Přejezd Sahary

Návrat k pohybu pro radost mi jde. Když se mi chce, sportuji, když ne, sportuji taky :o) Akorát teď jak pořád tak hnusně foukalo, se mi vážně nechtělo ani náznakem. Jízda na kole v hnusném protivětru není pro radost, je to strašná makačka. No a jelikož jsem se rozhodla se letoškem jen tak protáhnout bez odboček k závodům, nebyl důvod se trápit. Ovšem kdybych věděla, že se na jeden závod zničeho nic vypravím, asi bych jezdila i v tom vichru. Ani nevím, jak se to stalo, najednou jsme se s Renatou ocitly na seznamu přihlášených závodu Author 50 Bezděz. Jak psal pořadatel: trať není extrémně náročná, takže co nás tak asi mohlo čekat. Výlet.... HAHAHA :o))

Cyklistický závod v romantickém kraji Karla Hynka Máchy se startem a cílem pod královským hradem Bezděz znělo lákavě. Přijížděly jsme k hradu, širokodaleko placka, jen ten hrad na kopci tak krásně celému kraji dominoval. Kde tady naberem 500 m, ptala jsem se. Ptát jsem se přestala když jsme zaparkovaly pod hradem. Hluboko pod hradem. Startovní brána dávala tušit, že z kopce to nejspíš rozjíždět nebudeme.

Vyzvedly jsme si startovní tašky, daly kafe a svačinu a zevlovaly kolem stánků. Start byl až v jedenáct, slunce nám přitápělo. Protože jsem ráno měla nějaké problémy se zadní brzdou, zašla jsem tedy do servisu. Ještě že. V sobotu jsem totiž Meri celkem zevrubně připravovala na její první závod. Pěkně jsem ji umyla, vyčistila kdejaký záhyb, nastříkala nano-sprayem a vyleštila. Nano-spray prý odpuzuje špínu a chrání kolo a bílé kolo je potřeba chránit, proto jsem si dala záležet, abych nic nevynechala. Mechanik se tvářil dost vážně a lamentoval, že je všechno nějaké mastné. Přiznala jsem barvu. Tedy nano. Koukal na mě dost vytřeštěně. Vy jste nastříkala i brzdy?!?!?!?! Scvrkla jsem se asi o metr. No... Nastříkala jsem ho tak nějak kompletně.. "Ježíš, ale proč brzdy? Dyť je to mastný, to vám ani brzdit nemůže. Olej klouže. To je na výměnu disků." Myslela jsem, že mě šlehne. Když vám před závodem v kopcích někdo sdělí, že vám nefunguje to nejdůležitější, je to fakt na mašli. Sice to nastříkal nějakým odmašťovačem, ale samozřejmě to nebrzdilo.

REKLAMA

Nanoprotech Bicycle

Patříte k lidem, kteří chtějí svému kolu dopřát to nejlepší? Zkuste sprej, kterým čeští reprezentanti v cyklistice udržují svá kola ve špičkové kondici. Zbaví Váš bicykl koroze, promaže mechaniku, ochrání před působením vody i bláta a prodlouží jeho životnost. Jmenuje se NANOPROTECH Bicycle a využívá převratnou nanotechnologii, která má výrazně vyšší účinnost než ostatní současné technologie.

:oDD

Dav asi osmi set natěšených závodníků a jednoho nenatěšeného se pekl na startu a čekal na jedenáctou. Edík ukázal 31 stupňů. Alespoň štěstí, že nemusím běžet :-)

Chvilku po jedenácté jsme vyrazili. Kopec v tempu hned za bránou, lépe řečeno příkrý kopec, to bylo něco. Nohy ještě vůbec neposlouchaly, funěla jsem jak lokomotiva. S velkým sebezapřením jsem se posouvala vpřed. Nejraději bych sesedla :oD Naštěstí všichni kolem na tom byli minimálně s tím funěním stejně. Po krátkém stoupání ostrá vlevo a stoupání vesele pokračovalo (Strava mi ukázala, že já to měla za 3:29, ten první za 1:21, takže slovo Tempo v mé případě nejspíš není na místě :o). 

Trať vede po vyznačených trasách v chráněném území Dokeské pískovce a mokřady, kolem dominanty královského hradu Bezděz, Břehyňského rybníka, vrcholu Velká Buková a Králova stolce, odkud podle pověsti král Karel IV. shlížel na svůj Velký rybník - později Máchovo jezero. Svým profilem a povrchem je trať určena ke sportovnímu vyžití široké veřejnosti. To psaly propozice. Já bych napsala: trať vede po šílených kamínkových cestách, po šílených pískových cestách, po horské dráze, občas to můžete rozbalit na asfaltu.  A rozhodně si neberte trekové kolo, nebo do toho písku zapadnete a už v něm navždy zůstanete ležet. Kolem všech těch cest jsou však krásné hluboké lesy, takže když vám to nepůjde, můžete se kochat.

První kilometry jsem i makala. Sice v těch sjezdech nic moc, ale do kopečků mi to i celkem šlo, držela jsem se statečně ostatních a i předjížděla. Asi na desátém jsem zjistila, že je teprve desátý. Nevím, jak ten následující myšlenkový pochod podat, aby to nevypadalo jako že jsem závod vzdala, ale prostě jsem usoudila, že abych tohle odmakala po celé délce, na to nemám (a to jsem nevěděla, že ty nejhorší pasáže teprve přijdou) a zpomalila jsem, nebo ne ani zpomalila, jako jsem prostě tak nedřela. Okamžitě mi všichni zmizeli v prachu :o))

Ano, prachu bylo požehnaně. Prach přede mnou, prach za mnou, prach jsi a v prach se obrátíš. Měla jsem ho všude, prachem se pokryla i namaštěná Meri a flaška a všechno. Za brýle mi padaly mušky, helma mě tlačila a špatně se mi dýchalo. I přes právě vyjmenované potíže jsem vnímala okolní krásu a říkala jsem si, že jako výlet by to nebylo špatný. 

Před občerstvením přišel první skutečně hrozný kopec - 70 m převýšení na jednom km. Před vrcholem jsem musela použít dýchátko a chvilku jsem tlačila. Nahoře jsem rozklepanou rukou popadla kelímek vody, zhltla banán a jela dál. Zase mě dostali ti odpočívajíc závodníci :o)) Možná to někdy taky zkusím.

Nejvíc mě odrovnal písek. Písek je strašný, strašný, strašný! Hluboké rozježděné brázdy písku... Neměla jsem s Meri takřka žádnou šanci. Ne že bych vyloženě nemohla jet, já jsem vyloženě stála :o) Hledala jsem takový ten úzký pruh po straně cesty, ale ne vždy se zadařilo. Takže jsem někdy i chodila a tlačila. Předjížděly mě koloběžky, postižení cyklisté i jeden handbiker... Mé sebevědomí rostlo :o))

Na startu jsme se potkaly s jednou kámoškou, Almerkou, a ta nám o trati říkala, že nejhorší jsou asi ty poslední kilometry. Že je to dost do kopce a v písku. Ne že bych to plánovala, ale ano, tlačila jsem. Ale tak nějak zvesela, dokonce jsem laškovala s fotografem, protože seděl uprostřed kopce a fotil, jak tlačíme a funíme.

Pane, sedíte na špatném místě.

Proč na špatném?
No jste takovej nějakej nakloněnej..

Smál se. Tady nějak všichni nemůžou. Jste z Hradce, že neumíte jezdit do kopce?

Já jsem z Polabí.

To ho docela odbouralo.

Mohla jsem ještě vytáhnout dýchátko, aby to měl komplet :o))

Ještě na 30tém km jsem si dost naivně myslela, že bych ten čas nemusela mít zas tak strašný na to, že se dost flákám. Na 45 už jsem si byla jistá, že to strašný čas bude. Na posledním kilometru jsem měla obavy, zda se do cíle vůbec nedostanu :o)) A v cíli jsem nechápala, kde jsem se tam vzala. Ani hodinky jsem nezastavila jak jsem byla vyřízená. Naštěstí časomíra mi to stopla a tak jsem věděla, že jsem to stihla těsně pod tři hodiny. 

Skoro na jeden zátah jsem vypila krásně vychlazený Birell a složila se do stínu. Renata přijela chvilku po mě, tak jsme se vydýchávaly společně. Po nějaké době jsme se odploužily ke stánkům pro oběd a další a další pití. Byla jsem vyschlá jak Sahara, po které jsem právě ujela 50 km.

Abych to shrnula: nebylo to zas tak špatné. Se správným kolem a funkčními brzdami by to bylo o něčem jiném, ale tak co už. Organizátoři to měli zmáklé, trať skvěle značená, občerstvovačka dobře zásobená. Akorát bych se po dojezdu ráda někde opláchla., ale nebylo kde. Jídlo mi chutnalo, pivo mi chutnalo, atmosféra skvělá. Doma jsem nejdřív drhla hodinu prach ze sebe, další dvě z Meri. A pak jsem sedla a přihlásila se na Houšťku. Snad si trochu spravím tu závoďáckou chuť ;o)