Bloggeři, sportovci a jiná havěť

Kdysi dávno, když byl u nás internet ještě v plenkách a začaly se zakládat internetové deníčky neboli blogy, myslela jsem si, že je to jen taková hračka pro děti a mládež. Když člověk nějaký blog otevřel, blikaly na něj nápisy všech možných barev a tvarů, do očí bijící byly hrubé chyby a příšerný styl. Šlo to tím pádem mimo mě.

Krátce po té, co jsem začala běhat, začala jsem se i pídit po informacích a dopídila se stránek Behej. Kromě informací, které jsem potřebovala, jsem objevila další svět - svět bloggerů-sportovců. Pročítala jsem je a žasla nad skutečností, že blog si píší i -átníci. Pár jsem si jich oblíbila a těšila (a těším) se vždy na každý nový příspěvek. Dozvídala jsem se tak další rady, které vlastně ani nebyly radami, spíš je člověk vnímá podprahově. A protože mám odjakživa potřebu psát, založila jsem si po nějaké době blog svůj.

Nebylo to jen kvůli potřebě psát, ale hlavně kvůli potřebě psát o běhu. V mém okolí nebyla ani jedna běžecká noha a ani uši, kterým by se chtělo poslouchat, že jsem uběhla pět koleček na ovále v kuse. A já přitom byla plná dojmů, protože zatímco posilovna je sport skoro kolektivní, člověk přijde domů a jako by se nic nedělo uvaří večeři, dojmy z běhu ze mě vždy vyprchávaly hrozně dlouho. Jenže jakmile jsem začala komukoliv nadšeně líčit své pocity, viděla jsem, že mě vůbec nechápe, potažmo neposlouchá. Tak jsem nechala vyprávění a začala psát. Nejen o tom, jak mi to jde, ale i o tom, jak mi to nejde, co mě štve, v co věřím, v co doufám, co mě dělá šťastnou, co naopak. Hlavně to naopak je důležité, protože jsem byla tolikrát tak příšerně zklamaná, že zpětně to ani nechápu.

Vypsat štěstí je jednoduché, to je samé ejchuchu a olalá, ale popsat smutek a zklamání, to je hodně těžké. Nejdřív si musím přiznat jakousi porážku, pak vydolovat dojmy, přiřadit k nim slova a to nejhorší - přečíst to po sobě. ALE ta úleva, když to "dám na papír"!

Blog je pro mě tedy jakousi terapií - vypíšu se z emocí, které mě zahlcují, a je mi fajn, víc mě to netrápí a ani se mi to nechce už řešit nebo rozebírat. Posouvám se tím dál, vezmu si z té situace ponaučení, většinou stejnou chybu neudělám, ale samozřejmě udělám nějakou další, kterou pak ze sebe vypíšu....

A proč že to vlastně píšu? No to nevím.... Chm, tuhle jsem četla jakousi definici stáří, která praví, že stáří se kromě jiného pozná podle toho, že člověk o něčem začne mluvit, ale než dojde do konce, zapomene, co vlastně chtěl říct a poví tak asi pět jiných příběhů (Svěrák a Smoljak o tom napsali krásnou hru Švestka). No a to je teď můj případ :o)

Jo, myslím, že jsem tím chtěla říct, že když napíšu, že jsem zase něco pěkně zvorala a že jsem deprimovaná, zklamaná, naštvaná, rozhozená a končím, tak nepotřebuji utěšovat (i když mě to samozřejmě těší, hřeje a motivuje), ale že už v tu chvíli, kdy to odkliknu, zase hýřím svým bezbřehým optimismem. To jen aby si někdo nemyslel, že jsem nějaká ztrápená chudinka, která se utápí v depresích jen proto, že běhá jak lemra.

A sepsala jsem to i proto, že se blíží můj další 1/2maraton ;o)