Svět je jeden velký pisoár ...

řeklo si neuvěřitelné množství prostatiků na sobotním závodu a okupovali všechny keříky a křoviska v okolí trati. Moc nechápu, že někdo nevydrží nejít chvilku na záchod :o)

Stačilo málo a nadpis mohl být třeba: Bacil mi nedovolil běžet, nebo: 1/2PIM beze mne, apod., protože večer před závodem se mi udělalo nedobře. Nebylo to od nervů, jak si skoro všichni mysleli, byl to prostě nějaký zákeřný vir, který mi připravil velmi krušné chvilky. Nejdřív jsem si zaběhla pár rovinek na WC, pak už jsem se jen kroutila bolestí na gauči. Spát jsem šla díky tomu brzy, ale i v noci jsem se párkrát proběhla. Ráno jsem se totálně vyčerpaná odploužila do kuchyně, motala se mi hlava a chtělo se mi zvracet. Seděla jsem u stolu a říkala si: No to je tedy super, tak já nakonec půjdu dělat maximálně fotografa, tedy pokud tam dolezu. Pak jsem si udělala bylinky, snědla kousek buchty a čekala, co bude. Začalo to ustupovat. Tak jsem si udělala ještě jeden hrníček, pak začala čilá SMS-komunikace s našimi štafetáři, pak i telefonáty, a mezitím se to vytratilo úplně. Snědla jsem ještě kus buchty, a začala jsem si chystat věci.

"Maluješ se?", volala na mě Sára
"Ne, ty jo?
"Jen lehce"
"OK, tak já taky jen lehce"
"Voníš se?"
"No jasně, přeci nepůjdu smradlavá!"
Lehce zmalované a nasmrděné Davidovem jsem si odříkaly naše heslo:
"Nemusím být nejlepší, hlavně když jsem nejhezčí!",
pobraly saky paky a vyrazily jsme na metro.

U metra jsme potkaly Lovce, vysmátého a v pohodě jako vždy, nejraději bych s ním jela až na start, abych jeho optimismus nasála, ale musely jsme vystoupit na Rajské, kde byl sraz s první skupinou našich štafetářů. Nutno říct, že i z nich sálala dobrá nálada, tak jsem začala pomaličku pookřívat a těšit se, dá-li se to tak nazvat.

Zbytek měl být u startu, chtěli jsme se nafotit a poplácat se po zádech, ale nebylo nám přáno, takže jediná společná fotka ja nakonec z cíle.


To už jsme byli ale totálně zmrzlí, ručička se šinula na dvanáctku i odložila jsem konečně mikinu a šla s Jirkou do koridoru. Jirka navrhl, že poběžíme spolu, k čemuž jsem svolila pod podmínkou, že mi nebude nic říkat, protože já si nasadím sluchátka, vnořím se do sebe a nechci být rušena. Kromě toho jsem si říkala, že bude stejně rychlejší než já, takže povídání či společný běh stejně nehrozí.

Čekala jsem na start, trochu jsem se bála, ale byla jsem daleko víc v klidu než kdy jindy. Určitě mi pomohlo to, že jsem si řekla, že si chci jen zaběhat jako každý víkend, jen v davu dalších potrefenců.

Někde vpředu to luplo a my dál stáli, pak popošli, stáli... až šest minut po výstřelu jsme proběhli bránou. Teprve jsem hledala písničku do rytmu, Eda zase hledal družice, ale nechytal se. Dlouho jsem tedy nevěděla ani jak rychle/pomalu běžím. Tak nějak mi ale stačilo, že běžím v davu, protože většinou dav zmizí dřív, než minu první kilometr. A my už minuli druhý a kolem mě pořád lidi. Ale neběžela jsem rychle, to jsem cítila. Zničeho nic byl pátý km a s ním docela slušný chaos u občerstvení. Chaos v tom, že se nepočítalo ;o) s davem žíznivých závodníků a tak nikde nebyly připravené kelímky s vodou ani s ničím jiným. Popadla jsem stojící rozpitou lahev matonky a napila se, ode mě si jí pak vzal nějaký kluk, a metelila dál. Sama sebe jsem povzbuzovala slovy: Vzpomínáš, jak jsi tady loni chcípala? Nebo: Ó ty jsi dnes tak šikovná, jen tak dál.

Další pětka uběhla jak voda. Na desítce jsem si z obličeje smyla sůl, hned jsem byla asi o kilo lehčí, lokla si, snědla kus banánu a vzhůru do další pětky.

Krize přišla na 14tém. Předcházela jí zásadní chyba, která mě málem stála celý závod. Seběhla jsem kopeček. Byla jsem hodně v pohodě, tak jsem si ho prostě od radosti seběhla. A zakyselila jsem si nohy. Málem jsem zdechla, ploužila jsem se na patnáctku, nohy jak z olova. Zpomalila jsem, těšila se na lok vody a miniodpočinek, ale tam se žádná voda nekonala. Tak na 16tém..? Zase jsem se umyla, dala si hroznový cukr, lok matonky a vyběhla dál. Super úžasně se mi běželo. Předbíhala jsem jednoho člověka po druhém a neustále se radovala, že běžím v klidu a přitom do cíle to je už jen kousek. U trati jsem viděla kluky co seděli, jeden ležel, nad ním ošetřovatelé. Bylo mi jich líto, připomnělo mi to loňský závod, kdy jsem i já byla na dně, kdy jsem nemohla. Tady v tom úseku jsem běžela na dosah Jirky. Taky nemohl, přecházel často do chůze. Myslím, že nejvíc mu pomohlo, když jsem ho vždycky předběhla, protože se sebral a předběhl zase on mě. Poslední kilometry jsem mu tedy asi trochu pomohla, ale jinak běžel celou dobu sám a dobře (byl to jeho první půlmaraton a nakonec byl lepší o cca. 23s).

Dech mi sebral Těšnovský tunel - horko, žádný vzduch a smrad, pak hned do kopce. Kousek jsem musela jít a vydýchat z plic ten hnus, ale pak jsem se hned vybičovala k rychlejšímu běhu, abych se do cíle nedoploužila. Zase jsem předbíhala, do uší mi zpívala Tracy a mě bylo naprosto krásně. Lidi pokřikovali a tleskali, užila jsem si každý metr. Kousek před zatáčkou jsem ještě stačila předběhnout nějakého člověka a pak už jsem nerušeně vběhla na modrý koberec. Nádhera. Nádhera! Čas (čistý čas) 2:11 byl neuvěřitelný. Zlepšení o 33 minut oproti loňsku, o 9 oproti Drážďanům. Štěstí jsem měla v tu chvíli na rozdávání.

Medaili mi dával kluk, který se i ptal, jak se mi běželo, jestli jsem spokojená s časem a jaká byla na trati organizace. Povídala jsem si s ním jako by se nechumelilo, klidně bych ještě běžela dál, síly mi zbylo dost. Loni bych mu neřekla ani jak se jmenuji :o)

Šli jsme s Jirkou na místo srazu, cestou potkali první lidi za štafet, hlučně jsme se zdravili, objímali se, poplácávali se. Dál je to hlavně směs smíchu, vyprávění a nekonečná radost všech. Vyfotili jsme se na stupínku a přesunuli se do pizzerie u firmy na oběd.



Co dodat na závěr? Jsem ráda, že má zimní příprava přinesla své ovoce, že to nebylo nadarmo. Byla to dřina, ale vyplatila se.



Gratuluji všem ať běželi, jak běželi. Vše se počítá :o)

A ještě společné foto z cíle