Kdepak, počasí mi nepřeje. I celé pondělí lilo jak z konve, takže hřiště vypadá jak rybník. Nepokoj mi cloumá tělem. Tedy spíš svědomí, protože výčet zkonzumovaných víkendových laskomin je předlouhý a mě je jasný, že pokud okamžitě nepůjdu běhat, všechny ty tuky se mi usadí na zadku. Ještě po cestě domů jsem se rozhodovala, co mám dělat, ale pak jsem potkala dva lidi, které vídávám v posilovně a bylo rozhodnuto - půjdu si zacvičit. A docela mi to i po měsíční pauze šlo. Kolo jsem si dala 35 minut a cvičila jsme nohy, prsa a ruce. Lidí bylo docela hodně, ale nikdo se mi nemotal do sestavy, takže jsem byla za hodinu v pohodě hotová. A pozor nejdůležitější věta, kterou jsem za poslední čas slyšela: Ty jsi zhubla! Ha, konečně, ko-neč-ně, si někdo všiml. Tedy ruku na srdce: nevšimla si ani moje váha, takže to nemůžu chtít ani po svém okolí, ale zřejmě, kdo mě dlouho nevidí, tak vidí :o)) Což mi opravdu moc pomohlo. Pomalu jsem o svém snažení začala pochybovat, ale pokud to přece jen vidět je, tak je důvod setrvat. No ano, můj boj s váhou je běh na dlouhou trať, ale já to dokážu.
Žádné komentáře:
Okomentovat