Sbohem a šáteček

Nejdřív jsem ho ani nevnímala. Lépe řečeno: vadilo mi, že nepíše s diakritikou :o). Naštěstí to nevadilo jen mě, takže za chvilku přidal i háčky. A přidal odstavce a začalo to být napínavé. Drápal se z nadváhy a z prvních pokusů o zadýchaný běh pěkně systematicky vpřed. Psal vtipně, s nadsázkou a hlavně: byl jeden z nás, co už jim život nadělil pár vrásek. Budu se opakovat, ale být mladý a sportovat patří k sobě, být mladý, nemít rodinu a sportovat, to je také úplně normální, ale mít víc jak čtyřicet, vstát z gauče a sportovat, to už je úplně o něčem jiném. To pochopí zas a jen ti, co jim čtyřict bylo. Protože to už je věk, kdy ubývá energie, tělo volá po pohodlí a klidu a my po něm chceme výkony. A vysvětlujte tomu zetlelému tělu, že výkon není jít do práce a postarat se o rodinu...

A jak šel čas nechával za sebou kila a spoustu lidí s otevřenou pusou. Makal na sobě neuvěřitelně a všechny nás inspiroval. Přiblížit se mu, zdolat alespoň část toho, co on, ano to myslím chtěl alespoň na chvíli každý. Když ne my holky, tak kluci určitě. Mít jeho nadšení, optimismus a víru v sebe. Nic není problém, vše je v hlavě. Když přišel na naše setkání, bylo ho fakt plno. Jeho neuvěřitelné historky, které on doplnil divokou gestikulací a grimasami, nás vždy naprosto odrovnaly.

Píšu to jak nekrolog a ano, já to tak cítím - něco skončilo. Neumím to popsat a ani nevím, proč mě to tak sebralo. Prostě odchází jeden z nás. Ne někdo, ale NĚKDO.