Rozhodnutí

Ještě že se člověk neobjevuje v aktuálních blozích na Běhej a může si tak psát klidně každý den aniž by zaplnil oba dva sloupce vyhrazené pro bloggery ;o)

Poslední dobou přibylo dotazů ohledně mého plánovaného maratonu. Jestli poběžím, nebo jestli jsem to vzdala, protože nikde o ničem nepíšu. Kdo mě zná ví, že se jen tak nevzdávám. Že mám sice často chuť to udělat, ale naštěstí mě buď něco, nebo někdo (že, Evžene?) donutí věc dokončit. Ve své neskonalé skromnosti okamžitě na takový dotaz odpovídám: Ano, poběžím a už jsem se i přihlásila!

Přihlásila jsem se chytře ještě před pražským maratonem. Myslím, že kdybych viděla některé bojovníky, co na trati melou z posledních sil, asi bych hodně váhala, potažmo bych se nepřihlásila vůbec a maraton bych odkládala a odkládala, až bych ho odložila úplně. Má odpověď u většiny neběžeckých zvědavců evokuje otázku, proč vlastně chci maraton běžet, když předem vím, že ho třeba ani neuběhnu, a proč zrovna letos. Důvodů, proč běžet, je mnoho, běžci určitě ví a chápou, takže se nebudu rozepisovat, ale jeden zásadní by tu byl: nemládnu. Není mi 25, není mi 30, bože, vždyť mě už není ani 40! Takže kdy, když ne teď?

Maratony, které připadaly v úvahu jsou všechny v říjnu: Frankfurt, Mnichov, Drážďany. Myšlenkové pochody šly různými cestičkami, než se rozhodly, ale nakonec jsem vybrala:

Sice je první v řadě, a možná bude ještě teplo, ale Mnichov je Mnichov, srdeční záležitost.

A běžecký plán? Začíná mi koncem června a pojedu podle toho prvního z knížky Běhání na 4:15. Plán sám o sobě je dobrý, vyhovovaly mi objemy i počty tréninků. V této druhé vlně se ale budu snažit víc dodržovat předepsané časy a hlavně se držet horních hranic dlouhých běhů, což se mi v první vlně prakticky vůbec nedařilo. Možná i proto se mi to nedařilo, že jsem do Vídně byla přihlášená na půlmaraton a tak mě vlastně vůbec nic netlačilo do toho, abych trochu přidala (a taky byla krušná zima a ne vždy šlo plán dodržet).

Tentokrát tedy vím, že 10.10.10 mě čeká maraton. Je třeba se znovu rozběhat, proběhat celé léto a pak si stoupnout na start s tím, že na to mám. V současnosti uběhnu v pohodě asi 2.000 m, dál je to boj o holé přežití. Ale doufám, že jsem ze všech nemocí venku, a že mi zdraví, a všichni moji blízcí, dovolí se připravit co nejlépe to půjde. Protože já si strašně moc přeji proběhnout se po mnichovském olympijském stadionu...