Závodnice na baterky

Jo, to jsem přesně já. Protože kdybych byla normální (závodnice), je mi jedno, co běžím, kde běžím, jaké je počasí a jak mi je, normálně bych vyběhla, zaběhla a doběhla. Ale protože jsem závodnice na baterky, a protože je občas zapomenu dobít, stačilo se ráno podívat z okna na úplně modré nebe, a bylo mi jasný, že to bude opět jeden z mých bojů. Za normálních okolností ne, ještě před třemi týdny by mi vadilo snad jen to horko, ale po třítýdenní běžecké absenci (od Vídně jsem byla jen párkrát) jsem měla akorát tak na to, se trasou protrápit. Jak už jednou řečeno - Praha prokletá. Je s podivem, že mi šel 1/2PIM, ostatní závody vždycky pěkně zvrtám.

Toliko úvod.

I na tento závod se nám podařilo dát dohromady dvanáct běhuchtivých  lidí a sestavili jsme tři štafety. Jelikož měl každý jinou výkonnost, snažila jsem se štafety namíchat tak, aby se skládala z dobrých i slabších. Nejlepší bylo vymýšlení názvů. To mě totiž bolela hlava a přemýšlela jsem, co si mám vzít za prášek. Na mysl mi vytanul Paralen Extra, od toho byl jen krůček k Nurofen Rapid a už to jelo. Naše tři štafety se tedy jmenovaly Rapid, Forte a Expres. Všechny vyjadřují rychlý pohyb, tedy jakási prvotní výzva.

Naší štafetu rozbíhal Jarda, který měl všechny ty názvy spojené do jednoho a sice: Mach3. Štafetu předal už po 40ti minutách. Tomáš, který běžel po něm, už byl o něco pomalejší, ale pořád byl dost rychlý na to, aby mě svou předávkou hodil mezi vlky. Dostala jsem se mezi naprosto šíleně rychlé závodníky. Předbíhal mě jeden za druhým, namakaní, rychlonozí.... ježíš to bylo něco děsného (pro mě). Chvilku za mým startem se ozval neléčený zánět nosohltanu a průdušek. Fuj, mě bylo divně. A ještě ke všemu ti Turbozávodnící kolem. Největší chyba byla, že jsem se podvědomě snažila jich držet (nějak mi nejdřív vůbec nedocházelo, že běží pekelně rychle) a začátek jsem tak přepálila a utavila se.

Kousek před třetím km jsem měla čas 15 min. a něco, ale tam jsem začala uvadat. A uvadala a uvadala, až jsem vůbec nemohla. Zbytek jsem tedy běžela po indiánsku, nic jiného mi prostě nezbylo. Co bylo neuvěřitelné, jak mě spousta těch lidí, co se kolem mě mihla, povzbuzovala. Každou chvilku mi někdo poklepal na rameno, ať běžím, dokonce jeden Francouz, to samé fanoušci kolem trati (ano, i před nimi jsem přecházela do chůze). Vzadu na té výhni kolem Anděla a dál jsem se chystala omdlít. Stačilo pevně stisknout oči a ležela bych. No ale nikde žádný švarný záchranář, tak jsem tedy běžela dál.

Má taktika před závodem: první pětku dám pomaličku, pak to rozběhnu a tu druhou dám rychleji, poslední dva km do toho dám vše, celkově bych to mohla zvládnout za 57-58.

Má taktika na druhém km: myslím, že bude stačit zrychlit až poslední kilometr

Má taktika na osmém km: neomdlít, polít si hlavu a sprintovat posledních 500 m

500 m před cílem: sprintovat posledních pět metrů bude bohatě stačit, hlavně že jsem ještě neomdlela

Ke konci jsem se pořád střídala s nějakým klukem, bylo na něm vidět, že má taky celkem dost a tak se mi ho nějak sželelo a dala jsem mu jeden hroznovej cukr. Nevím, jestli pochopil, že to není pokus vyřadit jeho štafetu z boje, ale pomoc bližnímu svému.

Na předávačce hotovo, chvilku jsem vydýchávala, potlačila nutkání hodit někam obsah žaludku a šla k našemu zázemí skladádající se z doběhnuvších závodníků i technického personálu, abych se jim vypovídala ze svých pocitů a poslechla si pocity jejich. Pak jsem si lehla do trávy a pozorovala, jak se nebe zatahuje a na zem padají první osvěžující kapky. To brzy....

Počkali jsme na další štafetáře a přesunuli se ke startu. Můj kapitán už byl na místě srazu. No panečku, další Mach3! Celkový čas naší štafety díky klukům je super úžasný: 3:36:26!!!!! (časy druhých: 3:55:18 a 3:57:21)

Naše štafeta po úsecích:

1. 40:03

2. 1:29:29

3. 2:34:57 (moje 1:05)

4. 3:36:26

Akorát mě štvalo, že jsme nedostali medajle. Moc nechápu proč, vždyť při pětkové štafetě se normálně rozdávaly, loni jsme je také vydyndali a teď nic, prý je pošlou poštou. Když si vezmu, kolik stojí poštovné, bylo by asi levnější nám je dát hned. Ale třeba je budou posílat datovou schránkou :o)

Pak jsme šly já, Sára a Martina na oběd a nacpaly se k prasknutí. A protože naše sporttestery ukázaly dosti vysoké číslo spálených kalorií, neodepřely jsme si ani zákuseček :o)

Musím vyseknout poklonu všem, co to zaběhli celé. Přes 42 km v již tradičním pařáku, to je prostě úžasné. Jste kabrňáci!!!!!

Zatím nemám moc zpráv o těch, co znám, vlastně jsem potkala jen spokojeného Machyho, ale doufám, že si přečtu jen samé pozitivní věci.