neděle 7. dubna 2013

Přežila jsem Pražský půlmaraton 2013

Celý předzávodní týden byl takový nanicovatý. Nevím, zda za to mohla tréma, nebo počasí, nebo oboje, každopádně mi nebylo dobře - klasika: bolení v krku, hlava, občas zimnice. Moc jsem neběhala, stejně bych to nedohnala. Ve čtvrtek mi bylo asi nejhůř. Ten den jsem vypila půl hektolitru čaje se zázvorem a medem a doufala, že to zaženu. A v pátek mi bylo hej. Tak hej, že jsem měla chuť tančit. Naládovala jsem si do mp3 nové písničky, takové ty do kroku a do skoku a hrozně jsem se začala těšit na sobotu, až si na ně zaběhám.


Nejdřív jsem ale řešila, co vlastně na sebe. Jestli dlouhé kalhoty, nebo krátké. Své dlouhé mám už věky, ale protože v nich běhám v noci, není na nich vidět sešlost věkem. Ovšem na světle vypadají jak když mi je věnovala Armáda spásy. Navíc po nedávném pádu přibyla dírka na koleni. Inu vypravila jsem se do našeho skvělého krásného a nového centra a prošla všechny obchody se sportovním oblečením. Nikde nic. Většinou už jen krátké. Nejvíc mě pobavili v prodejně Adidas. Přišla k nám prodavačka a naprosto samozřejmě oslovila Sáru, co že si přeje. Sára na ní koukala jak na Zlatou rybku a honem přemýšlela, co si má tak rychle přát, jestli světový mír, nebo raději něco osobního. Tak jsem jim do toho skočila s tím, že JÁ bych potřebovala běžecké dlouhé kalhoty.

Tak mi byla ukázána velikost XS. Ehm. A máte M? Ne. No a co tyhle krátké, máte M? Máme. Vlezla jsem do kabinky a snažila se nasoukat do pidi legínek. Ze tří nenápadných bílých proužků se rázem staly pruhy nevídaných rozměrů přes celé mé stehno. Fakt hnus. Nevzdala jsem to: A máte L? Máme. Super. Ani ty mi nebyly. Na XL jsem se nebyla schopná ptát, to už bych fakt neunesla. No tak nic....Doma jsem vytáhla své staré dobré NIKE po kolena, připravila nátělník s dlouhým rukávem, tričko z NIKE-Runu a bylo to. Vůbec nevím, že jsem si šla kazit náladu do zkušebních kabinek....

A jak jsem tak měla tu svou rozjuchanou náladu, ještě jsem si zacvičila Billyho. To je teď můj miláček a oblíbenec. Kdyby to šlo, pořád bych s ním cvičila. Zpočátku to byl mazec, ale už si zvykám a cvičím i s malým závažím (0,5 kg) i počítáním.


V sobotu ráno mě bolelo v krku, ale jinak jsem se cítila fajn a těšila se. Hlavu jsem naprogramovala do: To dám, i kdybych se měla doplazit. A že se tak málem stalo mě snad ani nepřekvapuje. Letošní přípravu jsem pojala tak nějak volně, moc jsem neběhala, a když už, tak takové ty kratší běhy do 12ti km. Věděla jsem, že to bude znát, ale nechtěla jsem to řešit dřív, než to bude nutné. Trochu jsem se spoléhala na to, že sice nemám až tolik naběháno, ale zase mám hodně naposilováno a nacvičeno. A to se nejen počítá, ale mělo by to být i znát.

Před domem jsem měla sraz s Nicolasem a Kristýnou, jeho dívkou, pro kterou to byla půlmaratonská premiéra. Na metro jsme málem klusali jaká nám byla kosa, ale dobrá nálada byla. V metru už se shromažďovala duha z batůžků a ve vzduchu bylo cítit rozechvěné očekávání věcí příštích. I když jsme nejeli moc brzy, bylo tak nějak prázdno. Dokud jsme nevystoupili na Staroměstské. Uprostřed nástupiště zábor, nahoru jen jedny schody a uprostřed toho všeho spousta natěšených závodníků. Možná i trochu naštvaných když stáli a stáli a nic se nedělo. Fronta se jen pomalu sunula k jedinému eskalátoru, který nás měl přemístit nahoru. Trochu mě udivilo, že službu konající pracovník na chvilku nezadržel ty, co jezdili dolů (bylo jich minimum, asi tak pět za celou dobu mého popolézání), aby vždy na nějakou chvíli pustil oba eskalátory...

Po nějaké době nás to tedy vyplivlo z metra a my se hned přemístili do zázemí pro závodníky a na místo srazu s ostatními členy týmu. Kluci nikde. Stála jsem, koukala, rozhlížela se, prostě kluci se někde zadrhli. Asi v metru jako my před tím. Prakticky jsem neviděla (až na výjimky) nikoho známého. Mladý si šli odskočit a tak jsem tvrdla sama, v každé ruce kelímek s teplým nápojem. Čas najednou neuvěřitelně pádil, už bylo po jedenácté a já ještě nepředala startovní čísla zbytku naší výpravy. Pak volal Petr, že tam kde čekám, tam se nedostane a že jestli bych mohla jít k bráně, že je tam. Což znamenalo prodrat se neuvěřitelně  nahuštěným davem lidí, asi tak dva kroky za minutu. Byla jsem lehce naštvaná a už i nervozní. Těžká nestíhačka. Předala jsem čísla a zase jsem se prodírala zpět. Nick s Kristýnou už tam nebyli, to mi bylo jasný, že se šli převléknout, tak jsem to taky vzala k šatně, honem stáhla tepláky a bundu a šla si vystát frontu na kadibudku. 

Bylo asi za tři minuty dvanáct a já jak blb stála v té frontě. Klepaly se mi ruce a srdce, neměla jsem culíky, neměla jsem družice a když jsem konečně z té budky vyšla, neměla jsem ani závodníky. Všichni se už pohnuli za roh. No tak jsem klusala za ostatními a nacpala se do davu. Popolézala jsem blíž k bráně, slyšela Vltavu, ale nevěděla, jestli už je po výstřelu, nebo před výstřelem. Asi po. Víc jak osm minut po startu jsem probíhala bránou. Keňani až byli jistě tak v půlce závodu...

Nějak se mi nechytaly družice. Nechala jsem to být, že se určitě chytnou cestou. A běžela jsem a klikala si kilometry. Držela jsem si docela stabilní tempo. Sice mi bylo teplo ;o)))), ale jinak pohoda. Někde na sedmém se mi udělalo špatně od žaludku. Trochu mě to vyplašilo, ale nenechala jsem se tím nějak rozhodit, říkala jsem si, že se maximálně pozvracím. Byla jsem ráda, že běžím víceméně s davem a že se mi běží dobře. Blahořečila jsem Billymu, že jsem ho "potkala" a že mám díky němu silné nohy a mysl. V Holešovicích mi šlo hlavou: to je fakt neuvěřitelný, že běžím tak dobře. Jenže druhým dechem jsem si připomněla, že to nejhorší mě teprve čeká a že se teprve ukáže, ať se uklidním.

A ukázalo z té nejhorší možné stránky. Kousek za občerstvením na 16tém jsem začala lovit dopink. I když mi to přišlo zvláštní, dotahovala jsem docela početnou skupinu. Lidi už odpadávali a zpomalovali. V ten moment mě někdo začal brát z a ruku. Nějaká běžkyně. Povytáhla jsem sluchátko abych se dozvěděla, co se děje, jestli jí je špatně nebo co. A zaslechla jsem jak říká, že vidí, že už nemůžu (a to jsem docela ještě mohla!) a že mě povede. Poděkovala jsem s tím, že si jen lovím gel, ať klidně běží sama. Za chvilku mě předbíhala jiná běžkyně a hrozně mile mě pozdravila. Vypadalo to, že mě zná, ale já si ji nedokázala zařadit (tak se omlouvám a znovu zdravím :o)). V těch místech jsem i hodně dobíhala a předbíhala, což mi vzalo jakousi energii. Ale lidi, co nemůžou většinou nenapadne, že by měli jít ke straně, ne, běží si středem, jdou středem... No nic

A pak už přišlo Husákovo ticho a kopeček a kostky a já se celá zakyselila a myslela jsem, že to nedám. Místo nohou jsem měla dva betonové sloupy, které se jen silou vůle (mé vůle) sunuly k cíli. Ještě na tom 15-16 km jsem si myslela, že doběhnu v lepším čase než na jaký jsem před závodem pomýšlela, ale ke konci jsem si nebyla vůbec jistá, že dokončím. Pravá noha mě bolela fakt neuvěřitelně. Tam někde i ležel jakýsi padlý jedinec, už tedy v péči zdravotníků, a mě se chtělo se taky natáhnout a nechat se zabalit do přikrývky. Sebrala jsem ale všechen svůj morál a nějak se dobelhala do cíle. Tu dobrou vílu, která mi chtěla pomoci, jsem před cílovou zatáčkou předběhla (sorry :o))

A čas? 2:19. Přijde mi to jako prostě dobrý čas, jsem spokojená, protože vím, že jsem měla na 2:15 až 2:20 takže jsem se vešla. A že dokud to šlo, opravdu jsem běžela skvěle, bez nějakých krizí. Až tedy na tu nevolnost a chvilkové hledání družic (pak jsem zjistila, že jsem družice VYPNULA HNED NA STARTU :o)

Co mi letos na závodě vadilo byla ta skupina v oranžových tričkách s vozítky. Neustále mi někdo klepal na rameno ať uhnu. A já tedy neustále uskakovala stranou a nechávala je projet, abych je za chvilku třeba zase dohnala a situace se opakovala. Jako nic proti dobročinným akcím, nic proti vozíčkářům, nic proti kočárkům, ale sakra: musí to být? Co z toho mají ti na tom vozítku? Nestačilo by mít na zádech nápis: Běžím pro Vozíčkáře a Dobrou věc? Uvědomují si ty lidi, jak je to pro nás, obyčejné hobíky, těžké každou chvíli měnit směr, uhýbat, uskakovat, nebo - jak jsem slyšela - když do někoho najedou, jak je těžké to zase rozběhnout?  Neumím si představit, co by na to řekli Keňanni, nebo elita. My tedy sice běháme podstatně pomaleji, ale to neznamená, že se nesoustředíme stejně jako oni. Není jiná cesta jak vyjádřit s těmito lidmi solidaritu?!!!!

Naopak se mi líbilo, že bylo dost vody a že se na mě jednou zbyly rozinky! Krása :o))

No a pak už jsme se všichni v cíli potkali, poplácali se po zádech a jeli domů. Mě tedy bylo dál špatně, ale měla jsem i hlad. Zašli jsme na těstoviny a pak už fakt domů, do vany a na gauč. Nemohla jsem skoro chodit, v neděli jsem to musela jít rozběhat, ale stejně chodím dál jak lazar. Takové schody nahoru, to je megavýzva... A v neděli... V neděli zase. Ufff, to asi nezvládnu



Časy zbytku naší výpravy:

Nicolas: 1:38
Petr: 1:39
Jirka: 2:21
Kristýna: 2:30

Prostě dobrej oddíl :o))

24 komentářů:

Advid řekl(a)...

Super, teď ještě přežít Vídeň a budeš dvojnásobná šampiónka. :)

Leona Pulec řekl(a)...

Vídeň asi nepřežiju :oDD

12HonzaDe řekl(a)...

Viden prezijes, pak musis svolat hospodu! :)
Gratulace!! 12:)

AprilRuns řekl(a)...

Praha, Viden - a pak uz jenom na Belehrad! Drzim palce!

ll řekl(a)...

Pěknej zápisek pěknej čas to už myslíš na žebrackou pod 3hodiny :)
Bál jsem se že budu závidět ale vozíčkáři mě dorazily ať si to příští rok užijou zase a zase beze mě :)

Leona Pulec řekl(a)...

12: Hospoda 18.4. by šla?

April: V Bělehradě mají určitě vedro, tak se nepohrnu ;o))

ii: éééé, Žebráckou mi raději nepřipomínej, ano? Leda by bylo -5 st. ;o))

Summer řekl(a)...

Hezky! :) Vlastne, az na par detailu, uplne dokonaly ;)

tucnak řekl(a)...

Vídeň bude ještě lepší! Teď to byl jenom takový malý rozjezd :-) držím palce!

zuzu řekl(a)...

Jsi dobrá, gratuluju :-)
Počasí bylo dobrý, jojo...Držím palce na Vídeň :-)

Advid řekl(a)...

Lidi lidi, vám ta technika dává zabrat. :)

Leono, zkus Decathlon. Máte ho tam nově otevřený a přestože je prý menší než ten liberecký (Heč :D), tak by tam něco mít mohli. Já tam sehnal ty svoje 3/4 elasťáky a měli na výběr ze tří provedení (od 300 do 900 Kč) a tak si myslím, že holčičí budou mít taky.

R V M řekl(a)...

Hezký.
I když to asi muselo v závěru bolet..
Já říkám, že to trpění teď se projeví v budoucích bězích, kdy se to bude moooc hodit.
Do Vídně přeju hezké počasí a pohodový běh!

Leona Pulec řekl(a)...

Sum: krása, to je fakt :o))

Renata: Tvůj optimismus se mi líbí. A ještě víc se mi líbí tvůj čas, krása. Gratuluju

Zuzu: no spíš vytrvalá než dobrá :o)) Koukala jsem, že jsi asi docela bojovala. Ale po té viróze jsi asi měla dost, viď?

Advid: Hele, to se mi stane maximálně jednou za deset let ;o)) Decathlon znám, byla jsem tam, ale měli jen zateplené. A v těch se mi pařit nechtělo.

RVM: auauauaauua, pořád to bolí ;o))

Renča řekl(a)...

Leono, já jsem neběžela, ale přesně toto jsem si říkala, když jsem viděla vozíčkáře, jak se natřásají na těch kostkách (nemluvě o miminech v neodpružených vozíkách), jestli z toho mají něco víc, než vytřepaný tělo. Atmosféra se dá zažít i jako divák a podpořit se dá i jinak, než kodrcat ty lidi 21 kilometrů.
Jinak krásný výkon, gratuluji :)

Leona Pulec řekl(a)...

Renčo, děkuji za názor na vozíky při závodě. Trochu jsem se obávala, že se na mě slétnou "vosy" a začnou mě pranýřovat za to, že je nechci na trati. Nechci. A říkám to hlasitě: Vadí a překáží. Jsem zvědavá, jestli budou ve Vídni :o)

Iva řekl(a)...

Před tím startem jsi vypadala hrozně ztraceně - to jsem ale ráda, že ses pak našla :) Gratuluju! (jo a nechci malovat čerta na zeď, ale zdá se, že ve Vídni nečetli Tvůj blog o krabicích ;)

Leona Pulec řekl(a)...

No, nebyla jsem zrovna happy v ten moment, co jsi mě tam našla... :o)

Ve Vídni chystají počasí, při kterém padají osobní rekordy - 11st.C. ;o)))))

Lenuse C. řekl(a)...

Gratulace, krásný čas! :) Hrozně mě pobavil odstavec o kupování kalhot :). Mám to podobné, ale spíš s normálními kalhotami. :D Je to peklo ty nohy! Sportování zdar ;)!

Leona Pulec řekl(a)...

No kdyby jen nohy :oD

Machy řekl(a)...

Příště můžeme běžet spolu za Zentiva running team :)

Gratulace k užitému závodu a gratulace Nicolasovi, dobrý čas!

Leona Pulec řekl(a)...

Zentiva má vozíky? Že bys mě třeba tlačil? :oDD

Já gratuluji tobě i Evě. Evě tedy o maličko víc ;o))

Jitka řekl(a)...

Super čas a parádní popis! :-) S kupováním kalhot jsem na tom stejně... Ad Vídeň, chystáš se teď v neděli na maraton?

Jen k těm kočárům - chápu, když běhají oba v páru a nemají hlídání, ono to natřásání není žádná hrůza, když se povrchu přizpůsobí tempo. Běžet ale závod s kočárem/vozíkem jen tak, když v zázemí čeká manželka a/nebo prarodiče, mi přijde uhozený.
I ty postižený chápu - většina z nich má před sebou v lepším případě pár let života a tohle je jediný způsob, jak si mohou z pohled účastníka podobnou akci užít. Už míň chápu to, že se nevyhýbají oni :-/ Ale je fakt, že jsem pražskou půlku nikdy neběžela, takže to ber jako pohled osoby zvenčí, odstrkovat mě z trati, taky bych prskala...

Leona Pulec řekl(a)...

JItka: ne, "jen" na půlku.... Pokud přežiju, třeba o tom něco napíšu :o)

Co se vozíků na závodě týče - ano, souhlasím s heslem: žít a nechat žít. ALE když tě někdo několikrát, byť velmi slušně, vyruší a pošle ke straně, tak tě to prostě štve...

Anonymní řekl(a)...

Leono,
moc ráda jsem tě po závodě potkala. Gratuluji k výkonu, hrozně moc i Nicolasovi. Jeho čas je BOMBA.
Držím palce do dalších úspěchů.
Helena

Leona Pulec řekl(a)...

Heleno, taky jsem tě ráda potkala. Vypadala jsi tak pěkně odpočatě, jako bys ani neběžela s větrem o závod... Gratuluji k pěknému času a zase někde na viděnou :o)