Poslední část - Denní hlášení

První
V jednom nejmenovaném rádiu se každý den jedna nejmenovaná modelka ptá: „Co jsem dělala včera večer?“ A já jí na to už půl roku odpovídám: „ Proboha, koho zajímá, co ty jsi dělala včera večer?“ Ale to bych nebyla já, aby se mi to nevymstilo a tak je mou milou povinností Vás informovat nejen o tom, co jsem dělala, ale i o tom, co dělat budu. Prosím proto o trochu strpení, již brzy se mě zbavíte.

Takže: co jsem dnes dělala? Dnes jsem se měla fajn. Za prvé jsem měla tréninkové volno a za druhé svátek. Svátek slavím mnohem raději než narozeniny, což je v mém věku pochopitelné, no a volno je prostě super, ať už je tréninkové nebo jiné. Zakázala jsem si černé myšlenky a vyrazila jsem do nákupního centra, abych rozptýlila své obavy z blížícího se závodu. Nad obrovským zmrzlinovým pohárem se mi to i povedlo, protože jsem s ním hrozně bojovala – byl úžasný, ale bylo ho moc, jenže jakmile jsem nastoupila do MHD, reklamní plakát mi ho připomněl:
- koupit ½ chleba
- zaběhnout ½ maratón
Super! Díky, že jste mi to připomněli!

Zítra mám svůj poslední rychlejší výběh. Snad mi budou okolnosti nakloněny a půjde mi to. Mohla by jít i Sára, aby do soboty také ještě něco natrénovala.

Druhé
Den nezačal nijak dobře. Už brzy ráno mi volal kolega a kapitán jedné ze štafet v jedné osobě, že je nemocný a že tedy nemůže v sobotu běžet. Ti chlapi! Stačí rýmička a je zle. Co bych asi měla říkat já. Neříkala jsem nic a šla jsem rozhodit sítě do firemních a blízkých vod, abych sehnala náhradu. Jsem zvědavá, jestli se někdo chytne. Jestli ne, hodím síť sem. Věřím, že tady se někdo, kdo v pohodě uběhne 6 km, najde.

Večer jsem si po dlouhé době krásně zaběhala. Akorát přestalo pršet, ale foukal dost silný protivítr. Dokonce mě občas poponesl, což v mém případě vyžaduje sílu hurikánu. Měla jsem běžet jen 30 minut s tepem na 80% TF, proto jsem vyrazila na svůj sídlištní okruh v opačném směru, protože je to jednodušší (dosud jsem to udělala jen jednou – nejsem žádná bábovka). Sice mi zbylo jedno velmi táhlé stoupání, ale ustála jsem ho.

V úterý večer mám další trénink, dost krátký. 5 minut pomalu, pak 3 km v tempu, ve kterém chci běžet závod (což stále nevím, co v mém případě je) a na závěr zase 5 minut pomalu. Škoda, že není suchý oval, tam by se mi trénovalo líp, ale co - těžko na cvičišti, lehko na bojišti! (Neříkala jsem to už ? :o)

Třetí
Přituhuje a já ztrácím svůj humor. Bojím se si věřit, protože se znám. Nejsem žádný suverén a ve chvíli, kdy si řeknu, že to bude v pohodě, tak se něco stane – roztrhnu si jediné tepláky do kterých se vejdu – to v tom lepším případě, a zlomím si nohu – to v tom horším případě. Své obavy utápím ve sladkostech, které jsem víc jak půl roku nemusela ani vidět, a přestávám komunikovat se světem. Myslím, že každý máme nějaké strachy. Já nechápu strach svých kolegů z pěti kilometrů, stejně tak někdo nemusí chápat mé obavy z půlmaratonu.

Večerní běh v pohodě. Tedy nejdřív jsem si musela počkat až skončí chumelenice, ale pak to šlo jak na drátku. Nejraději mám pokyn: pomalu, to mi jde vskutku dobře. Pak 3 km v závodním tempu, to nevím jestli jsem zvládla až tak dobře. Vlastně jsem si po celou dobu tréninků vždy hlídala jen tep, takže pro mě závodní tempo je tempo, při kterém dosáhnu 85 % TF max. Jak jdu výš, nemám v plicích vzduch, když jsem níž, tak víceméně lelkuji. Obrazně řečeno :o) Běžela jsem tedy asi čtvrt hodinu s touto TF a na závěr opět 5 minut pomalu na vydýchání.

Zítra mám volno. Že bych zase šla na pohár?

Čtvrté
Týden se láme a já mám po dvou trénincích zase volno. Hodně na sobě cítím, že trénuji už jen velmi lehce, jsem odpočinutější a mám roupy. To se projevuje tak, že bych šla nejraději do posilovny, ale po dvou měsících absence na strojích bych dopadla hodně bledě. Ne že bych nezvládla cvičení, ale v příštích dnech bych nesešla ani schody. Takže jsem se držela a šla si koupit novou bandáž, aby mi v sobotu vydržela lýtka. Mám sice ještě funkční, ale mají na okrajích takovou gumu, co se mi po dlouhém běhu zařízne do nohy. Aby mi ty nohy třeba neupadly, že?

Včera v noci mě zase bolely ledviny, a tak dál piji hektolitry urologického čaje. Už mi fakt leze i ušima. Mnoho čaje znamená malý hlad, protože jak známo – hlad je převlečená žízeň. Jím tedy alespoň rýži s tuňákem a zeleninu. Na nic jiného nemám chuť.

A zítra – poslední trénink! Nejlehčí za celou dobu přípravy – 10 minut pomalu a 5x zrychlení. Pro zrychlení jsem našla perfektní místo a sice za naším domem. Po celé délce paneláku se šesti vchody sprintuji, zpět jdu a pak zase tryskem. To celé 5x. Už se těším, tohle mě fakt baví.

Páté
Dnes je novoluní, čas na vyčištění organizmu. Dělám to každý měsíc – celý den jím třeba jen zeleninu, nebo ovoce, případně jen rýži. Čistím se - mám radost. Na rýži teď „ulítávám“ takže jsem si vybrala den rýžový. Od rána jsem chroupala rýžové chlebíčky a k obědu jsem opět měla svou oblíbenou vařenou rýži. Jenže po tréninku přišla bída na kozáka a tak jsem slupla banán a dva mléčné řezy. To byla taková sladká tečka za posledním tréninkem, který mi mimochodem šel.

Na pomalou desetiminutovku jsem se vydala jen kousek od domu. Při pomalém běhu nejsem schopná vypnout, a tak se mi v hlavě honily všelijaké myšlenky, spíš černé než bílé, ale nejsem teď ve stavu, kdy bych byla schopná to nějak ovlivnit. A pak rovinky. Už jsem psala, že rovinky mě baví. Sama sebe vždy okouzlím tím, že dokážu vyvinout na pár sekund rychlost blesku. Někdo by mohl říct spíš záblesku, ale já jsem spokojená. Pátá mi sice už dala trochu zabrat, ale že byla poslední tak jsem do ní dala vše. Je zajímavé, že tep se nedostal ani na 90 % TFmax, což znamená, že mám ještě rezervy. Mám? V tu chvíli jsem si to rozhodně nemyslela. Po tréninku jsem vzala všechno to propocené, ale věrně sloužící šatstvo, a hodila ho do pračky, abych v sobotu byla jako ze škatulky.

Zítra si půjdu pro své startovní číslo. Někde v koutku své vyklepané dušičky se na tu chvilku, kdy si ho povezu domů, těším. Možná, že se těším na všechno, co se bude v sobotu dít. Na ten mumraj, na rozesmáté tváře, dychtivé oči, na šťastné lidi v cíli. Ale zatím převládá strach z velké neznámé, která mě v sobotu čeká.

Šesté
Nemyslím, že bych zklamala své čtenáře, jak napsala redakce, já jsem neskutečně zklamala sama sebe. Týdny odříkání a poctivého trénování se roztály jak sníh, na který zasvítilo sluníčko. O čem jsem to celou dobu psala? O co jsme se snažila? Patřím vůbec na běžecké stránky? Jak jsem si mohla jen na chvilku myslet, že běžet půlmaratón, na který se připravím, nebude problém? Tohle všechno mi běželo hlavou, když jsem dobíhala a svítil na mě čas, který jsem ani nechtěla vidět.

Nechci teď rozebírat, důvody, bylo toho víc. Ale ten nejzásadnější, který mě udolal nejvíc, bylo horko. Zateplené elasťáky, mikina a triko s dlouhým rukávem, měly určitě velký podíl na tom, že se mi běželo špatně. Mikinu jsem sice na prvním občerstvení sundala, ale tmavé triko přitáhlo paprsky ještě víc. Všechno špatně. Ale kdo mohl tušit, že bude takhle nádherně, když předpověď avizovala zataženo?

Nepodala jsem vůbec žádný výkon, ani takový, který jsem běžně podávala při tréninku. Nemám slov, vážně nemám.