středa 5. května 2010

Mikrocyklus

S čelem přitisknutým na studené sklo zapršeného okna pozoruji májový deštíček, který omývá chodníky i nové lístky akátů, vítr, který rozfoukává odkvetlé pampelišky a rtuť teploměru, která se schovala někam pod desítku. Koukám na kaluže, na nichž drobné kapky končí své nebeské putování parádním cákancem, a na lidi zatahující krk do vykasaných límců. Měla bych jít běhat. Měla, ale nejdu. Nechce se mi. Slyšel to kdy svět? Mě že se nechce? Nechce, už je to tak. Myslím, že je to můj malý soukromý mikrocyklus. Prostě v té spoustě, v těch stovkách naběhaných kilometrů je najednou taková velká bublina, vzduchoprázdno, ticho a klid, čekání na další stovky  kilometrů. Klid umocňuje absence nejmladšího potomka toho času na škole v přírodě. Chumlám se zimomřivě do deky a beru do ruky novou knížku. Z mého mikrocyklu mě nevytrhne ani blížící se závod štafet, ani nic. Čtu si, nerušit...   

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Text zněl smutně, ale pokud si k němu člověk pustí ten báječnej song tak má chuť si taky vzít deku a zašít se někam mimo civilizaci. Krása!
Jana

Pulec řekl(a)...

A vzala sis jí? :o)