Jedenáct statečných

Je velmi lehké si říct: udělám soustředění. Je také lehké o tom někam napsat. Trošku těžší je vyrobit registrační formulář. A úplně nejtěžší je vydržet ta muka, zda se vůbec někdo přihlásí. Ne nadarmo se říká, že hrnec, který pozorujeme, vřít nezačne. Takže dokud jsme pozorovaly, jestli už se někdo hlásí, bylo ticho. První tři se zapsaly skoro ihned, ale pak nic, nic, dlouho nic. Už jsme to skoro odpískaly. Pak jsme si řekly, že málo je víc než nic a byly rozhodnuté i s malou skupinkou soustředění podniknout, protože někde začít musíme. A v ten moment se účastnice začaly hrnout. 

Takže dobrý, máme jedenáct statečných, které, ač vůbec netušily, do čeho jdou, do toho šly.

Dlouho jsem si lámala hlavu, jak to celé vlastně pojmout. Samozřejmě běh - běh teoreticky, běh prakticky, to je logické, že? Co jiného na běžeckém soustředění asi tak podnikat. Ale mě to přišlo málo a tak jsem se rozhodla víkend pojmout jako hru. Mám zkušenosti z našich výletů, že i dospělí si rádi hrají. Jsou rádi, když mohou zahodit všední den kamsi za hlavu a soustředit se na rozmotávání uzlů či hledání pokladu. Nuže, budeme si hrát, protože kdo si hraje, nezlobí :o) Tak vznikl Zátopkův škrpál. Byla to sázka do loterie. Jak to účastnice pojmou? Bude je bavit "hrát si"? Uvidíme. 

První společné foto

V pátek navečer jsme se sjely do penzionu Jizerka, kde se konala už Pětka s hvězdičkou. Holky postupně přijížděly, zvědavě jsme se okukovaly a představovaly se. Prakticky ihned po příjezdu byl první výklus. Ovšem ještě než jsme vyběhly, přišla chvíle, kdy jsem musela promluvit k davu. Řečník nejsem, ale nějak se mi podařilo děvčata přivítat a seznámit je s tím, co je čeká. Hlavně jsem jim zcela upřímně oznámila, že jsou naší pokusnou skupinou, a že budeme moc rády, pokud nám zcela otevřeně řeknou, jak se jim soustředění, pojaté touto formou, líbilo. 

 První běh krása. Běžely jsme lesem, povídaly si, kochaly se. Nebýt těch krvelačných bestií, co se na nás okamžitě vrhly, a i přes nánosy repelentu nás štípaly, kam se dalo, nemělo to chybu. Doběhly jsme k ceduli, která dala vzniknout názvu soustředění, pořídily nezbytný snímek pro vnoučata a běžely dál. 

Rychle, nebo nás to tu sežere...

Skupina se už od počátku rozdělila, protože v našich řadách byly jak úplné začátečnice, tak i zkušenější běžkyně. Běžela jsem s těmi zkušenějšími, a protože mi bylo trapné mlčet, povídala jsem si. Na všech fotkách mám tak svou klasickou temně rudou barvu, protože mluvit, běžet, správně dýchat a nevypadat jak rajče, to tedy neumím. U večeře se k nám přidaly další dvě, mezi nimi i moje Sára, která se chtěla zúčastnit stůj co stůj. Večerní pokec u bazénu se nesl v duchu seznamování se a nezávazného klábosení. Spát jsme šly celkem brzy, abychom byly ráno svěží jako rybičky. (Já nespala jako už několik nocí předtím - v sobotu vrcholil první ze dvou nejsilnějších úplňků tohoto roku. A jestli mě nenechá vyspat normální úplněk, což teprve ten první nejsilnější).

Ráno už někdy v sedm začala Martina běhat po pokoji, různě šustila a co deset sekund mi opakovala, ať vstávám. Vrčela jsem, že rozcvička je v půl osmé, ať mi dá ještě pár minut. Nedala. Rozcvička byla veselá a myslím, že všem udělala velkou radost. Hlavně psům bydlících na hlavní ulici v Káraném a všem, které svým zuřivým štěkotem vzbudili. I pár ranních ptáčat v plechových pikslách řítících se slepou ulicí kamsi se průvod poskakujících holek v teplácích jistě jevil jako přelud. 

Místní mladíci na nás mohli oči nechat

Během snídaně dorazila instruktorka NW Sylva. Sylva se nedá přesně popsat, ale klidně se mohla představit jako Snape z Harryho Poterra: "V mých hodinách nebude žádné pošetilé máchání hůlkou!" Třikrát běda, kdo neposlouchal její pokyny... My, co jsme zažily, jak nadšeně o NW vykládá, jak pěkně vysvětluje, jak s hůlkami zacházet, jak jsme (i díky mně) ušly asi stopadesát kilometrů, abychom se naučily vyjít svižně kopec a sejít ho tak, abychom v tom pěkně seděly, tak my všichni, co jsme tam byly, víme :o)) Při mé smůle jsem "musela"  fotit, takže budu potřebovat ještě jednu lekci. Na zpáteční cestě jsme si daly oběd a pak už nás čekalo odpoledne s Milošem Škorpilem, do kterého se vešla jak teorie, tak praxe. Bohužel jsme si zaběhaly jen málo a proto asi polovina šla ještě chvilku běhat po lese. Po tak náročném dni nám neobyčejně chutnala večeře i pivo.

Zbytek skupiny se nám zaběhl...

Nedělní ráno nás přivítalo modrou oblohou. Vylezla jsem z postele absolutně bez energie, kterou ze mě v noci vysál měsíc. Připravila jsem holkám občerstvení, protože je čekal závod, a jela jsem na kole značkovat trať. Trať naší minipětky měřila 3,65 km. Vedla jen po silnici, ale lesem, kde byl příjemný chládek. Některé holky se na start postavily vůbec poprvé v životě, a jak prohlásila jedna z nich po jeho absolvování: Takhle rychle jsem ještě nikdy v životě neběžela. Dokončily všechny. Přiběhly uřícené, ale šťastné (tak jsem to viděla já).

No a pak už snídaně, vyhlášení vítězů a předání cen. Každá účastnice od nás dostala malý balíček s překvapením, medaili a list účastníka. Z malé ankety vyplynulo, že se setkání a historicky první čistě ženské běžecké soustředění vydařilo. Cituji: "Myslím, že nápad, uspořádat akci, na které nejsou muži, byl úžasný. Hrozně se mi líbilo, jak tady švitoříme a máme si všechny co říct." 

Tak, a to je vše. Těch zážitků bylo mnoho a vážně je nelze všechny vypsat. Jednak by tenhle zápis měřil asi tak kilometr a jednak, nic ve zlém, je to jen mezi námi děvčaty. Doufám však, že i z toho, co se do článku vešlo, jde poznat, jak moc jsme si to všechny užily. A co je víc, než tisíc děkovných slov? Příslib, že některé z nich se zúčastní i říjnového setkání...

P.S: Tímto bych hlavně chtěla poděkovat Martině, které se do toho vůbec nechtělo, ale nakonec se nechala ukecat. Bez ní by to vůbec nešlo, protože my dvě jsme tým. Díky!!!!