EMO-poezie

Beurteile Menschen nie nach ihrer Fröhlichkeit. Viele Lachen um nicht Weinen zu müssen.

Každý vidí můj smích,
ale nikdo neví,
co cítím.

Každý slyší, co říkám,
ale nikdo neví,
co si myslím.

Každý vidí, co píšu,
ale nikdo nezná
slzy.

Každý si myslí, že mě zná,
ale nikdo mě nezná
opravdu.

A to prosím běhám! Kdybych neběhala, napsala bych asi toto:

Uprostřed davu
dýchla na mě
a já ucítila
neskutečný chlad.

Uprostřed davu
dýchla na mě
vlastní
smrtelnost.

Nekonečná tma,
nekonečná prázdnota.
nekonečný prostor,
nekonečný hlad.

Čekám na zvonec,
co odbije konec,
nic se nekoná.
Jedu dál...

(zrovna jsem jela metrem)

Jaro se blíží mílovými kroky. Zima se sice nevzdává a tak vytáhla pár svých posledních triumfů v podobě vichřice a náledí, ze sněhové truhly vymetla zapomenuté vločky a rozsypala je po kraji, ale v neděli jsem viděla sněženky a napučené kočičky, dnes něco žlutého. Jaro tu bude co nevidět.