Se svou troškou do mlýna

"Všichni" popisovali včerejší běh, tož i já spěchám se svou troškou do mlýna.

Asi bylo včera nějaké běžecké souznění napříč republikou či co, neboť i mě se běželo dobře, i když jen mžilo, nebo právě proto, že mžilo. Běhám teď za světla, protože už jsem velká holka a nestydím se. A běhám svými vyšlapanými cestičkami, které ale světlem získaly zcela jiný rozměr. Každý výběh je teď jiný, stokrát měním trasu, protože včas vidím psa a hlavně vidím, že nemá vodítko, tak si to střihnu jinudy, ale Eda je v klidu, nenadává, jen si to poznačí, a taky každý den objevím něco nového. Ještě nedávno jsem se obdivovala pučícím pupenům a rašící trávě, teď jsem uchvácená záplavou zeleně osvěženou jarními dešti. Havěti na chodnících je nepočítaně, prvním deseti rozšlápnutým šnečkům jsem se omluvila, ty velké nosím do trávy, protože když ten chudák leze 3m/h tak by ho lehce mohl někdo přejet než by se dostal na druhou stranu. Vždy si s nimi povídám a vyzvídám, jestli lezou na nějaké sousedské táčky či na rande.

Probíhala jsem právě takovým údolíčkem spojující dvě městské části, nade mou železniční trať, pode mnou louka, a najednou jsem měla pocit, že na mě někdo upřeně zírá. Dělala jsem že nic, možná jen prodloužila krok. Pocit ale trval. Zrychlila jsem, předběhla dva šneky, ale pocit nezmizel. Pomalu jsem otočila hlavu a tam, majestátně a v němém úžasu, stála srna. Pozorovala mě svýma nádhernýma plachýma očima a možná si říkala, že mi ukáže, jakže se má správně běhat. Ale nešla, jen mě dál sledovala. Pozdravila jsem jí, zamávala a přidala radu, ať někomu neskočí pod kola, že by jí byla škoda.

Domů jsem doběhla celá urousaná a zkřehlá, ale nesmírně povzbuzená na duchu.