Novohradské hory podruhé

Když jsem svůj článek o Novohradských horách končila slovy Františka Halase: Já se tam vrátím, netušila jsem, že se tam vrátím velmi záhy...

Léto gradovalo. Teploty vystoupaly na tropické hodnoty, ani mouchy už neštípaly, prostě mrtvo. Trochu s nostalgií jsem vzpomínala na dovolenou, s lehkými obavami jsem zase hleděla vstříc podzimním závodům a protože bez všech dětí, cítila jsem tak trochu nudu. Občas jsem se zvedla a šla si zaběhat nebo si zajezdit, ale jinak... Takový zaprděný klid to byl. A najednou šplouch, rybník nudy rozvířila Sáruš: Mámo, pojeď někam na výlet!!! Uděláme si společný víkend chceš?  No, jéééééés!

Dohodly jsme se, že pojedeme někam na kola. Rozhodla jsem se využít Slevomat a asi zcela náhodou jsem ve starších nabídkách našla víkend pro dva Cyklodovolená v Jižních Čechách v Motelu Dlouhá louka v Českých Budějovicích. A tak jsme za deset dnů sbalily batůžky a jely. Do ČB jsem se přesunuly Studentem, motel našly po dlouhém chození, ale protože bylo nač se dívat, ani nám to nepřišlo.

Tady si sednu a nikam už nejdu....To je hrozná dálka... A chce se mi na záchod... To se zjevím z tohohle vedra... Batoh už váží snad dvě tuny... Ježíš, proč to celé obcházíme?!

Na recepci nám slečna sdělila, že jdeme moc brzo, bungalovy se teprve uklízí, ale kola nám klidně půjčí hned. No, nebyly to kdovíjaké mašiny, žádný poslední výkřik techniky či tak něco, ale jezdit se na tom dalo. Nechaly jsme si ukázat, kudy na věhlasnou cyklostezku, která vede až na Hlubokou, která byla pro pátek naším hlavním cílem, a vyrazily.

Nevím, proč jsem si myslela, že budeme ubytovaný na vodě. Na vodě? No, je bungalov přece to bydlení na vodě, ne? Ne, Sáruš, to je hausbót.

Cyklostezku jsme našly kupodivu hned. Na to, že to je stezka i pro bruslaře to s námi trochu (dost) pohazovalo a objížděly jsme různé záludné překážky typu díra, hrbol, lešení. Udiveně jsme pozorovaly, jak na druhém břehu jede někdo zcela plynule, dokonce i bruslař tam sviští. Když se z asfaltu stala polní cesta, došlo nám, že asi nejedeme po věhlasné cyklostezce, nýbrž po normální stezce určené těm, co tu věhlasnou netrefí. No ale co, na Hlubokou nás to dovedlo. Ne, zámek jsme si prohlédnout nešly, už jsme tam byly stokrát, ale zašly jsme na oběd. Já, ač permanentně v hubnoucím režimu, jsem si dala velmi nedietní, o to však chutnější krmi

a rovněž velmi nezbytnou kofolu, která se letos stala mým nejoblíbenějším nápojem na cestách. Tu první půllitrovku jsem vypila takřka najednou, tak vyprahlá jsem byla.

Po obědě jsme se ještě jely kochat krajem, zastavily se u příbuzných na kafi a jely se ubytovat. Prostě jsme to nijak nehrotily. On i foukal docela silný protivítr, takže jsme občas byly rády, že nás to neodfoukne do nějakého rybníka. Ubytování bylo prosté, leč čisté, s výhledem do zeleně. Večeře výborná, tříchodová. Když už jsem hřešila při obědě, pokračovala jsem dál. Však jsem podala nějaký ten výkon a nějaký ten výkon mě ještě čekal další den, je potřeba se zásobit energií.

Plán na sobotu byl jednoduchý: v sedm snídaně, vlak tam v osm, výlet á 70 km, vlak zpět v pět. Po cestě oběd, svačina, druhá svačina, focení panoramat, kochání se, vydýchání se. Protože vím, že já a mapa stále nejsme sto se navzájem chápat, nafotila jsem si trasu do mobilu. Tedy ne trasu, ale názvy míst, kudy bychom měly jet. Většinu z nich jsem znala z naší rodinné dovolené, takže jsem ani nebyla ve stresu z toho, že budeme bloudit.. Všem musí být jasné, že můj plán né úplně vyšel... :o)

V noci nás vzbudil déšť, pršelo i ráno. Posunuly jsme odjezd na později s tím, že v horách toho prostě najezdíme o něco méně.. Po snídani jsme si vyzvedly kola, udivená recepční vůbec nechápala, kam v tom dešti jedeme, a odjely na nádraží. Pršelo fakt ukrutně. Dokonce mi přišlo, že i nepromokavá bunda od Nike, promoká, ale možná to byl jen pocit jak látka studila. Nasedly jsme do poloprázdného vlaku a jely vstříc dalším zážitkům.

Nádraží Nové Hrady ještě spalo. Možná to tam spí pořád. Každopádně nás rozveselilo, že jsme sice v Nových Hradech na nádraží, ale ve skutečnosti je to jakási Jagule Babule, či jak se to tam jmenovalo a do NH to bylo ještě 5 km. Přepočítávám: Ne 70, ale 80 km nás čeká. Nebylo teplo, lépe řečeno, bylo chladno, ale naštěstí přestalo pršet.

Naše první kroky (kroky?) vedly to Terčina údolí, které jsem Sáře prostě musela ukázat. Procházelo se tam pár lidí a byli to za celou dobu vlastně jediní "turisté", které jsme ten den potkaly. V horách pak už nebyla ani noha. Ani na kole, ani pěší, nikdo nikde. Jen my dvě. Tedy když nepočítám takové ty sportovce, co dojedou autem až k nějaké chatě, tam si dají pivo a jedou zase zpět. Na cestách, v lese, na loukách prostě nikdo nebyl...

 A pak už začalo to správné stoupání nahoru na Dobrou a Hojnou vodu. Sára udělala zásadní chybu - koukala dopředu, co jí čeká. Tím pádem vůbec nemohla. Já koukala deset cm před kolo a jen jsem šlapala a šlapala až jsem prostě byla nahoře. Byl sice čas oběda, ale hlad jsme neměly. Udělaly jsme pár fotek a jely dál. Opět decentně pršelo a foukalo. Sklonily jsme hlavy a frčely. Občas jsem se koukla, jestli jedeme správně, ale myslím, že nejely :o)) Poznávala jsem místa, která jsme v létě prochodili a kde jsem si tak toužebně přála jet na kole. Teď jsem na něm jela a byla to vážně paráda. Příroda byla sice tak trochu smutná a uplakaná, ale pořád až neskutečně krásná.

Dojely jsme ke značce - Nové Hrady 22 km. Tak trochu jsem si nebyla jistá, kudy dál a došlo na nejhorší - vytáhla jsem mapu :oD Koukala jsem do ní jak husa do flašky, nevyčetla jsem vůbec nic. Chtěla jsem k Huťskému rybníku, ale nevyčetla jsem, která z těch mnoha barevních čárek tam vede. V reálu se našla  jedna jediná šipka po zelené, která nás tam naváděla, jenže to bylo pro pěší a táhnout kolo na hřbetě se nám nechtělo. A tak jsme prostě jely po silnici s tím, že kolem je to taky krásné. Najednou se na kraji silnice vyloupla cedule ukazující kamsi do kopce v lese - Nové Hrady 33 km. Ajajaj, problém. Velký problém. Vytáhla jsem opět mapu a opět nevěděla, kde jsem, a kam se dostaneme po té silnici, na které se právě nacházíme. Nebe nám v tu chvíli seslalo první turistku toho dne. Šla jsem se zeptat na cestu a ona vytáhla mapu, aby mi ukázala nejen kde se nacházíme, ale kde jsou Nové Hrady, kde Huťský rybník, kde Dobrá voda, kde Paříž, kde Moskva... No prostě se vyznala. Nezbylo, než zařadit jedničku a vyjet ten kopec.

Huťský rybník

Byla to nádherná trasa. Sára vzadu sice hartusila, protože to stoupalo a stoupalo až kamsi do nebe, ale bylo jí to prd platné. A pak se před námi objevil ON - Huťský rybník. No není to krása? Když jsme ho nehledaly, našly jsme ho :o)) Záhy jsme dojely ještě na Žofín, který jsme před tím také nemohly najít. Stručně řečeno: viděly jsme nakonec vše, co jsme vidět chtěly a kvůli čemu jsme do Novohradských hor jely. Jenže už jsme byly docela ušlapané, na jídlo nebylo kdy, tak jsme snědly tatranku a vycucly gel a zase do toho duply.  Vlak v pět byl totiž poslední, kterým jsme se mohly vrátit. Kdyby nám ujel, šlapaly bychom až do ČB...

když na tuhle fotku koukám,
chce se mi zvracet - motá se mi hlava :oD

Nevím jak to, ale najednou jsme zase byly na rozcestí se starou známou cedulí - Nové Hrady 22 km. Plus ještě pět na nádraží, to bylo 27 a my měly asi jen dvě hodiny. Normálně pohoda, ale v kopcích jsem si nebyla jistá, že to zvládnem. Ovšem... Ovšem byla tu ještě jedna cedule a sice Horní Stropnice 10 km. Nebylo mi tedy zcela jasné, proč když ta místa leží od sebe vzdálená asi pět km tak cedule ukazuje každá jiným směrem, ale nebyl čas to nějak zkoumat. Třeba tak, že bych otevřela mapu a znovu do ní celkem zbytečně hleděla. Až když jsme frčeli bez jediného šlápnutí velmi dlouho, došlo mi, že kopec objíždíme. Ještě že!

Na nádraží  Jagule-Babule-Nové Hrady jsme tak dorazily o hodinu dříve než nám vlak jel a stačily jsme ještě  doplnit cukry. Já už se fakt docela klepala, však jsme jely prakticky bez zastávky, jen občas nějaká fotka a při té příležitosti skok stranou do keříčku, ukousnout tatranku a zase šlapat. Jistila jsem to palačinkou a česnečkou, Sára jakousi topinkou. Než nám to obsluha donesla, přisedl si místní psycholog, celkem pod parou. Znáte ty typy, co ledva stojí na nohách, všechno ví, všude byly, vyptávají se na jméno, vyznání i číslo bot a prudí tak dlouho, dokud jim to neřeknete? Tak to byl jeden z nich. Chtěl nám na mapě ukázat krásná místa, která rozhodně musíme vidět a moc nedbal, že už se vracíme. takže vždy někam zapíchnul svůj špinavý prst a já na to: Tam jsme byly. Tam taky. Tam taky. Tam ne. Z těchto odpovědí vydedukoval, že jsem chytrá. Ale tedy ne nějak moc.

Paní, my budeme tak stejně starý. 
Myslíte? 
No jistě. 
Hele paní, kolik? 48? 

Dědek jeden... :oDDDD

Zbytek našeho výletu už byl takový poklidný. Ještě jsme se hodně nasmály, hodně si povídaly, i trochu mlčely. Na nedělní ráno jsem nám sice naplánovala běh, protože jsem si hrozně moc chtěla zaběhat v místní Stromovce, ale v noci opět lilo, já nespala a ráno jsem nebyla schopná vstát dřív jak v devět. Tak jsme si zaběhaly až doma. Ale to už je zase jiná kapitola...

K čertu s kamarády....

Všechno je v životě poprvé. A já dnes poprvé...vzdala :o) Přitom to začalo tak nevině... 

To mi začátkem týdne napsal pokušitel Luboš, že běží o víkendu Žebráckou pětadvacítku a jestli nechci jet taky. Že poběží pomaličku. Byla jsem právě dobrého rozmaru, odpočatá po dovolené, celkem akční červenec za mnou, inu - kývla jsem. A to i přesto, že jsem viděla profil trati, kterému vévodil obrovský kopec. Mě i na neděli vyšel v plánu běh na 18-21 km tak jsem si řekla, že je úplně jedno, jestli si zaběhnu za humny, nebo za lehce vzdálenými humny. 

Od středy jsem byla ve stresu. Byla jsem si totiž zaběhat a ukázalo se, že nohy mám těžké, kolo se na běhu nemile podepsalo. Vyzvídala jsem, jestli si můžu vzít kolo, že bych si trať projela a dělala pojízdnou občerstvovačku. Prý: Prosím tě, jsi dříč, to zaběhneš. No, když si to někdo myslí. 

Na druhou stranu jiný kamarád pochyboval, že to uběhnu a děsně se divil, že si věřím, že bych v neděli vůbec dokázala vyběhnout (takže výzva ;o) 

Dva dny před konáním, kromě toho, že jsem byla neustále na toaletě, jsem měla šílené sny o tom, že jsem zmeškala start a že mi kluci ujeli. Škoda, že se to nesplnilo :o)) Ráno v sedm mě naložil u nás Pavel, nabrali jsme Luboše a jeli jsme vstříc novým zážitkům. Jak řekl Luboš: Co by člověk neudělal kvůli zápisku na blog :o) 

Přijedeme na Žebrák, kolkolem jen kovaní závodníci - štíhlí, vyběhaní, namakaní. V šatnách jsem se seznámila s RVM, který si přijel opravit čas (a i se mu to podařilo), krátké, ale milé setkání - ráda jsem ho poznala. I on byl vlastně mou inspirací, protože loni do toho šel s minimem km v nohách a nakonec se do cíle dostal, byť při tom dost trpěl.

V devět startovala skupina Starší a pomalí. Chtěla jsem s nimi běžet, jenže ono jich bylo asi pět, jedna žena a čtyři veteráni, a já blbec si říkala: Ježíš, no to by na mě všichni viděli, to raději počkám na chumel. A vím, že jsem to měla udělat a být raději chvilku vidět, protože to, co se odehrálo o hodinu později, to mě tak nějak totálně dostalo. 

Zařadila jsem se s Lubošem na konec, Pavel jako rychlík šel blíž k čáře. Ozvala se děsná rána a vyběhlo se. Silnice se lehce zvedala takže jsem už v první zatáčce ztrácela. Luboš se ohlížel kde jsem, ale říkala jsem mu, ať si mě nevšímá. Byla jsem úplně vyfluslá jak moc jsem se snažila ostatních držet. Jedno kolo, druhé... To už jsem měla své předposlední místo jisté. Chtěla jsem skončit hned, ale bylo mi to trapný. Trochu jsem se chlácholila, že se po pár kilometrech dech zklidní, nohy si zvyknou a poběží se mi dobře. 

Ještě jsem ani nevyběhla z města a už jsem nikoho neviděla. Jen Luboše trochu v dálce. Hlava mi šrotovala, analyzovala jsem situaci. Předběhla mě holčina, co byla za mnou, vzdalovala se a já osiřela. Vedle mě jela sanitka. Zastavila jsem se, šla k nim a povídám: Jeďte, já se vracím. Vyjádřili strach, jestli mi něco není, tak jsem je uklidnila, že jsem v pohodě, jen je mi horko a na to, abych to celé uběhla prostě dneska nemám. Sundala jsem si číslo, složila ho do čtvrečku a vracela se k městu. Najednou vedle zastavilo auto a řidič mi povídá: Pojďte, my vás svezeme. Vy jste běžela vedle našeho kluka, měl červené triko. Vsadil se, že to uběhne, to je blázen, no snad to přežije (přežil, v cíli jsem mu gratulovala).

No, a pak jsem šla do šaten, které mi otevřel ochotný školník, pozorovala jsem jak dobíhají ti nejrychlejší, tleskala a povídala si se Šárkou, jednou z pořadatelek a hlavně s účastnicí loňské Pětky, kdy vyhrála s dcerou zájezd do Paříže. 

Pocity se ve mě různě míchaly. Nejdřív samozřejmě úleva, že už nemusím běžet, pak trochu smutek, chvíli i vztek, pak tak trochu melancholie, když lidi dobíhali a já věděla, že to tentokrát nezažiju. Doteď nevím, zda jsem to neměla překonat. Ale asi ne, myslím, že to bylo rozumné rozhodnutí.

Kolem poledne doběhl Pavel, takže už jsem nebloumala sama. Najedli jsme se a společně čekali na Luboše. Bylo to docela napínavé, protože pořadatelé už uklízeli a Luboš nikde. Pavel se šel zeptat, jestli o něm něco nevědí - nevěděli. A pak, chvíli po 13té hodině se objevil i on a spolu s ním má kámoška Sanitka.

Čekali jsme na vyhlášení vítězů i tombolu, ze které si oba kluci odnesli nějaké maličkosti a pak už jsme frčeli do Prahy. Doma jsem úplně vytuhla. Asi moc emocí na jeden den. Chtěla jsem si jít zaběhat, ale místo toho píšu. Dnešek jsem běžecky vlastně úplně zabila... 

Můj výkon: 2,55 km za 16:29

Letos mi to prostě nějak neběhá...

P.S. Né, fakt se na vás kluci nezlobím, zase s vámi určitě "poběžím" ;o))

Novohradské hory

Poločas mé dovolené. Krátká zastávka doma, nabalit čisté věci a jedeme dál. Otevřela jsem bloggera a juklo na mě tisíc nových článků. Ale protože není čas, nečtu, ale píšu. Protože napsané mi neuteče, kdežto to, co mám zrovna v hlavě, tam už zítra být nemusí.

Minulých šest dnů jsme strávili v Novohradský horách. Už když jsem viděla fotky ze Silvy (jo, to je ta, co jí honil po kopcích Honza a spol) jsem věděla, že přesně zde chci strávit kus své dovolené. Naštěstí doma máme všichni rádi hory, pohoří, zeleň a pochody, takže nebylo co řešit.

Samozřejmě - jak jinak než na poslední chvíli, jsem začala hledat ubytování. A málem to vypadalo na bivakování v lesích. Ale jako skoro vždy se na mě usmálo štěstí a našla jsem apartmán v hotelu Hojná Voda. No apartmán... Po příjezdu se ukázalo, že je to prostě jen větší pokoj, s výhledem nikam, čili do dvora. No co, stejně budeme většinu času někde chodit a na přespání to stačí.

Víc než ubytování nás zajímala příroda. A že bylo nač se těšit, a čím se kochat. Hluboké lesy, potůčky, tůňky, maliny, houby, křížky mezi větvemi či schované kapličky. Místa, kde jsme vůbec nikoho nepotkávali. Prodírali jsme se mlázím, i jsme si vykračovali po širokých cestách. Nad námi kroužila káňata, u cest rostly pravé hřiby. Unavené nohy jsme si máčeli do studených vod průzračných rybníčků. Kolem nás se majestátně zelenaly nekonečné lesy vonící létem. Krásně nám tam bylo.

Všeho jsme si užili do syta. Fotila jsem jak zběsilá. Chtěla jsem si to všechno uchovat v paměti, ale protože mi odchází ta v hlavě, musím cvakat a cvakat. Nacvakala jsem asi osmasetpadesáttři snímků, z nichž tak pět bych mohla přihlásit do soutěže Naše dovolená v nějakém plátku pro ženy a zbytek v poklidu smazat. Ale když zavřu oči, zase tu tichou krásu vidím.

Kromě přírodních krás jsme neustále naráželi na cedule Silvy. Vím, že stály móře peněz právě proto, aby byly všude a byly tu pro všechny. Nu, jako starý zbloudilec bych k těm značkám měla móře výhrad. Třeba to, že jsem nevěděla, zda se vzdaluji či přibližuji startu/cíli, kolikátý je to právě kilometr a zda se nacházím na trati utra či maratonu. Jako závodník bych samozřejmě musela mít nastudovanou trasu, taky tam asi byla i spousta dobrovolníků, ale pro ty, co si jen tak chtějí kus té trasy projít.. Nevím, nevím. Bez mapy je to celkem na nic. Prostě vidíte značku a tím to hasne. Tak trochu mi to připomínalo značení v Rakousku. Ty jejich značky jsou taky celkem na nic, protože sice víte číslo a občas název, ale jestli jedete z jihu na sever či opačně, to se dozví jen opravdoví znalci map. (Tenhle odstavec není určen těm, co v mapách umí číst a jakýkoliv plánek je dovede tam, kam má :o)))

Chodila jsem i po Rakousku. Jak píšu - cedule tam byly a vlastně mě nikam nedovedly. Až v přírodním parku u Gmundenu, kde jsem se dostala na okruh sluníčka sedmitečného a ten jsem celkem bez problému dle značení prošla ;o) 

Prošli jsme si i mnohými velebené Terčino údolí. Bohužel jsem před tím procházela ten rakouský přírodní park a mohla jsem srovnávat. Část, to se musí nechat, byla upravená. Hlavně dálnice od brány k vodopádu. Každou chvilku lavička, posekaná tráva, potůček vesele zurčel. Od vodopádu dál to byla čirá katastrofa. Napadané větve a stromy, kopřivy, lebeda, pražádný výhled, všechno takové zetlelé... Nechápu, proč někde to možné je park opečovávat, a někde ne, ale nechce se mi to rozebírat. I to dítě po přejezdu hranic řeklo: Tady je to úplně jiný. Podívej se, jak je tu krásně uklizeno.. No, měl pravdu.

Abych zakončila slovy klasika: Já se tam vrátím! Protože je tam krásně. A je tam klid a liduprázdno. A nejde se připojit na internet. A paštika na pařezu chutná líp jak kaviár a písnička, kterou zpívají ptáci když stoupáte do kopce, to je óda na radost v té nejčistší podobě. Ano, já se tam vrátím...

P.S. Pokud mi někdo poradí, jak se zbavím toho bílého podbarvení v textu, dostane mou dceru za ženu (promiň Sáruš) a půl království k tomu.

Střední věk

Nej běžecká bunda - NIKE Cyclon

je tu. Už patřím oficiálně mezi střední generaci a mohu tak v klidu tvrdit, když bude nejhůř, že mám krizi středního věku a ať mi tím pádem všichni vlezou na záda. No, to by mi vrozená slušnost nedovolila. Ale své chmury za takovou krizičku občas schovávat můžu. Ve středním věku mě přivítala bunda NIKE cyclon (o které jsem snila) a nové kolo (o kterém jsem ani nesnila).

Bunda v první chvíli vypadá jak dětská pláštěnka. Takové malé roztomilé nic. Jak říká reklama: Jen nic je lehčí. A má pravdu. Test ovšem v nedohlednu, protože pařit se v těch vedrech v bundě, to bych nemusela přežít. Ale nějak se nade mnou počasí smilovalo a jeden večer se lehce ochladilo a lilo. Tak jsem vyrazila. Čekala jsem, zda bunda splní očekávání - že bude sedět a že nepromokne. No a že mi třeba bude i slušet. Což neposoudím. A normálně - do puntíku splněno. Běžím si a nic mi nepřekáželo. Nic nevydávalo zvuky. Nic se mi nikde nehrnulo. Dokonce i kapuce prostě seděla na hlavě tak, abych byla v suchu. Byla jsem nadšená. Pak pršet přestalo, oteplilo se a já se pomalu začala škvařit ve vlastní šťávě. Takže jsem jí sundala a uvázala jí kolem pasu. A opět - ani se nehnula. Já mám s běžeckými bundami jen ty nejhorší zkušenosti, proto když už jsem běhala v dešti, tak leda s čepicí, protože bunda jako taková mi vadila - takové ty zvuky a to jak se mi motala kolem těla... No, takže Cyclon můžu vřele doporučit.

Dámské kolo :o)

Test kola jsem také musela odložit, přišla mi do toho oslava, ale jen bylo po všem, vyrazila jsem. No o kole toho moc nenapíšu, prostě kolo, no :o) Šlapu a jede, nešlapu, jede taky. Nebo zastaví. Po rovině frčí jedna báseň a hezky se naklání v zatáčkách (sofistikovaný popis jízdních vlastností, že?). Nemůžu si úplně zvyknout na řazení, přijde mi, že jsem víc sžitá s tím minulým, ale třeba si zvyknu. Nejvíc mě dostala jedna kamarádka, která se na něj podívala a povídala: TY máš dámské kolo? Nevím, co je na tom divného, když má žena dámské kolo. A co jsem tak zkoušela pánské, z toho mě bolí všechno, hlavně břicho a záda. Takže ano, JÁ mám dámské kolo :o))

Myslela jsem, že na něm pojedu delší trasu, která na mě čekala o prodlouženém víkendu, ale vyšlo to na to staré. Staré, ehm, je mu jen pět let, takže je to ještě předškolák.

Veselé budky pro unavené sportovce

Co začala horka, tak trpím. Jsem pořád ulepená, schvácená, běhat nemůžu, ale kolo, kolo to mi jde. A tak jsme se vydali podél Labe na Mělník. Od Lázně Toušeň vede nově upravená cyklostezka, sice než až do cíle, který jsme si určili, ale dojelo se po ní v pohodě až do Kostelce nad Labem. Byla jsem - jak jinak - nadšená. Fakt to tam jelo samo. Rovina, skoro nikde nikdo, akorát v místě, kde byl nejužší průjezd si to zrovna šmrdolili dva důchodci a při předjíždění mě málem sejmula větev. Občas se objevila roztomile pokreslená budka, takový plácek pro děti nebo unavené cyklisty či bruslaře, kterých snad bylo víc jak lidí s kolem. Labe bylo plné leknínů, kachen a rybářů. Opět idilka.

Z Kostelce to bylo docela dobrodružství, cesta byla rozbahněná a po deštích tak trochu nesjízdná, tak jsme museli po silnici. Samozřejmě frčelo jedno auto za druhým, ale přežili jsme. Labská stezka je pohodová, spíš pro děti, ovšem ten krpál k mělnickému zámku, to bylo něco. Ufff. Musela jsem fotit soutok a zámek a nějakou mříž, aby to nevypadalo, že nemůžu ;o)

Zpět jsme nejeli podél vody, ale po nějakých terénních vlnkách. Tam jsem měla vážně dost. Nehnul ani lístek, slunce nemilosrdně pražilo a vycucávalo z nás vodu, ehm, spíš život. Pak u Labe to zase bylo super. Ujeli jsme 90 km s malou pauzou na oběd, ale někde jsem Edu občas vypnula, takže zachycených mám o něco méně. Naštěstí jsem měla záložní měřidlo ;o) Záznam vypadá roztomile - uprostřed roviny se tyčí hrad :o)

Labská stezka, Lázně Toušeň - Mělník a zpět

Další den jsem regenerovala, čti: neustále spala a četla, takže na další výjezd jsem byla připravená až zase v sobotu. Ovšem to už jsme nezkoumali Labskou stezku, nýbrž středozemí. Bylo mi děsně nepohodlně, unaveně a nechtělo se mi vůbec šlapat. Pořád jsem se oháněla svým středním věkem, ale bylo mi to prd platný - makat jsem musela. Přitom je to trasa, kterou si dávám jen tak po obědě, abych se projela, ale tentokrát mi prostě nesedla.

Polabí

Lysá nad Labem - Benátky nad Jizerou - Milovice

Když to vezmu kolem a kolem, hezky jsme se projeli. Spálila jsem si záda a nějaké kalorie a hlavně jsem si psychicky odpočinula (fyzicky nepíšu, abych příště nemusela jet 2x tolik...). Takže jo, i ve středním věku se dá sportovat. Možná to v pohodě dotáhnu až do raného stáří :o))

Nějak to gůgl zlobí a jakmile dám obrázky do textu a ještě to zarovnám do bloku, text podtrhne a podbarví. Vypadá to samozřejmě hnusně, ale nevím, co s tím... :o(

 *

Polabí

Olomouc je nej!!!!!

Ne, nezaběhla jsem osobák. Byla jsem ráda, že jsem ve zdraví doběhla do cíle. Vlastně jsem skoro neběžela, byl to spíš takový pochod smrti, jak to nazvala Hanka, ale stejně to bylo úžasný. 

Vše začalo někdy ve středu. Napila jsem se ráno kafe a jedním zubem mi projela šílená bolest. Rozumbradové kolem se shodli, že když zub reaguje na horké, je to vždy průser... No, tak jsem tedy pila kafe vlažné a byl klid. V pátek ráno ale klid nebyl, zub se hlasitě a bolestivě dožadoval mé pozornosti. Zklidnila jsem ho pilulkou. Ale navečer se bolest rozjela do neuvěřitelných rozměrů. Ležela jsem u televize s mozzarellou na tváři a tiše úpěla. No, mohla jsem jet na pohotovost, ale přišlo mi, že tam by se se mnou nepárali a zub by mi rovnou vytrhli. Raději jsem si dala další prášek, dvě bezinkové vodky a do pusy jsem si nacpala hrst hřebíčku. Totálně oblbnutá jsem si šla lehnout a prožila jakžtakž pokojnou noc. Pokojnou do té míry, že jsem o bolesti sice věděla, ale dalo se to přežít.

Večer jsem si tedy nestačila nachystat ani nic, takže ráno jsem zmateně pobíhala po bytě a dávala dohromady jakési zavazadlo. A hlavně výběr oblečení na cestu. Usoudila jsem, že krátké tepláky, běžecké boty a sportovní triko jsou na takový výlet vlakem dostačující. I Sára byla oblečená podobně - sportovně. Asi v půl jedenácté jsme nahodily batohy na záda a vyrazily vstříc zážitkům. Na Florenci k nám najednou přistoupila modelka s kufříkem na kolečkách, dlouhé lněné kalhoty, svůdně upnuté tílko s kytičkou na ramínku, z řemínkových sandálků čouhaly nalakované prstíky ... No fakt nám chvíli trvalo, než jsme zjistily, že je to Martina. Dle oblečení by asi nikdo nehádal, že jede kamsi sportovat. Vysvětlila nám celkem logicky, že jak dělá v té bance, tak vlastně vůbec nevěděla, jak se má na takový výlet obléci :oDDD

Chápete? Růžový záchod! A jak jsem tak pózovala, najednou se rozrazily dveře a z budky vyběhla... chlap! :oD

Cestovaly jsme RegioJetem, naprosto neuvěřitelně komfortní vlak a jízda, na záchodě orchidej a čisto. Já si chladila tvář lahvičkou s rumem a nebylo mi zrovna do nějakého hlaholení. V Pardubicích přistoupila ještě Jana, takže jsme byly kompletní a ta pravá jízda mohla začít. 

V Olomouci jsme si nejdříve vyzvedly věci, pak jsme šly na oběd a hurá na pokoje. Holky se účastnily Rodinného běhu, tak jsem se omluvila a místo abych je doprovodila, šla jsem si lehnout, aby mi bylo líp. A kupodivu bylo. Nespornou výhodou našeho penzionu je, že je kousek od náměstí a můžeme se tudíž ke startu vydat až takřka na poslední chvíli. Nijak extra jsem se na běh netěšila. Člověk už pozná, jak na tom je, kdy se bude trápit, kdy se mu poběží skvěle. Aniž bych to tedy nějak moc řešila, byla jsem připravená prostě si trasu odběhnout. Na nějaký super výkon jsem s ohledem na své současné pobíhání, probdělou noc  a vysoké teploty ani nepomyslela. 

Na startu jsem potkala Barborku (chtěla mi dělat vodiče na dvě hodiny :o)), a pak si v koridoru povídala s holkama, s Hankou a Alenou. Trocha rozptýlení a bum - běh začal.

Běžela jsem nad očekávání v pohodě. Byl příjemný chládek, písničky duněly. Kolem mě se hnaly davy lidí dopředu, ale strhnout jsem se nedala. A hlavně - zub najednou vůbec nebolel. Vyběhli jsme na okruh a tam to začalo. Slunce se do nás opíralo v plné síle, lilo ze mě, lilo ze všech. Na občerstvení jsem si do bot nalila vodu, protože mě neuvěřitelně pálila chodidla. Pak jsem si dala trochu gelu. V ten moment jsem ucítila nutkavou potřebu. Ještě jsem netušila, kudy přesně to vyjde, ale bylo to hrozný. Silou vůle jsem se zpacifikovala a pokračovala. Můj výkon se začal propadat do mínusu. Šla jsem, měla jsem mrákoty a vůbec jsem nemohla. Probrala jsem to zleva zprava a usoudila, že to ukončím. Na druhé kolo jsme neměla.

ještě je mi hej...

A tak jsem běžela a těšila se na náměstí, jak proběhnu bránu a skončím, jak se půjdu vysprchovat a už nebudu muset vůbec běžet. Přibíhám, ale na křižovatce před náměstím stál dobrovolník a ukazoval rukama doprava. Volal: Druhé kolo! Druhé kolo! Povídám: Druhé kolo? Musel si myslet, že jsem magor když se tak blbě ptám, ale trpělivě opakoval: Ano, druhé kolo. A já jak ovce prostě běžela dál to druhé kolo.

Na desítce seděly holky a fandily mi. Sára se mnou chvilku běžela, ale rozčilovalo mě to, tak jsem jí poslala zase zpět (byť jsem jí sama řekla, ať se mnou kousek běží). Jakmile se odpojila, odpojila se i mp3!!! Má černá můra - běh bez hudby. Myslela jsem, že se zabiju. Bez písniček dalších jedenáct kilometrů? To bude fakt něco. Ale běžela jsem. Příjemný jogging podvečerní Olomoucí, se skvělým publikem, úžasnými fanoušky. Díky tomu, že jsem neměla ucpané uši jsem slyšela, jak se fakt snaží. Jeden vilný stařík volal: To je figura! To musíte dát s takovou figurou! Cha, zřejmě nějaký příznivec slovanských plných tvarů. Ale bylo to milé. Nějaké paní zase volaly: Jsi úžasná, jsi skvělá. Musíš být na sebe pyšná, když takhle běžíš! Ještě kousek.. No to se přiznám, že jsem měla slzy v očích, protože jsem si v té chvíli o sobě nemyslela, ani že jsem dobrá, ani že běžím.

Trochu mi to připomínalo Pardubice - liduprázdná ulice a v ní se plahočím já. Volno přede mnou, volno za mnou. Na občerstvovačce stála řada dobrovolníku, všichni drželi kelímky a volali: Tady je nejlepší voda! Tady je ještě lepší. Tuhle si vezměte.. Prostě komfort - celá řada kelímků jen pro mě samotnou :oD 

Letová fáze v cíli :oD

Musím uznat, že bez těch sluchátek to bylo zajímavější. Za prvé jsem slyšela, co mi kdo kolem říká a za druhé jsem si zvolila tempo, které mi v tu chvíli sedělo. Pomalu a jistě jsem se přesouvala k cíli. Slunce zapadalo, na obzoru byly krásné červánky, vpravo od nich srpeček měsíce, kolkolem ticho. Romantika letního večera. A jak jsem si tak cupitala, začala jsem dobíhat lidi. Dobíhat a předbíhat. Asi na 18tém km jsme si najednou uvědomila, proč asi mi mp3 nejde a začala jsem to řešit. A hle, zase šla. Sice jen tři písničky a dost rychlé, ale táhly mě do cíle. V parku čekaly holky, přidala se ke mně Martina aby mi dělala společnost, ale i tu jsem poslala pryč, protože jsem potřebovala být sama. Ještě jsem dotáhla pár lidí a byl tu cíl.

V cíli si se mnou pleskli dva kluci a já šla tak trochu mimo sebe pro medaili. Stojím u nějaké paní, ta žvýkala jablko a k předávání medaile se nějak neměla. Povídám: Nevypadám snad, jako bych právě doběhla? A ona se smála a kroutila hlavou. No, nakonec mi jí dala :o)) 

Úplně mrtvá po jídle...

Byla velmi, velmi vydřená a když si vzpomenu na ten úsek mezi 5-8 tak bych nevěřila, že jí získám a že závod dokončím. Nesmutnila jsem, necítila jsem žádné negativní pocity i když ten výkon za nic nestál. Ale ty lidi kolem, ta atmosféra, kterou vytvořili jak dobrovolníci tak fanoušci, to mi stačilo. Proto za rok zase pojedu a zase se budu s tratí, a hlavně se sebou, prát. Mě nejde o časy, i když nějaký lepší jako bonus je vždy super.

Pak jsme ještě zašly na večeři, já si dala úžasnou česnečku, dvě kofoly a kousek palačinky. Dala bych si celou, ale najednou jsem měla záklopku a nepolkla už ani sousto. Dlouho do noci jsme se pak se Sárou na pokoji čemusi smály. No čemusi. Stačilo říct: Und! Und.. a byly jsme v křeči :oD

Domů jsme zase jely žlutým vlakem, daly si bohatou snídani, kafe a opět jsme se smály hláškám pana Septima. Krásných dvacetpět hodin. Krásných...