Nějak se mi do toho psaní tentokrát nechce. Po té, co jsem předvedla naprosto groteskní výkon na svém půlmiliontém půlmaratonu, si snad ani nezasloužím psát o běhání, nebo k běhu dokonce někoho lanařit. Čas, který se odpouští začátečníkům, který se dá pochopit u těch, co flákali přípravu, ale nedá se ani chápat ani odpustit u těch, co se připravovali. A že jsem byla před tím nemocná? No, každý má něco, ne?
Je pravda, že můj výkon ovlivnily dost zásadně dvě věci - blbá angína a ještě blbější počasí. NEUMÍM běhat v horku. Umírám, když je víc jak +5 a postavila jsem se na start přesto, že hlásili +20. Nešlo se vzdát jen tak, byla jsem součástí týmu. A jak řekl v cíli kolega Petr, to byl asi nejsilnější argument pro dokončení závodu.
Před startem jsem se snažila udržet si dobrou náladu, laškovala jsem na téma: Zřejmě zdechnu, ale uvnitř jsem věděla, že to vůbec není laškování, ale tvrdá realita. Nějakým způsobem jsem byla klidná, ne v takovém napětí jako vždy. Stála jsem v koridoru, možná omylem v sekci G (můj kolega, který se mnou doběhl loni v totožném čase byl zařazen do sekce J), a čekala až to spustí. Neslyšela jsem výstřel, ale najednou se do bubnů ozvala Vltava. Ani mě to nedojalo, štvalo mě, že znělku neslyším pořádně. Posouvali jsme se k bráně, pak jsme se i rozběhli a hurá na trať. Nohy jsem měla jak z olova. Vlastně jsem necítila že bych jimi kmitala! Vůbec nevím, jak jsem se posouvala kupředu. Vážně to nevím. Myslela jsem i, že běžím neobyčejně pomalu, ale Eda na druhém km ukázal, že běžím zcela evidentně rychleji než bych měla. Tedy za určitých okolností by tempo 5:50/km bylo v pořádku, ale tuto sobotu ne.
V Nuslích jsem měla jasno - ukončím to. Byla mi hrozně, motala se mi hlava i ty nohy, které jsem ani necítila. Přecházela jsem do chůze, hledala stín. Hecovala jsem se, že se na pátém opláchnu a bude líp. Nebylo. Předně tam voda ani nebyla. Kluci dobrovolníci koukali jako by jim přišlo divný, že chce někdo napít a říkali, že naproti u stolu voda je. Pátrala jsem po houbičce, ale to jsem tedy pátrala zbytečně. Přestože vedro bylo plánované, pořadatelé to nijak nezohlednili. Myslela jsem, že pojdu. Polila jsem se matonkou a běžela dál. Můj stav beztíže trval a trval. Na desítce to zapíchnu, rozhodla jsem se, tam je blízko zázemí, tady bych musela ještě jít strašně daleko, takže je jedno, jestli jdu nebo běžím. Tyhle úvahy a těšení, že mé trápení brzy skončí, mě na ten desátý nějak dostrkaly.
Na desátém jsem potkala Sárušku a udělalo mi to neuvěřitelnou radost.
- Mámo, běž, co děláš? Divila se mé chůzi a naprosté odevzdanosti. Vychrlila jsem ze sebe strašnou spoustu sprostých vět, v překladu asi toto:
- Už nemůžu. Tohle nemá cenu. Končím. Tohle si nejde ani užít, ani nic, před sebou mám 11 km, to nedám.
- Mámo, dělej, to zvládneš.
- Nezvládnu
Šla kousek se mnou, povídaly jsme si a mě bylo fajn, protože jsem už nemusela běžet. Fakt jsem chtěla odstoupit, akorát jsem nevěděla, jak na to. Sára se tedy zeptala opodál stojícího příslušníka:
- Prosím Vás, jak se vzdává?!
Koukal na ní a vůbec nechápal, co po něm chce, tak se jen usmál a pokrčil rameny. Smály jsme se jak praštěné.
V tom kde se vzala tu se vzala Pavlína. Byla úplně splavená a hotová. Bylo jasné, že bojuje také a možná dokonce i víc jak já. A to rozhodlo. Doufala jsem, že když jí předběhnu, že jí potáhnu. Možná to tak nakonec nebylo, nevím, úplně mi to nepotvrdila, ale mě samotné to vědomí pomohlo. Najednou jsem se rozhodla běžet dál a závod dokončit.
Druhá půlka, ač stále hojně prokládaná chůzí, byla snesitelnější. Už se mi nemotala hlava a nebyla jsem blízko kolapsu. Prostě jsem si v klidu běžela po nábřeží, pozorovala řeku a stráň plnou kvetoucích keřů, lidi kolem sebe. Odhadovala jsem, na co myslí a dle soustředěných výrazů mi bylo jasné, že jsou na tom podobně, že se prokousávají trasou s cílem jí dokončit stůj co stůj. Pokud začínali s nějakými ambicemi, utopili je v potu.
V cíli jsem byla šťastná jak blecha. Ani jsem nevěřila, že tudy vůbec kdy proběhnu, ale zázraky se prostě občas dějí. Nebyla jsem zklamaná, na to nebyl čas. Radovala jsem se s ostatními, že to zvládli, předně můj Nick, kterému se ještě v metru všichni smáli, že ani nemá pořádné běžecké boty.
Pak jsme se všichni hrabali (doslova) na běžecké setkání, které se myslím dost podařilo. V určitý moment šlo najednou i tady vše mimo mě, únava si vybrala svou daň, a tak jsme se rozloučily (já a Sáruš) a frčely jsme domů. Byla jsem tak unavená, že jsem ani neusnula. Cítila jsem i dehydrataci, hlavu jsem měla jak střep, no tož veselé to bylo.
V neděli jsem si trochu zaklusala, vyjela na kole a pracovala na zahradě. Cítím trochu stehna, ale jinak pohoda. Fyzicky pohoda, k duševní pohodě mám, nevím proč, trochu daleko.
14 komentářů:
Jak se vzdava, to je dobra otazka :D Mne naopak prijde rozumne, ze jsi se tam dotlacila za tenhle dlouhy cas a ne rychleji, protoze po angine je tenhle cas uplne nejlejspi. Rychleji by to mohlo byt nebezpecne a byla by to zkratka blbost zkouset! Usmej se na svet a behej dal, v Pardubicich si to opravis .)
No co, jeden nepovedenej závod jaro nedělá. Počkej až si přečteš (až to teda napíšu) jak jsem na tom byl já, to ti pak hned zlepší náladu :-) Hlavu vzhůru (a né ruce při vzdávání) a boty na nohy.
Otázka na příslušníka, jestli neví jak se to vzdává mě dostala už na třídní schůzce a teď mi zase tečou slzy, jak se křením :o)) Už se na tebe těším v Pardubicích :o)Po angíně jsi to dala neuvěřitelně a nebuď duševně "otrávená" socketka to napsala dobře - úsměv na tváři a život jde dál. MSF 1bubobubo
Napsala jsem to hodně deprésivně, že? No jo, nemůžu jen juchat, ne? Popravdě ani nevím, co mě tak vzalo... Možná jsem jen vyčerpaná :o))
Rendo, piš, na Tvůj zápis se fakt těším.
Sama jsi musela na trati vidět lidi, co na tom byly třeba ještě hůř, třeba v horizontální poloze a se zdravotníkama okolo sebe.
Teda já jich viděl na můj vkus až moc a sám jsem se sebe ptal, jestli to stojí za to se pachtit do cíle..
Já sám jsem si tuhle sobotu pojmenoval PPPP: Pěkná Procházka Po Praze.
Takže u mě jsi hrdinka, co do cíle doběhla :-)
Tak příště zase: Lehký krok!
Občas to prostě nevyjde, vůbec bych si z toho nic nedělal, naopak běhat v nemoci je dost velký masakr, takže jsi se výjimečně překonala a závod doběhla, což je super a obdivuhodné. Ale možná bych příště zvážil, zda do toho v tomhle stavu a ve stylu "přes mrtvoly" zase jít. Psychika dělá moc a začátečnicí rozhodně nejsi. :-) Příště to vyjde, uvidíš. A nezapomínej na heslo "radost z běhu". Harry
Všichni, co se mnou byli po závodu i na třídní schůzce ví, že jsem byla v pohodě. Nechtěla jsem řešit čas, o to nešlo, překvapilo mě, že jsem nebyla schopná běžet alespoň souvisle - pomaličku, ale v kuse...
No nic, za rok zase na PPPP, ne? Jednou prostě musí být hnusně!
:oD
Po sobotě bych upravil olympijské heslo na "Není důležité zúčastnit se, ale nezaplést se s Červeným křížem". Tolik kolapsů nepamatuju ani na květnových maratonech. Na to, žes byla po nemoci buď ráda, žes to zvládla po svých.
Pěkná rodinná fotka :)
Leono, to jsi popsala, na co ja nenasla slova, letos jsem se ani nedojala Vltavou, protoze ty bubny mi vydrancovaly hlavu, trapila jsem se taky strasne, jenze Tebe na rozdil ode me na moste pred cilem nepredbehla sprintem Utahana ctyricitka ,jak jsem rikala, byl to trysk, ze jsem mela zcela jasno v tom, ze takhle muze bezet jedine stafetu :-), tesim se do Pardubic, jak nekdo trefne napsal PPPP bude platit asi i tam,hanice
Jak jsem rikal uz na schuzce, tvemu vysvetleni, ze jsi dobehla, protoze ti nikdo nedokazal vysvetlit, jak se vzdava:)... tomu jsem se usmival jeste dlouho, moc hezky!
Protoze ti nikdo nerekl, jak mas prohravat, usuzuji, ze budes stale jen vitezit a k tomu ti preju porad veselou mysl! At se dari! 12:)
Leono, Tebe jeste po tech vsech utrapach a nedustojnem chuzoletu nepredbehla pred cilem na moste Utahana ctyricitka sprintem hodnym finisujiciho clena stafety!Pak bys teprv ochutnala trpky jablicko :-) cau v Pardubicich, hanice
Konec dobrý, všechno dobré! Děkuji za milé a vtipné komentáře.
Hanko a spol, do Pardubic jen podle předpovědi počasí ;o))
Gratulace... ;-) A těším se na vás u nás v Pardubicích. Jen s tím počasím, nevím nevím. Když jsem se sem stěhovali, tak mě upozorňovali, že tu skoro neprší a je tu častěji hezky... A měli pravdu. Tak já to počasí zkusím nějak zařídit ... :-D
Nechápu, co z toho běhání někdo má. A ještě otravuje rodinu. Když někdo založí krásnou zahradu, napíše knihu, chápu. Ale běhat a ještě se o tom nadšeně vypisovat.... :-)) to mi tedy nedává smysl. A k tomu otravují zdravotníky, kteří by se měli rozhodně vyskytovat u důležitějších případů. Stejně tak to vidím v přítomnosti policie u fotbalových stadionů, kterou platím, ačkoli mě fotbal nezajímá a není pro život absolutně důležitý. Pohlídá snad policie naše děti, které chtějí jít večer do divadla nebo kina? Omlouvám se za názor, ale já to prostě vidím tak, že za dobu zbytečného funění by se autorka mohla např. vzdělat v jiných aktivitách...
Okomentovat