Vídni jsme se nejdřív přesunuli do expa pro startovní čísla a pak hned ubytovat. Dostali jsme oběd a kafíčko a domluvili se, že si půjdeme prohlédnout kousek Vídně, konkrétně Schönbrunn. Ještě před tím jsme si ale s Ivou vybalily startovní tašky a já zjistila, že mě pořadatelé zařadili mezi rychlé žluté běžce. A Ivu mezi pomalejší zelené. Tomu jsem se tedy upřímně divila, protože Iva je rychlá závodnice, pro mě absolutně nedostižná. Taková naše hvězda, která se nebojí přihlásit na koloběh, na ŠUTR, běhá závody do vrchu, naslouchá zkušeným běžcům a její výkonnost tak týden od týdne stoupá. 

V noci jsem špatně spala. Probudila mě děsná zima a taky pocit, že už je ráno. Nebylo. Asi v pět jsem šla na záchod a do sedmi jsem už jen bděla. K snídani jsem si dala housku se sýrem a kafe. Zabalili jsme batůžky, rozloučili se a jeli na start. Lidí jak máku, fakt hodně hustý dav. Byly jsme trochu ve skluzu, auta sloužící jako úschovny, byly hodně daleko, takže než jsme se prodraly davem až k našemu autu, byla spousta hodin. Ještě se prodrat zpět, to bylo fakt drsný. Bály jsme se, že nestihneme kadibudku. Mě to bylo trochu jedno, potřebu jsem necítila, ale Iva musela... Stouply jsme si do jedné fronty, ale vypadalo to tak na týden. Přiznám se, že už jsem byla nervozní, předstartovní horečka stoupala, už se mi moc nechtělo tam stát ve frontě, chtělo se mi stát v koridoru a čekat na výstřel. Tak jsem Ivě řekla, ať jde sama. Pak se ve mně hnulo svědomí, obrátila se, že za ní půjdu, ale už se mi ztratila.

A tak jsem si stoupla kamsi mezi běhuchtivý lid a čekala pod blankytným vídeňským nebem na začátek závodu. Mezi žluté jsem nešla. Stála jsem prostě kdesi uprostřed všech možných barev, protože jsem nechtěla zdechnout už na Reichsbrücke, jen proto, že se těch žlutých budu snažit udržet. Možná jsem to ale měla přehodnotit, přeci jen startovali o něco dřív, ale to už bylo jedno. To teplo se mi nelíbilo. Nic nenaznačovalo, že se to cestou změní, že třeba bude trochu foukat, nebo že se zatáhne. Ach jo, to zas bude boj...

Nejdřív ani nebyl. První pětka mi šla s ohledem na minulý závod celkem dobře. Byla jsem odpočatá a v pohodě. Jenže sluníčko přitvrdilo a na mě šly mrákoty. Začala jsem zpomalovat a chodit :o( Nejhorší bylo, že mi vlastně nic nebylo, že mě nebolely nohy, neměla jsem hlad, neměla jsem kupodivu ani žízeň, neměla jsem žádný zásadnější problém, jen mi prostě bylo horko. Věděla jsem, že doběhnu, nebyla jsem blízko toho, že bych to chtěla vzdát, akorát mi to nešlo. Ono totiž i když jsem se loudala, pořád jsem kolem sebe někoho měla. A to hodně pomohlo. Pořádně jsem zase zabrala až v cílové rovince a stačila tak předběhnout jeden megazadek. Říkala jsem si, ať dotyčná raději kouká na můj, než já na její :o))

Čas 2:36 odpovídal mému snažení. Ehm, snažení... Prostě odpovídal tomu počasí. Obdivuji upřímně všechny lidi, co dokáží běhat ať je horko, nebo zima, prostě běží a běží, maximálně si dají o kelímek vody víc. Já se tam pomalu vysprchovala a bylo mi to prd platný. No nic. Každopádně když jsem proběhla cílem, něco se ve mě zlomilo a já začala brečet. Ale tedy ne štěstím. Prostě se ve mě prolomila jakási bariéra smutku a mě tekly slzy jak na pohřbu. Nešlo to zastavit. Klopýtala jsem s očima plnýma slz pro medaili, pro vodu a pro pytlíček s ovocem. 

Prodírala jsem se davem abych odevzdala čip. Moc nechápu, že tak obrovský závod to má ještě na čipy, které si dobrovolníci nesejmou ze závodníků v cíli, ale že se extra platí a odevzdávají úplně jinde, než kde je cíl. Ono taky navíc se sehnout, rozšněrovat botu, sundat čip, narovnat se... To byl taky zážitek. Chudáci maratonci :o))

Šatny, kde už měla čekat Iva s Martinem, jsem hledala dlouho předlouho. Lidí bylo neuvěřitelně. To už se mísili závodníci se svými fanoušky, takže by fakt neprošel ani špendlík a mě zachvátila panika, že se ztratím, že je nenajdu, že nestihneme autobus zpět a co tedy budeme dělat... Ale pak najednou - olala - Iva! Hurá, našly jsme se!!!!! Padly jsme si šťastně do náruče, takže já začala zase brečet. Iva běžela na rozdíl ode mne krásně a to i přesto, že si na jedenáctém km zvrtla nohu. To prostě nepochopím. Já už bych seděla na rentgenu...

Chvilka překotného líčení pocitů, a už tu byl úprk na metro. Bus zpět nám totiž jel už ve 13 hodin. V metru nebyl vzduch. Nejdřív tam omdlel chlap jak hora, pak to málem sejmulo mě. Hystericky jsem prodýchávala a snažila se vydržet. Venku mě napadlo, že to chce něco pojíst a Iva rychle lovila banán, abych fakt nezkolabovala. Špatně mi bylo hodně dlouho, vlastně se žaludek uklidnil až když jsme najeli na D1.

Cesta utíkala. Pořád jsem měla ten svůj splín a navrch hlad. Snědla jsem jablko, ale moc to nepomohlo. A to už mi psala Sáruška, že počká u metra a že si dojdeme na naší pozávodní klasiku - stripsy do KFC. Měla jsem je naposledy v říjnu, takže jsem nemusela dlouho přemýšlet, jestli tím neporušuji všechna přikázání zdravé výživy a napsala: ANO!!!!!!!!...

A když jsem jí viděla, jak čeká, opět slzy. Doma na mě čekalo překvapení. Další slzy. Večer jsem se dívala na film, slzy. Tedy... Co to bylo?! Asi jarní detox. Ty slzy zřejmě vyplavily všechny usazeniny, zimní smutky, různá příkoří, starosti, strasti a co já vím, co všechno ten slaný vodopád spustilo. Prostě restart. A teď už s úsměvem do dalších dnů, do dalších běhů, do dalších závodů. Krásné jaro... ;o))


P.S. Omlouvám se, musela jsem u komentářů nastavit potvrzovací slovo, neustále mi chodily spamy :o(

13 komentářů:

Summer řekl(a)...

Jéje.. Tak snad jsi se zrestartovala a už se zase cítíš vesele. To vedro - za to může dlouhá zima... za pár týdnů si zvykneš a v půlce léta ti sedmnáct stupňů přijde jako nejlepší teplota na běh .)

zuzu řekl(a)...

Tak za prvé:
v Praze jsem Tě viděla, ale nějak jsem Tě nechtěla rušit, a taky Tě nakazit, tak jsem se k Tobě nehlásila :-(...kdybych věděla, že se cítíš sama... :-)
Za druhé:
dva 1/2M v jednom týdnu...Ty jsi ďábel... :-)
Za třetí:
na časy se my postarší dámy můžeme vy...(kašlat)
Jsem ráda, že je dnes jaro, ve středu má být léto a v sobotu už zase zima...takže už můžeš zase vyrazit o víkendu závodit... Haha
Krásné dny. ZS

AprilRuns řekl(a)...

Dobrej detox!. Vis co, mas aspon tuhle krizi po dlouhy blby zime za sebou a jdes do sezony silna a vybrecena. Ja to vidim pozitivne a zaklepavam na drevo dalsi - pohodovy - zavody. A davam ti jednicku za moral. Me uz by kleplo jenom z toho rychlyho koridoru...

Leona Pulec řekl(a)...

Snažila jsem se, aby to nevyznělo nějak moc depresivně, protože já nebyla a nejsem v žádném depce. Akorát se prostě vyvalily vody zdola... :oD

Jinak to totiž byl prima výlet, odpočinula jsem si, přišla na jiné myšlenky a koupila si Ariel ;o))

Zuzu: na naše společné Ústí jsem si tam taky vzpomněla :o))

April: rychlý utekli dřív než jsem řekla švec :o))


Advid řekl(a)...

Mně Tě bylo při čtení líto, tak ještě že jsi pak napsala, že jsi smutná nebyla. A ten Ariel... :-)

12HonzaDe řekl(a)...

Proste obcas je potreba nejaka ta emocni chvilka.. odplavit uz davno ulozene smutky a v klidu si poplakat..:)
Teprve s postupem casu zjistis, ze to byly slzy stesti..:)
.. taky zjistis, ze podobne akce nas posiluji..
Ses dobra, ze jsi to nezapichla. At zije ruzova bunka!!! 12:)

tucnak řekl(a)...

to bylo jarní tání:-) a jsi dobrá, žes to nevzdala, vedro dělá divy, směle vstříct lepším zítřkum :)

Leona Pulec řekl(a)...

Advid: Ale klidně mě chvilku lituj, přece jen trochu smutná jsem byla ;o)))

12: no někdy to asi musí ven...

Renata: jarní tání? Vidíš, to mě nenapadlo. Takže ledy tají... :oD

R V M řekl(a)...

No musim te (ale i sebe) uklidnit, ze me take v cili cas od casu utece slza.. A to se povazuju za malo emocniho jedince a dost tohle u sebe nechapu.
Ale asi je to asi radost ;)

Jinak 2 pulmaratony po sobe, a s takovym oteplenim? To je super vykon! Opravdu klobouk dolu!

Leona Pulec řekl(a)...

RVM: Asi ty slzy k tomu všemu patří, člověk je rád, že přežil nebo co se to v člověku odehrává.

Ovšem ty slzy za Boston, to je úplně něco jiného, to je mi neskutečně líto :o(((

Iva řekl(a)...

Za naše nestabilní nálady (taky jsem v cíli upouštěla ventily) může určitě to aprílový počasí. Příště pojedeme někam v létě, až bude všechno ŽLUTO-ZELENÝ a budeme vysmátý :o))

Anonymní řekl(a)...

Leono, jsi úžasná!!! :-)
a nic si z toho nedělej, v i mně bylo v neděli na VCM pěkné teplo :-) Tereza

Leona Pulec řekl(a)...

Iva: no nevím ta zeleň, pro mě přichází v úvahu pouze bílá pokrývka ;o)

Tereza: Jsem ráda, že jsem si to horko nenamlouvala :o))