Nanuk a kolotoč

Léto graduje. Nepoznám to podle teplot, ale podle toho, jak se pěkně kulatím. Nevejdu se do sukně, nevejdu se do kalhot, vejdu se jen do tepláků. Bída, bída...

V létě to tak prostě mám. Ráda si vychutnávám teplo v poloze ležícího střelce, žádný stres, žádná honička, občas něco dobrého od grilu a už to jede. Život si tak nějak líně plyne, rychlík Život zpomalí a mění se na posázavskou lokálku, která staví v každé dědině. A jestliže většina populace, která je celý rok někde zalezlá v tělocvičnách nebo u televize, vylézá a útokem bere cyklostezky, řeky a hory, mě, celoročního outdoorového sportovce, to v těchto dnech nikterak neláká. Letos se k tomu přidala ještě i únava po maratonu, takže donutit mě k akci je těžké. A když už jsem pomalu začala přemýšlet nad tím, že se do toho zase pěkně obuji, přijdou si tropy.

Ale myslím si (doufám!), že je to jen takový záchvěv, protože v sobotu už jsem cítila ve vzduchu podzim. No, on to nebyl tak úplně podzim, ale vůně švestek. A vůni švestek mám spjatou s dětstvím, potažmo se školou, kdy jsme je za prvé svačili a za druhé malovali. Občas je někdo snědl dřív, než je stihl namalovat a tak vznikla jedna z perliček žákovských knížek: Snědl pomůcky na výtvarnou výchovu. A maminky pak šílely dokud nepochopily, že dítko nesnědlo vodovky. 

No, takže jsem jedla švestky a vzpomínala na dětství a na školu. Tedy na to, jak si můj nejmladší za pár dnů  nasadí aktovku na záda a pomaže. Uteklo to, uteklo, sedm let je zase v háji. Ajaj, zase jsem se v myšlenkách zatoulala, takhle to nedopíšu. Takže jak jsem jedla ty šestky, říkala jsem si, že je čas švestkových knedlíků a švestkových koláčů a měla bych se do toho pustit. Šla jsem pro tvaroh a přitom zavadila okem o box se zmrzlinou. A objevila jsem Eskymo.

V dávných dobách nebyly mrazáky nacpané nepřeberným množstvím zmrzlin, v dávných dobách byly asi čtyři druhy (co já si pamatuji, což už není mnoho). Byl Ledňáček, Jahůdka, Míša a ESKYMO. Eskymo stálo jednu korunu, bylo úplně nejlepší a skoro nikdy ho neměli. A když už ho měli, koupila jsem si jich třeba pět (v té době jsem byla třetí nejhubenější ve třídě takže jsem si to mohla dovolit) a snědla je na posezení. A teď na mě koukalo z mrazáku. Ach... nejraději bych si jich vzala pět jako kdysi, ale jak jsem se nahýbala, musela jsem se ohnout přes břicho, takže mi bylo jasné, že pět ne. Že raději jen ... dvě :o)

Začala jsem si uvědomovat, že se čím dál tím víc propadám do minulosti, že díky vůni švestek jsem zase malá holka, co se těší do školy, co všechny ušetřené peníze investuje do nanuka a ... a něco tu chybělo. Něco, co stálo na návsi. Kolotoč! Úplně jsem se nadchla: Když už návrat do dětství, tak se vším všudy - navečer půjdu s dětmi na kolotoč. Na velký řetízák. Zamotáme se do řetízků, všichni se chytneme a jakmile se dostaneme do výšky, pustíme se a budeme létat a smát se a kmitat nohama. Ježíš, to bude krása.

Stojíme pod kolotočem. Zdá se mi ukrutně veliký. Motá se mi hlava i při pohledu nahoru. Ale už nemůžu couvnout, můj osud je zpečetěn. Sedla jsem si a měla jsem pochybnosti, zda mě to vůbec udrží, že je to celé nějaké chatrné.. No, a co jestli to moje dítě sklouzne ze sedačky a dole se zabije?! Motala jsem se do řetízků a hrozně jsem se bála. Pak jsme vzlétli. Ječela jsem a křečovitě jsem svírala Martinovu sedačku. Smál se a prosil: Tak už mě odkopni, chci letět. Nemohla jsem. Koukala jsem jedním směrem, aby mi nebylo špatně. Pak jsem dítě pustila do světa. Ječela jsem na něj: Drž se! Neotáčej se! Nekoukej dolů! Samozřejmě mu to bylo fuk. Viděla jsem rozmazané a rozesmáté  obličeje svých dětí, ale sama jsem seděla jak přimrazená. Bylo mi blbě a bála jsem se víc a víc. Do rukou mě braly křeče  jak jsem pevně svírala řetízek a přála si jediné: Okamžitě zastavit kolotoč a odpotácet se do bezpečí. Myslím, že jsme tam takhle lítali asi hodinu (nebo dvě minuty?), před očima mi dokonce prolétl celý můj život!!! 

Ani nevím, jak jsem se dostala na zahradu, každopádně jsem to vzala přes mrazák s eskymem a tu hrůza zajedla. 

I knedlíky byly, i koláč byl, ale to je zase jiný příběh. Příběh mé váhy ;o))

P.S.

Když už jsme u těch knedlíků:

2 balíčky měkkého tvarohu

2 vejce

15-20 dkg hrubé mouky

strouhanka ze 4 rohlíků

Všechno uplácáme do sebe, uválíme váleček, nakrájíme na kousky a balíme do nich švestky. Vaří se to jen asi 8 minut. Sypeme tvarohem nebo - jak je to zvykem v Jižních Čechách - mákem, moučkovým cukrem a rozehřátým máslem. Tak se utvoří hňahňáníčko, které je úplně nejlepší, a kvůli kterému strávníci dokonce vylížou talíř dočista do čista. Dobrou chuť!

Jedenáct statečných

Je velmi lehké si říct: udělám soustředění. Je také lehké o tom někam napsat. Trošku těžší je vyrobit registrační formulář. A úplně nejtěžší je vydržet ta muka, zda se vůbec někdo přihlásí. Ne nadarmo se říká, že hrnec, který pozorujeme, vřít nezačne. Takže dokud jsme pozorovaly, jestli už se někdo hlásí, bylo ticho. První tři se zapsaly skoro ihned, ale pak nic, nic, dlouho nic. Už jsme to skoro odpískaly. Pak jsme si řekly, že málo je víc než nic a byly rozhodnuté i s malou skupinkou soustředění podniknout, protože někde začít musíme. A v ten moment se účastnice začaly hrnout. 

Takže dobrý, máme jedenáct statečných, které, ač vůbec netušily, do čeho jdou, do toho šly.

Dlouho jsem si lámala hlavu, jak to celé vlastně pojmout. Samozřejmě běh - běh teoreticky, běh prakticky, to je logické, že? Co jiného na běžeckém soustředění asi tak podnikat. Ale mě to přišlo málo a tak jsem se rozhodla víkend pojmout jako hru. Mám zkušenosti z našich výletů, že i dospělí si rádi hrají. Jsou rádi, když mohou zahodit všední den kamsi za hlavu a soustředit se na rozmotávání uzlů či hledání pokladu. Nuže, budeme si hrát, protože kdo si hraje, nezlobí :o) Tak vznikl Zátopkův škrpál. Byla to sázka do loterie. Jak to účastnice pojmou? Bude je bavit "hrát si"? Uvidíme. 

První společné foto

V pátek navečer jsme se sjely do penzionu Jizerka, kde se konala už Pětka s hvězdičkou. Holky postupně přijížděly, zvědavě jsme se okukovaly a představovaly se. Prakticky ihned po příjezdu byl první výklus. Ovšem ještě než jsme vyběhly, přišla chvíle, kdy jsem musela promluvit k davu. Řečník nejsem, ale nějak se mi podařilo děvčata přivítat a seznámit je s tím, co je čeká. Hlavně jsem jim zcela upřímně oznámila, že jsou naší pokusnou skupinou, a že budeme moc rády, pokud nám zcela otevřeně řeknou, jak se jim soustředění, pojaté touto formou, líbilo. 

 První běh krása. Běžely jsme lesem, povídaly si, kochaly se. Nebýt těch krvelačných bestií, co se na nás okamžitě vrhly, a i přes nánosy repelentu nás štípaly, kam se dalo, nemělo to chybu. Doběhly jsme k ceduli, která dala vzniknout názvu soustředění, pořídily nezbytný snímek pro vnoučata a běžely dál. 

Rychle, nebo nás to tu sežere...

Skupina se už od počátku rozdělila, protože v našich řadách byly jak úplné začátečnice, tak i zkušenější běžkyně. Běžela jsem s těmi zkušenějšími, a protože mi bylo trapné mlčet, povídala jsem si. Na všech fotkách mám tak svou klasickou temně rudou barvu, protože mluvit, běžet, správně dýchat a nevypadat jak rajče, to tedy neumím. U večeře se k nám přidaly další dvě, mezi nimi i moje Sára, která se chtěla zúčastnit stůj co stůj. Večerní pokec u bazénu se nesl v duchu seznamování se a nezávazného klábosení. Spát jsme šly celkem brzy, abychom byly ráno svěží jako rybičky. (Já nespala jako už několik nocí předtím - v sobotu vrcholil první ze dvou nejsilnějších úplňků tohoto roku. A jestli mě nenechá vyspat normální úplněk, což teprve ten první nejsilnější).

Ráno už někdy v sedm začala Martina běhat po pokoji, různě šustila a co deset sekund mi opakovala, ať vstávám. Vrčela jsem, že rozcvička je v půl osmé, ať mi dá ještě pár minut. Nedala. Rozcvička byla veselá a myslím, že všem udělala velkou radost. Hlavně psům bydlících na hlavní ulici v Káraném a všem, které svým zuřivým štěkotem vzbudili. I pár ranních ptáčat v plechových pikslách řítících se slepou ulicí kamsi se průvod poskakujících holek v teplácích jistě jevil jako přelud. 

Místní mladíci na nás mohli oči nechat

Během snídaně dorazila instruktorka NW Sylva. Sylva se nedá přesně popsat, ale klidně se mohla představit jako Snape z Harryho Poterra: "V mých hodinách nebude žádné pošetilé máchání hůlkou!" Třikrát běda, kdo neposlouchal její pokyny... My, co jsme zažily, jak nadšeně o NW vykládá, jak pěkně vysvětluje, jak s hůlkami zacházet, jak jsme (i díky mně) ušly asi stopadesát kilometrů, abychom se naučily vyjít svižně kopec a sejít ho tak, abychom v tom pěkně seděly, tak my všichni, co jsme tam byly, víme :o)) Při mé smůle jsem "musela"  fotit, takže budu potřebovat ještě jednu lekci. Na zpáteční cestě jsme si daly oběd a pak už nás čekalo odpoledne s Milošem Škorpilem, do kterého se vešla jak teorie, tak praxe. Bohužel jsme si zaběhaly jen málo a proto asi polovina šla ještě chvilku běhat po lese. Po tak náročném dni nám neobyčejně chutnala večeře i pivo.

Zbytek skupiny se nám zaběhl...

Nedělní ráno nás přivítalo modrou oblohou. Vylezla jsem z postele absolutně bez energie, kterou ze mě v noci vysál měsíc. Připravila jsem holkám občerstvení, protože je čekal závod, a jela jsem na kole značkovat trať. Trať naší minipětky měřila 3,65 km. Vedla jen po silnici, ale lesem, kde byl příjemný chládek. Některé holky se na start postavily vůbec poprvé v životě, a jak prohlásila jedna z nich po jeho absolvování: Takhle rychle jsem ještě nikdy v životě neběžela. Dokončily všechny. Přiběhly uřícené, ale šťastné (tak jsem to viděla já).

No a pak už snídaně, vyhlášení vítězů a předání cen. Každá účastnice od nás dostala malý balíček s překvapením, medaili a list účastníka. Z malé ankety vyplynulo, že se setkání a historicky první čistě ženské běžecké soustředění vydařilo. Cituji: "Myslím, že nápad, uspořádat akci, na které nejsou muži, byl úžasný. Hrozně se mi líbilo, jak tady švitoříme a máme si všechny co říct." 

Tak, a to je vše. Těch zážitků bylo mnoho a vážně je nelze všechny vypsat. Jednak by tenhle zápis měřil asi tak kilometr a jednak, nic ve zlém, je to jen mezi námi děvčaty. Doufám však, že i z toho, co se do článku vešlo, jde poznat, jak moc jsme si to všechny užily. A co je víc, než tisíc děkovných slov? Příslib, že některé z nich se zúčastní i říjnového setkání...

P.S: Tímto bych hlavně chtěla poděkovat Martině, které se do toho vůbec nechtělo, ale nakonec se nechala ukecat. Bez ní by to vůbec nešlo, protože my dvě jsme tým. Díky!!!!

Megaakce

Nikdy v životě by mě nenapadlo, co může spustit zanícení pro věc. Zanícení pro věc je pro mě právě, vlastně už několik let, běh. Běh sem, běh tam, tréninky, závody, setkání, plány. Mluvit jsem o něm moc nemohla, protože mé nadšení nebylo zcela pochopeno, ale to už je minulost, protože naše řady se rozrostly.

Běh se nám tu pěkně zabydlel a oproti letům minulým se stal dost rozšířenou záležitostí. Aby ne, když se všude píše, jak je super, že se po něm nejlépe hubne a zahazují starosti. Což muži, těch bylo vždy hodně, ale nás holek ne. Ještě v roce 2009 dokončilo půlmaraton jen něco přes sedmset žen, a letos, k dnešnímu datu, je to přes 1500. Wow! 

Revoluci v mém okolí ale udělala až Pětka*. Ne že bych vyloženě přemlouvala někoho k účasti to ne, ale asi jsem přece jen lehce zapůsobila, protože nakonec šla máma, sestra a tři kolegyně. A pro velký úspěch se chtějí zúčastnit i příští rok a k nim už se pomalu přidávají další. Těší mě to nesmírně. Těší mě to hlavně proto, že holky mají další plány a dokonce už po mě chtěly rady, kudy na to. A třešnička na dortu? Chtějí se zúčastnit dalších závodů a všichni společně jedeme na dámskou jízdu do Vídně!

Vzpomínám si ještě docela přesně, jak jsem si kdysi na stránkách runnersworld.de našla běh žen. Jak mě uchvátila atmosféra a růžová trička a jak jsem věděla, že tam prostě musím jet. A nezlákalo to jen mě, ale jela i Sára a Martina a hned z toho byla malá běžecká dámská jízda. Pro velký úspěch jsme si to napřesrok zopakovaly a přibraly Peggy. Letos nám na Frankfurt nezbyl čas a tak jsem Martině navrhla, že bychom měly zkusit třeba Vídeň. Pojmout to pro změnu jako služební cestu abychom pochytaly něco od konkurence ;o) A lehce jsem se zmínila i v práci a to, co to strhlo, jsem nezažila, co svět světem stojí a co běhám. Holky nadšeně zavýskly, a že pojedou taky. Napsala jsem to Martině, ta to dala vědět Jitce, Jitka Báře, Bára myšce a společně řepu vytáhly. Jejda, to je zase jedna z pohádek. A ono mi to pohádku připomíná, protože je nás nakonec osm napevno rozhodnutých a další tři váhají. A věřím tomu, že se časem ještě někdo přidá, protože program je zajímavý a myslím, že to bude super akce.

V pátek pojedeme nejdříve do Znojma, kde vyladíme formu a přespíme. V sobotu přejedeme do Vídně, zaběháme si, ty co neběhají, si trasu odchodí, a pak se zase vrátíme do Znojma, kde probereme dojmy ve sklípku. A všechny budeme mít růžové tričko s heslem Running Queen což my rozhodně jsme. No, není to krása?

To abych přikoupila barvičky na vlajky!

Romantický maraton

Bylo, nebylo, dávno tomu. Nebylo? Ale jo, bylo. Jednou večer jsem se nudila a prohlížela si fotky z různých závodů. A najednou, kde se vzal, tu se vzal, vyloupl se na obrazovce odkaz na Romantikmarathon. Nádhera: hory, jezera, lesy, zámky, hrady... Tam prostě musím jet. Ovšem termín uprostřed léta, v době, kdy míváme dovolenou... Hm. Chtělo to notnou dávku mého přemlouvacího umu, abych rodinu ukecala a mohla se přihlásit.

Ačkoliv jsem od začátku věděla, že tam moc chci jet, znejistil mě maličko povrch a sice nejen asfalt, který mám ráda, ale především nezpevněné cestičky v lukách a lesích. To jsou povrchy, na kterých vůbec neumím běhat a pokud už se po nich vydám, sníží se mi rychlost na polovinu. Také dlouhé úseky bez stínu se mi moc nelíbily, a dokonce jsem se i bála, jestli tam v té přírodě třeba nedostanu astmatický záchvat. Ale v duchu jsem už byla rozhodnutá a nemělo smysl si malovat katastrofické scénáře. Víc než kdykoliv jindy jsem si říkala, že vůbec o nic nejde, že si v té nádherné krajině prostě jen chci zaběhat. A to rozhodlo. Klik a jsem na startovní listině.

Horší to bylo s ubytováním. Nechala jsem ho na poslední chvíli a sehnat něco v normální cenové relaci nebylo až tak jednoduché. Ale štěstí mi nějak přálo a tak jsem se doklikala až k nádhernému penzionku, kde pro nás byl přichystaný apartmán i s kuchyňkou a výhledem na Alpy. A byl pátek a my usedli v poněkud okleštěném počtu do auta a vyrazili do Bavorska.

Máme takovou lstivou navigaci, která absolutně nesnáší dálnice. Většinu cesty jsme jí tedy neposlouchali a jeli podle cedulí, ale od Mnichova už jsme se neposlouchat báli a tak jsem se ploužili po silnicích, které mnohdy ani nebyly zakreslené v mapách. Nutno však říci, že ačkoliv to byly silnice bohem zapomenuté, nebyly v nich díry a daly se považovat za silnice I. třídy u nás v Čechách. No, to je nesmysl, takhle pěkné silnice vůbec nemáme. Díky naší paličaté navigaci jsme si tak ale prohlédli nádherný kus země, o které řidič jedoucí po dálnici nemá vůbec potuchy. Neustále jsem nadšeně nadskakovala a ukazovala na všechny možné kostelíčky, zahrady, malebné vísky, či v zapadajícím slunci nasvícené hory. 

Do penzionu v malém městečku Nesselwang jsme se dostali až pozdě večer, a tak nás na recepci nikdo nečekal. Na okýnku byl pro nás jen dopis, že pokoj máme ve druhém patře, klíč je ve dveřích. Až se ubytujeme, máme vyplnit lístek, co leží na okýnku, hodit ho do schránky, a: přejeme vám krásný pobyt. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Byli jsme unavení, takže jsme si jen vybalili, najedli se a šli spát. Ráno nás vzbudil déšť...

Déšť v horách nemá konce. A tak celý den pršelo, lilo, mrholilo, prostě se různě se střídala intenzita deště, a nám nezbylo nic jiného, než se držet města, kde se to dalo celkem slušně přežít. Jako první jsme jeli do Füssenu, kde se startovalo a kde se nacházelo i malé expo s výdejem startovních podkladů. Myslím, že jsem byla první a jediná Češka, kterou na závodě kdy měli. Koukali na mě zvědavě a skoro nevěřili vlastním očím. Myslím, že i soupeři se třásli, protože nevěděli, co jsem zač. Možná už prohledávali wikipedii... No, já vím, že nejsem zrovna reprezentativní vzorek naší české bežecké komunity, ale to oni netušili :o)) Sára ze startovní listiny zjistila, že nás běží jen něco málo přes 600. "Mámo! To je hrozně malej závod!!!!" Já vím, Bohumile, já vím... Budu vidět... ;o)

Prohlíželi jsme si centrum města i jsme se vydali podél řeky Lech směrem na Forggensee, které je čtvrté největší v Bavorsku a za nímž se tyčí nejnavštěvovanější zámek v Německu - Neuschwanstein (to než člověk vysloví, zláme si jazyk a poprská posluchače). Pořád jsem vyhlížela kilometrovníky, protože na stránkách závodu bylo upozornění, že budou k dispozici od 17.7, aby si závodníci mohli trasu třeba projet na kolech, ale nikde nic nebylo, jen cedulky směru závodu. Až když jsme se z procházky vraceli, viděli jsme chlapíka na kole, jak občas zastaví a ceduli pěkně zapíchne. Večer se počasí umoudřilo a vysvitlo slunce. Moc mě to netěšilo. Z mého pohledu je lepší, když mi celý závod proprší, než když bude i jen avízovaných dvacet stupňů. Ovšem ráno nás opět vzbudil déšť...

Start v 7:30 není nic moc. Nebyla jsme schopná ještě pořádně fungovat, hlava spala, jen tělo  konalo potřebné přípravy. Hlavně jsem tedy běhala na záchod, nervozita mě zase jednou dostala. Ač jsem si nechtěla připustit, že o něco jde, tělo vědělo moc dobře, že ho čeká 42 km. Ale cítila jsem se připravená, v dobré kondici, hlava srovnaná, tak co vyvádím... Možná špatné svědomí mě tížilo. Asi 14 dnů před startem jsem se dostala do totální únavy, z horka, z běhu, z práce, ze všeho. Už jsem prostě neměla sílu a tak jsem to tak nějak proflákala a jen doufala, že to, co jsem nastřádala před tím, mi bude stačit.

A vybíháme. Je mi těžko kolem žaludku, chce se mi skoro zvracet. Asi neposedná houska se chce podívat, kudy se běží. Ufff. Dýchala jsem zhluboka a snažila se nevolnost nevnímat. Prohlížela jsem si spoluběžce dokud byli kolem mne. Byly tu různé věkové skupiny, od mladých po starce, vysportovaní jedinci i vyloženě boubelky, Japonci, černoši, prostě klasická sestava. Dostala mě jedna holčina, co si nesla malého medvídka, pak dva kluci v zelených tričkách s nápisem: Bolest odejde, hrdost zůstane, čili nápis, co mě skoro rozbrečel loni v Mnichově, pak děda, co fotil vše, co se kolem míhalo, pak jeden chlápek, co měl krosnu na zádech - asi svačina. Poprchávalo a bylo chladno. Chlad naštěstí za chvíli pominul. Běželi jsme nejdříve městem, pak podél silnice ven z města a pak už tu byl les a louky. Terén se lehce vlnil, pod nohama mi křupaly kamínky, nebo jsem přeskakovala kaluže. Držet tempo podobně jako v Olomouci se mi nedařilo právě kvůli střídajícímu se terénu. Naštěstí díky té nevolnosti jsem neměla čas to řešit a soustředila jsem se jen na udržení jakéhokoliv tempa. Od pátého jsem se nějak srovnala, žaludek se uklidnil. Klikala jsem si kilometry a myslela jen a jen pozitivně. Před závodem jsem si trochu plánovala rozvržení sil. Chtěla jsem zaběhnout 1/2M do 2:20, spíš líp jak hůř, a pak dál co možná nejdéle držet podobné tempo. Cílový čas jsem si chtěla oproti loňsku lehce upravit směrem dolů tak o 20 minut. Věřila jsem, že na to mám.

Půlmaraton jsem měla za 2:15 a z toho jsem byla opravdu nadšená. I přes to, že jsem skoro polovinu trati běžela mimo asfalt, jsem se držela velmi dobře. A co bylo hlavní, cítila jsem, že mám ještě spousty sil. A tak jsem běžela a kochala se, a poslouchala písničky a těšila se na úsek, kdy uvidím zámky, protože to byla dle mého nejkrásnější část trasy. Na hrázi  Forggensee se do nás opíral docela silný vítr, ale statečně jsme se s ním rvali. Koukala jsem na hodinky, měla jsem na nich 2:35 a tu mi hlavou blesklo, že na jaře jsem právě dobíhala půlku a tady jí mám dávnou za zády. Usmívala jsem se pod fousy když tu najednou ... NIC. Necítila jsem nohu. Málem jsem s sebou sekla, od kolena dál jako bych nohu neměla. Děsně jsem se lekla a přemýšlela, co to je. Že by křeč? No asi ano. Nijak na křeče netrpím, tak mě to docela vyděsilo. Běžela jsem dál, ale po pár metrech se mi to stalo znovu. A zase a zase a zase. Byla jsem úplně nešťastná, nevěděla jsem, co si počít.

Belhala jsem se krajinou a bylo mi smutno. Nepomáhalo nic, ani uvolnění, vyklepávání, chůze... Když jsem běžela, snažila jsem se nohu šetřit a tak se problémy přesunuly jinam, do kyčle a levého kolene. Měla jsem dost. Všichni, co běželi se mnou, se rapidně vzdalovali. Myšlenky jsem měla černější než peklo samé, kde jsem se dozajista právě ocitla. Bolelo to pekelně a na kochání se jsem neměla ani náhodou náladu. Přestala jsem vnímat cokoliv, co se kolem dělo. Jen asi na 30tém mě doběhla skupina na 4:45 a ta mi připomněla Miloše a jeho ovečky, se kterými běhá na PIMu. Chvilku jsem s nimi běžela, protože to byly ovečky fakt takové ... nic ve zlém... ale jako by šly náhodou kolem. A tempo nízké a všichni si povídali, prostě pohoda. Jenže noha mi nedovolila ani tak pomalé tempo udržet. 

Kousek za jednou z občerstvovaček jsem se brodila po kotníky vodou, která stála na louce, a už se mi nechtělo, neměla jsem sil. V očích slzy a v hlavě myšlenka, že to ukončím. Jenže co na louce? Co v lese? Mám si tu sednout a počkat, až mě seberou? Vynadala jsem si a nějak se vzchopila. Ten závod byl záhul na mou psychiku, to se ani vypovědět nedá. Prostě jsem běžela skoro celou druhou půlku většinou úplně sama, lesem, kolem jezírka, loukou. Nikde nikdo, žádní běžci, žádní turisté. Nic. Občerstvení bylo sice každých 2,5 km, ale mezi nimi bylo pusto. Občas se stalo, že mě někdo dohonil a předhonil a utekl, ale už jich nebylo moc. Jediné mé štěstí bylo, že bylo hnusně, protože být horko, tak jsem závod nedokončila.

A už je tu zase město. Chybí pár kilometrů, pár metrů. Ještě do kopečka, a z kopečka, pak zatáčka a je tu cíl. Zvedla jsem ruce ve vítězném gestu, protože to bylo vítězství zase jednou pěkně vydřené a situace si to žádala. V cíli nahlásili celé mé jméno i to, že jsem z Prahy, což mi vehnalo slzy do očí. Převzala jsem medaili, vzala kus melounu a přivítala se se svými fanoušky :o)

Čas 5:02, čistý 5:01:35. Ovšem... Ovšem má to háček a tím je, že mi můj Eda, má GPS-navigace, ukázal 43,05 km! Když mi kdysi Suunto ukázalo v Drážďanech o 2 km víc, nebo míň, už ani nevím, bylo to tím, že jsem strojek neměla zkalibrovaný. Ovšem GPS mi odchylky ukazuje v metrech, ne skoro celý jeden km. Pak jsem si údaje porovnávala, a protože jsem klikala poctivě vždy přesně u tabule s novým km, mělo mi to sedět. Ale nesedělo. Občas to bylo skoro přesně jeden km, ale dost často chybělo, sto, stopadesát metrů, občas naopak něco přebývalo. Když jsem viděla chlápka na kole, co cedulemi trať značil, věřila bych tomu, že trať přesně změřená nebyla. Ale co na tom sejde, že? (A hodně na tom sejde! Dup!)

Původně jsem chtěla článek nazvat Pýcha předchází pád, ale pak mi došlo, že jsem se na královskou disciplínu nijak nepovyšovala. Věřila jsem si, ale byla to víra zdravá, ne přehnaná. Celé jaro a kus léta jsem se poctivě připravovala, měla jsem vyladěnou hlavu i nohy a to, co se stalo, se nedalo předvídat. Uvidíme, co bude v letos v Mnichově. Ale to je ještě daleko....

Hopsinková šťáva

Už si to tedy přesně nepamatuji, ale byla to jakási záhadná šťávička, kterou si malí medvídci vařili, aby jim to dobře skákalo. My vytrvalci (prý vytrvalec je už ten, kdo běhá víc jak 400 m v kuse, což tedy i v tomhle vedru zvládám. Zvládám dokonce asi 500 m v kuse, což mi přijde skvělé po čtyřech a půl letech v běžeckých botách... Ehm.), nuže, ještě jednou - my vytrvalci taky pořád řešíme, kdy a co jíst, abychom vydrželi až do konce (závodu např.). 

Z počátku jsem řešila co jíst, abych vydržela deset kilometrů, a vybíhala jsem jen pokud jsem měla v kapse nějaký gel, který jsem si dávala tak v půlce. Ovšem tělo se vytrénuje i v tomto směru, a tak jsem brzy na desítku potřebovala maximálně dostatek těstovin v poledne a banán odpoledne. Samozřejmě jinak tělo, to moje myslím, pracuje v létě a jinak v zimě. V zimě někdy potřebuji už třeba po sedmém osmém kilometru v závějích a na ledu prostě nějaký doping, alespoň hroznový cukr, nebo tak něco, protože to běžím dlouho, a ani i ty pohyby nejsou vůbec úsporné - když vyrovnávám zatáčky. 


V létě naopak uběhnu i dvacet bez skoro ničeho. Ale to si troufnu jen když běžím pro sebe, na závodech přeci jen běžím jinak a bojím se nevzít si nic, takže tam to do sebe peru, co to jde. Postupně jsem tedy objevovala gely a tyčinky a bonbony či další legální vzpruhy, některé chutné, některé méně, většinou opravdu pomohly, ale to člověk pozná jen když si je dá ve chvíli, kdy je potřebuje.


Na svůj první gel si moc dobře vzpomínám, protože po jeho pozření jsem musela vyhledat křoví tak bleskurychle, že jsem měla v puse ještě poslední srk. Ufff, bylo to o fous. A neuděl to jen poprvé, ale i po druhé a po desáté. Nedělal to vždy, ale často. Naštěstí mi alespoň chutnal a za to pročištění to stálo :o))

Po půlmaratonu v Drážďanech se mi do ruky dostal časopis, kde měla reklamu firma Overstim. Psala jsem o tom před Mnichovem, že jsem si tam objednala celou sadu pro maratonce, kde bylo přesně dané, co si na kterém kilometru vzít, k tomu ještě nápoj v prášku, koláč v prášku, pásek, no hodně toho bylo. Nemohla jsem je ochutnat dřív (mohla, ale nevyšlo by mi to) , takže jsem čekala, co se stane, až vcucnu ten první. A ono se nestalo nic, jen jsem cítila znovuobnovení sil. Sázím sto ku jedné, že ty gely mi cestu za maratonem usnadnily. V to dokonce uvěřila i Jana a už v tom jede taky. Jí dokonce dotáhly do cíle ještě rychleji jak mě! 


No, a od té doby jsem na nich závislá. Ne, špatně, mám je děsně ráda. Objednala jsem si je i na letošní jarní závody a úplně nejvíc mě dostaly tím, že některé mají mentolovou příchuť. Co s člověkem takový vítr v puse na 18tém km v jarním pařáku udělá, to se dá přirovnat k zázraku (viď, Hanko? ;o)). 


Co jsem si všimla, tak i při PIM-závodech se spousta tub Overstim válela po zemi, zřejmě od zahraničních závodníků. V našich vodách jsem nenašla ani prodejce, ani konzumenty. Cenově nejsou nijak mimo naše běžné ceny, jen mi vadí to poštovné, takže se vždy s někým spojím, abychom ušetřili. Jsem zvědavá na modrou novinku, která mi již brzy přistane na stole.


Posílám to do éteru jako tip na něco jiného, než ...........* (*doplnit dle svých zásob). Jo, a raději všeho s mírou: