Ač matematiku skoro nikdo nemá rád, čísla nás provázejí celý život. Začne to v den narození, kdy pyšní rodiče hlásí naše míry 50/3500, pokračuje to chlubením, že už umíme počítat do deseti, a končí to zapisováním našich výkonů do rozličných tabulek.
Ano, to je přesně to, co všichni zbožňujeme – evidovat si: kdy, co, jak daleko, jak rychle, kolik dohromady. Vedeme si statistiky denní, týdenní, čtvrtletní, roční, máme žebříčky, hitparády, výsledkové listiny a já nevím co ještě.
My všichni děkujeme chytrým hlavám, že vymyslely hodinky, stopky, tachometry, krokoměry a další a další pomůcky, které dotáhnou naše vášně k dokonalosti. Jet na kole půl dne a nevědět, kolik jsme ujeli? Horor! Běžet půl hodiny a nemít kontrolu nad rychlostí? Katastrofa!
A tak si vedeme tréninkové deníky, vytváříme excelové tabulky, barevně vyznačujeme naše úžasné výkony, porovnáváme jednotlivé roky, měříme se s ostatními. Čísla jsou naším motorem, protože nechceme ustrnout nebo nedej bože klesnout. Jasně že i já mám svůj tréninkový deník.
Nezačal během, nejdřív jsem byla (a jsem) nadšený převážně víkendový kochající se cyklista, takže jsem si vytvořila tabulku a šup – tu 20 km, tu 100 km, hezky se mi plnila. Pak jsem si přidělala kolonku na běh, zpočátku hodně chudou kolonku, protože jsem jen počítala kola na oválu. Dnes si vedu velmi sofistikovaný deník, kam si zapisuji i takové podrobnosti, jako je výška, tlak, teplota a rosný bod. Ono se ale nic nesmí přehánět. Hlavně aby se nám v těch číslech neztratila radost z běhu.
No a jak pokračuje trénink? Hodně tvrdě, řekla bych. Ovál i nadále vypadá jako pole neorané, a tak stále běhám v kopcích. Pro někoho možná normálka, ale já přiznávám bez mučení, že běhat na nich třikrát týdně skoro hodinu, to je někdy na hranicích mé vůle. Pro představu jsem vygenerovala výškový profil, abyste se mnou mohli třeba lehce soucítit.
Poslední dlouhý výběh se posunul už na 100 minut. Velmi mi nešel, za což mohla spousta okolností. Například chudý oběd, kdy už při posledním soustu jsem měla hlad, což teprve o tři hodiny později. Také jsem si zkusila nacpat zadní kapsu trika nezbytnostmi, které bych si chtěla vzít s sebou na závod – kapesník, mp3, dvě pitíčka a gel. Vznikl tak druhý těžký zadek, který sebou různě házel a zdržoval mě, takže jsem asi po jednom kilometru vše vyndala a různě rozložila. Jedno pitíčko jsem nacpala do rukávu, druhé vypila a gel napůl snědla.
Je to prostě moje cesta pokusů a omylů a mám necelý měsíc (!) na to, abych všechny mouchy vychytala.
Žádné komentáře:
Okomentovat