čtvrtek 30. října 2014

Monology osamoceného běžce

Začíná být skoro pravidlo, že většinu závodu běžím sama. Sama jakože osamoceně. Nikdo nikde, jen já a trať. Já a dobrovolníci na kraji cesty. Já a mlha. Já a slunce. Já a mé monology... Nejinak tomu bylo o víkendu v Jizerkách. Tam jsem to měla i s bonusem - doběhla jsem úplně poslední ze všech účastníků. A bylo jich dle výsledků asi 550, na té naší trati samozřejmě méně, ale i tak... Vyběhla jsem sice společně s Tučňákem, ale ta i přes ujišťování, že poběžíme spolu, protože běháme stejně (HAHA LOL HAHA LOL), že nejde závodit, ale se jen proběhnout, asi na třetím km srovnala dech a nohy a byla v trapu. naštěstí si už zvykám a tušila jsem to, takže jsem se na ní tentokrát vůbec nezlobila ;o)) Ale popořadě...

Na Janovskou 11 a 19 jsem se těšila. Jizerky mám víc jak ráda a když to jde, směruju tam různé výlety i dovolené. Mám dokonce pocit, jestli jsem tam někde v minulém životě nežila, protože když tam přijedu, cítím se tak nějak jako doma, strašně fajn. Nejlepší bylo, že omáčka kolem závodu začala měnit obyčejnou účast na víkendový běžecký výjezd naší pivní party. I pořadatel na svém webu psal, že se jedná o společenskou akci, takže se to celé rýsovalo velmi slibně. Samozřejmě že s těmi kopci (běžecky) zas tak moc nekamarádím, ale to je jen drobná vada na kráse. Takové mrňavé znamínko na jinak libé tváři. Kopce? Kopce se přeci dají chodit, že? :o)) 

Co mi trochu dělalo starosti bylo počasí, protože předpověď nebylo zrovna přívětivá. Ne že by mi to v konečném důsledku nebylo jedno, ale přece jen jsem předpokládala, že tam budu zase pěkně dlouho a nechtělo se mi prochladnout. Tak jsem to nakonec vymyslela velmi šalamounsky: na nohy kraťasy a nahoru tričko a novou běžeckou ultra lehkou a mega krásnou běžeckou svítivou bundu, která se dá zabalit do malého klubíčka a navléknout na ruku, a na krk jsem si uvázala šátek. Mým nahým nohám se kde kdo podivoval, ale na rozdíl od všech těch závoďáků na startu já mám nohy pěkně zaizolované. No, trochu mi namrzly, ale tím pádem jsem o nich skoro nevěděla :o))

Ještě než jsem se na start postavila, byl tu páteční večer na chatě u krbu s holkama, s Martinou a Katkou a samozřejmě s Renatou. Povídání, mentální  a strategická příprava na běh po horách a závoďácká večeře v podobě těstovin. Ke koloritu přípravy patřilo i pozorování rtuti teploměru a výkřiky: Už mrzne! Už mrzne! Jede král! Jede král! (To jsme nevykřikovaly, ale hodí se to sem :o) Ráno nebylo po mrazu ani památky, zanechal jen svůj podpis:



Přejely jsme do Janova, zaparkovaly pod kopcem a šplhaly kamsi nahoru, kde bylo zázemí závodu. Kopec mi přišel strašnej, vůbec jsem nemohla dýchat. No děvče, to bude něco...

Potkaly jsme kluky z klubu, Pavla a Davida, ale jinak široko daleko cizí tváře. Zázemí, to byla nevelká tělocvična plná lidí, stolů a pořadatelů. Hučelo to jak v úle. Tašku s číslem, čipem a nějakými papíry jsme získaly bez fronty a šly se převléknout. V zadní části byl docela prostor, vybudovaly jsme si základní tábor a jaly se strojit. Vedle nás byl nějaký chlapík, co se s námi zkoušel dát do hovoru, nebo si možná jen něco broukal pod fousy, těžko říct, ale my se soustředily na upevňování čipu. Já byla první a když jsem ho pozorovala, jak se pere s titěrným připevňovadlem, zželelo se mi ho a na botu jsem mu čip přidělala :-))

Bylo už dost hodin, ihned jsme šly na start. U startu stály dvě osamocené kadibudky, čehož jsme využily a zapadly do nich. Těsně před startem jsme prohodily pár slov s Gábinou a Honzou, a pak najednou bez varování se ozvala rána jak z děla. Vůbec jsme nechápaly co se děje. Udiveně jsme se rozhlížely a držely se za srdce, které úlekem hodlalo opustit své stanoviště, tak mocně a rourušeně bušilo. Ale protože dav se dal do pohybu, usoudily jsme, že to byl zřejmě startovní výstřel a ne zbloudilý lovec dravé zvěře.

Dav nejen že se dal do pohybu, on prakticky zmizel. Ale jo, za chvilku zase stál, vytvořil se špunt, ale jakmile se běžci propasírovali přes nejužší bod, byli vážně v prachu. Zbyla jsem já, Renata a pan Tlouštík (určitě by se neurazil, fakt byl takový kulatý, dokonce víc jak já). Ihned po seběhu byl výběh, který měl na svědomí, že jsem se cítila jak kapr s astmatem. Vzduch jsem sice nasála, ale nešel mi vydechnout. Nebo naopak? Co na tom sejde, prostě jsem nemohla dýchat... :o)

Trasa byla úžasná. Byla to dokonce trasa, po které jsme šli před rokem a já po ní různě pobíhala sem a tam a říkala si: Tady bych si chtěla skutečně zaběhat! Zatímco před rokem jsem byla obrazně řečeno "na koni", tentokrát byli na koni ostatní a já za nimi vlála jak hadr. O skutečném běhu nemohla být řeč :o)) To kráse vůkol nic neubíralo, naopak. Panoramata sice vidět nebyla, ale já je tušila. Na již zmíněném třetím se sice odpojila Renata, ale dohonili mě závodníci na 11 km a tak jsem běžela v chumlu a další pět km jsem měla o zábavu postaráno, protože mě stále někdo předbíhal.

Dlužno podotknout, že nám David před závodem říkal, že Janovská je akce, kde si závoďáci ze všech možných oddílů testují fyzičku. Podle toho vypadali i lidi kolem. Samí mladí nadějní štíhlí a vysportovaní jedinci. Absolutně bez nadsázky mohu říct, že jsem byla druhý nejtlustší účastník. Vážně. Ten chlapík a já. Dvě dýchavičné koule na konci. Naštěstí.. naštěstí jsem ho setřásla ;o))

A tak jsem tedy běžela po milovaných horách, mlha přede mnou a mlha nade mnou, pode mnou kamení i asfalt, kořeny i listí a všechno to klouzalo a dýchalo podzimem. Cítila jsem se šťastně. a spokojeně. Většina kopečků, které doma vybíhám v pohodě, se stala překážkou hodnou chůze, což mě trochu mrzelo, ale na pořadí by to, že bych běžela pořád, stejně nemělo vliv. Nač se vyšťavit kvůli několika minutám, které bych možná ušetřila. Však víme, jak je to s těmi mými závodními ambicemi...

Supící lidi mě předbíhali jak na běžícím pásu. Někdo vypadal jak v posledním tažení, někdo se ladně vznášel nad zemí, a skoro všichni smrkali a plivali do stran. Představa, že něco z toho na mě třeba přistane, mi nebyla příjemná. Dokonce bych řekla, že mi byla hodně nepříjemná a pokud by se to vážně stalo, určitě bych se obrátila naruby. Na osmém se jedenáctka odpojila a já už skutečně  a nadobro osaměla. Sbíhala jsem sjezdovku, pěkně opatrně, abych nespadla a mžourala skrz mlhu, zda uvidím žluté šipky. Ačkoliv byla trať značená výtečně, na terén a místo určitě, některé šipky nebyly k nalezení hned, ale až po důkladném pátrání v krajině. Občas mi někdo i poradil, to když jsem se ptala: Prosím vás, neběželi tudy nějací lidé? Běželi, běželi, odpovídali mi turisté sborem a ukazovali kamsi za sebe. Jedno dítě podotklo, že paní je nějaká moc zpocená. Haha, dítě, to není pot, to je mlha ve svém další skupenství. Kapalo mi sice z vlasů jak Česílkovi, ale zpocená jsem nebyla ani vzdáleně.

Přišel další úsek, který jsem znala a kde jsem si krátce zaběhala (jednou v kozačkách ve sněhu a jednou na sucho a vlastně jsem si ho i projela na kole). Nebýt asi třiceti psů, kteří absolvovali kochací horskou túru a motali se mi pod nohy, bylo by to tam skvělé. Měla tam být i občerstvovačka, ale už byla zabalená. Škoda, měla jsem potřebu loknout si něčeho teplého a ukousnout něco tuhého. Ale tak vodu jsem ještě měla svou a rozkousala jsem tabletu, kterou jsme dostali na občerstvovačce předešlé.

Dobrovolníci po trati byli skvělí. Zmrzlí, ale samé úsměvy. Všichni do jednoho mi většinou říkali, že běžím skvěle a že jsem dobrá a že už jen jeden kopec a jsem v cíli. Jo jo, nikdy neposlouchejte místní lid. Jejich představa o tom, co je a co není kopec, je na hony vzdálená realitě. Asi nejhorší byl seběh kopcem dolů do Janova, strašně strmý a uklouzaný terén tam byl. Přidržovala jsem se větví a přála si nespadnout do bláta. No nejsem žádná princezna, ale běžet s bahnem na zadku Janovem se mi nechtělo.

Těsně před cílem se procházel Pavel, který byl podobně zmrzlý jako dobrovolníci cestou, a když mě viděl zajásal, protože věděl, že už se konečně pojede do tepla. Čas nepodstatný, umístění tedy jak už řečeno úplně na konci, ale byla jsem nadšená. Byla jsem nadšená nejen dalších pár hodin, ale byla jsem nadšená několik dalších dnů. Úplně živě jsem viděla, jak běžím lesem a jak se škrábu do kopců, cítila jsem tu radost z pohybu a radost z hor, ten klid podzimu a občas i závan blížící se zimy. Hrozně se mi chce se tam co nejdřív vrátit a zaběhnout si to ještě jednou. Klidně si tam budu zase sama mudrovat o nesmrtelnosti chrousta.

Doslov
K autu jsme běžely. Měla jsem totiž ještě spousty elánu, protože když se to vezme, byl to závod krátký :o) Po závodě se celá naše tlupa iThinkBeer přesunula zpět na chatu. Přijel i Veverka Sudetský, který marně simuloval zápal plic, i Mirka Houba, která je také součástí týmu a dokonce v tričku i běžela (info pro Advida). Rukou společnou jsme připravili večeři, jedlo se a hodovalo, povídalo a poslouchalo praskání ohně a domorodcovo vyprávění o krásách Jizerek. Část skupiny odjela, část zůstala a dál se povídalo a popíjelo až bylo tak pozdě, že byl čas jít na kutě. Ráno jsme si ještě společně vyklusali a byl konec. Skončil jeden z nej víkendů v úžasné společnosti skvělých lidí.



17 komentářů:

Advid řekl(a)...

Houba opravena, díky. :-)

Almerka řekl(a)...

Ahoj Leono, máš můj obdiv! Já jsem běžela jen 6 km a měla jsem co dělat. Seběh k Janovu byl pro mě nejhorší úsek. Silniční boty nebyly ty pravé a taky nás tam dostihlo čelo jedenáctky. Já cupitala opatrně dolů a oni skákali přes kameny a mokré listí jak jeleni. Pořád jsem byla někde v křoví a dávala jim přednost, abych jim nepokazila závod.
A dokonce jsem Tě zahlídla, když jsme hledali místo na zaparkování. Vy už jste odcházeli z parkoviště. Zaujalo nás, že někdo z vaší skupinky měl kulicha a Ty kraťasy :-)

zuzu řekl(a)...

Ahoj Leono, naprosto tvým pocitům rozumím, mám to taky tak. Proto beru závod jako další takový výběh v novém terénu. Tedy, pokud závodím tady u nás, tak dokonce na stejných trasách, které běhám normálně. Kdepak, tréninky a závody - nic pro mě, obé si užívám ve své komfortní zóně.
Měj se prima. Zuzka Součková

AprilRuns řekl(a)...

Leono, KRASNE jsi reprezentovala!!!

Evžen řekl(a)...

Leono, zase se chlubíš jak jsi pomalá. Ale nebyla jsi poslední a ten za tebou měl ztrátu 47 minut !!!
Koukni se do výsledků.

Evžen řekl(a)...

Omlouvám se ztráta byla "pouhých" 41 minut. :-))

Leona Pulec řekl(a)...

Advid: :o)) Myslela jsem, že jsi to tam zachytil, dokonce je i člen itb na FB...

Jé Jitko, tys tam byla taky? Tak to mě mrzí, že jsem tě nezahlédla. No jinak obdiv nevím. Mám pocit, že by to uběhl každý s podobnou fyzičkou jako mám já. Takže za rok, jo? ;o))

Zuzko, přesně - komfortní zóna nade vše :o)

April: že? Vůbec se nevěším :o)

Evžen: fakt doběhl? No v neděli jsme zkoumali výsledky a nikde nebyl. Tak jestli je důvod před někým smeknout tak rozhodně před ním. Ale dobrá, tak jsem celkově předposlední a z žen poslední :o))

Jana Janouchová řekl(a)...

Leono, hlavně že se ti to líbilo a nebroukala jsi si, že příště už nikdy :-) To je výborný posun :-)
Večer jsem na vás vzpomínala, tu pohodu u praskajícího ohně v krbu jsem si dokázala představit. U Renaty je kráááásně :-)

Kateřina Levá řekl(a)...

Ahoj, krásná fotka se zamrzlým listem, krásně podzimní :) Jizerky miluju, několik let jsme tam s rodiči jezdili na hory. Mám úplně stejný pocit domova tam. Klobouk dolů, přeji ti tu dávku endorfinů :)

Almerka: Gratuluji ke krásnému umístění! Smekám před celou tvou rodinou, máš krásné blogy.

Leona Pulec řekl(a)...

Jano, no tohle je druh závodu, který mě baví, který mi sedí, takže nebyl důvod žbrblat :o) Jsem zvědavá na Moldavu...

Katko, děkuji za milý komentář. Koukala jsem na tvůj blog, moc pěkný ho máš a vážně dobře fotíš.

12HonzaDe řekl(a)...

No mrzi me, ze jsem nestihal.. Je mi jasne, ze to byla skvela akce, hlavne ty dobehove spolecenske "zalezitosti" v klubu.. no treba priste:)..
Ovsem, je videt, ze uz si hory a kopce vesele uzivas.. hotovy kamzik!
Tak vsemu zdar.. a ultra zvlast! 12:)

Leona Pulec řekl(a)...

Honzo, určitě si to na příští rok zapiš, i když je to na tebe krátké. My už jsme určili, že Hrb, Baroko a Janovská budou NAŠE společenské akce :o)

tucnak řekl(a)...

já myslím, že i pro ultra se najde řešení "krátké 19" - prodloužit doběhem až na chalupu přes rozhlednu Bramberk a Černostudniční hřeben :)

1bubobubo řekl(a)...

Pěkně jsi běžela - pro radost! Tak je to nejlepší. Teď na podzim není kam pospíchat, i příroda zpomaluje! :-) Těším se tedy na Hrb, až se zase potkáme v terénu :-)

Anonymní řekl(a)...

bezvadný :-) já myslím, že to brzy důstojně zapijeme ... t-bird

Eva Klímová řekl(a)...

Ahoj Leonko, tak to vypadá, že jsme byly skoro ve stejný čas na stejném místě:)Já jsme byla v Janově nad Nisou od 24.10. večer do 26.10. Byli jsme s děckama v chatě Rychtářka, v sobotu jsme si udělali pěší tůru (pk jsme to spočítali a vyšlo to na cca 32 km). Končili jsme večeří na prezidentské chatě a pak potmě na chatu! To teda byl zážitek...Celé to bylo o mlze, chladnu, sluníčko nic moc, rukavice, čepice. Ale máš pravdu, Jizerky jsou úžasné!!!

Leona Pulec řekl(a)...

Tučňák: jasně, to jim naplánujeme a připravíme svačinu :o)

Bubo, ano, to bylo pro radost. Hrb daleko, určitě se potkáme dřív. třeba na POPu :o))

t-bird: ano! Na vánoční besídce ;o)

Eva: jé, no to jsme se fakt mohly potkat! A škoda, že se to nestalo, to bych asi koukala :o)) Zrovna u té odbočky na Prezidentskou jsem se zasnila a zavzpomínala na léto. Tak si naplánuj něco do Beskyd, tam budeme v květnu (myslím :o)