Kdo chce kam...

... pomozte mu tam. A nasaďte mu brouka do hlavy :o))

Když vám někdo nasadí brouka do hlavy, je zcela jasné, že tento se zabydlí a začne hlodat. A hlodá a hlodá a našeptává různé nepředstavitelnosti a pošetilosti. Stalo se to i mě. Víte, to s tou knížkou, s tím románem, s tím psaní pro ženy, to, že by to třeba šlo. 

Možná, že by se brouk neuhnízdil kdyby nebylo dlouhých běhů. Kdo běží dlouho, ten se za nějakou tu hodinku začne zaobírat různými nesmysly. A jak roste euforie z toho, že se dá běžet devadesát i stodvacetminut jen tak pro potěšení, najednou má pocit, že když se chce, tak jde všechno.

A mě naskočil příběh. Stovky podobných příběhů asi i žijeme, spousty takových bylo určitě napsáno, ale to se mi v té euforii nechtělo řešit. Prostě jsem sedla a sepsala jakousi pilotní kapitolu. Možná i poslední, kdo ví.

Založila jsem nový blog a tu kapitolu jsem tam vložila. A je tam i anketní otázka, kterou, buďte od té lásky, prosím odklikněte. Variantu nechám na čtenářích.

Myslím, že jsem se trochu zbláznila a včera v noci už jsem si nebyla tolik jistá, že tento krok mám udělat. Ale co, říkám si, maximálně to skončí stejně rychle, jako to začalo. Tuhle jsem narazila na moudro pana Hostomského, kterou bych si mohla dát za rámeček: Nepovedlo se? Nevadí. Otřepeš se a zkusíš něco jiného...

Klikněte na obrázek a jste tam :o)