Všichni už napsali všechno. Jak se těší, jak se netěší, co je bolí, co je nebolí, jaký byl poslední trénink a co se jim honí hlavou, takže na mě tak nějak nezbylo nic.
Myslím si, že většina obav ani není na místě. Spousta lidí se raději podceňuje, než aby řekla: Jsem připraven/-á, ničeho se nebojím, nic mě nemůže překvapit, takže soupeři, třeste se!
Já se nepodceňuji, já se znám. Umím běžet s lehkostí štíhlonohých gazel, i těžkopádně jak slon, uběhnu dvacet a ani o tom nevím, jindy při pěti umírám. Že to uběhnu vím, jak dobře nebo špatně mi je jedno. Na tenhle závod jsem se cíleně nepřipravovala, takže to beru hlavně jako kolektivní výklus... trénink... Pokud zaběhnu líp jak loni budu ráda, když ne, svět se nezboří. Možná to zní rezignovaně, ale tak to není. Jen se nechci dostat do totálního presu-stresu jako před rokem.
P.S. Pane bože, ať se ochladí, ať prší, ať je mráz, ať padají trakaře, ať hlavně sluníčko zůstane za mraky, ať nefouká vítr, ať mě nohy odnesou kam potřebuji, ať mě neškrtí podprsenka, ať mě nedřou boty, ať mi hraje troska, ať mě neodveze sanitka, ať se to zkrátka celé podaří :o)
Žádné komentáře:
Okomentovat