81 %

Nedávno jsem byla na své první kontrole na plicním. Vpadla jsem do ordinace jak velká voda a moc jsem si pochvalovala, jak mi krásně léky zabraly a jak je mi fajn. Paní doktorka se mile uculovala a říkala, inu, tak se na to podíváme, a společně se sestřičkou mne nechaly profouknout delfínka několika kruhy ve vodě. Samozřejmě se jednalo o počítačovou animaci. A protože jsem starý pařan, pojala jsem to tak, že prostě delfínka musím dofoukat do cíle i kdybych měla vyfouknout průdušku. Povedlo se. Ještě spirometrie, poslouchání studítkem a balzám na mou duši: ještě měsíc 2x denně fuk, dále už jen jeden fuk a kontrola v září. Zlepšení funkčnosti mého dýchacího orgánu z 68 % na 81 % mne potěšilo, lépe řečeno nadchlo.

Prach, který jsem spolykala na svém putování Saharou, mě dle mého názoru hodil ještě za těch 68 % neb mi bylo vážně hodně bídně, neudýchala jsem NIC, ani pomalou chůzi k metru, o schodech v práci ani nemluvě.  Nepomáhal Ventolín, ani znovu dva fuky denně, nepomáhalo nic. Až ve čtvrtek jsem se zmobilizovala a doindiánovala k nám do hájku, abych se nadýchala čerstvého vzduchu. Buď se plíce mezitím daly do kupy samoočisotu, nebo to vážně pomohlo, každopádně další den už po lapání po dechu nebylo ani památky. Bylo na čase, neboť se přiblížil den Dé - den Duatlonu.

Ano, ano, duatlon. Setkání s Almerkou na Bezdězu mělo svou dohru, protože nám řekla, že ten další týden se koná v Kytlicích duatlon, v jehož rámci se lze zúčastnit tzv. open-závodu, nebo-li pohodového závodu pro všechny. 3 km běh, 10 km kolo a 0,5 km běhu se opravdu tvářilo velmi krásně a pohodově. I přihlásila jsem se. Drsoňka Renata se rovnou přihlásila na celý. 

Tentokrát jsem výběr nepodcenila a tak hnědák Skotík poskakoval radostí, že se zase jednou projede. Dokonce jsem velmi rozumně usoudila, že ho raději ani neotřu z nánosu prachu, který se na něm za poslední půlrok usadil, abych zase náhodou něco nezpůsobila. V sobotu dopoledne jsme se přesunuly do Kytlic. V Kytlicích jsem na kole jezdila na podzim, takže jsem věděla, že tam jsou opravdu šílené kopce. Táhlé, krutě táhlé, ale tak nějak jezditelné. Na místě se to už hemžilo závodníky. Takovými těmi pravými, šlachovitými, od pohledu namakanými, připravenými vydat ze sebe vše. Já tedy samozřejmě taky byla připravená vydat ze sebe vše, o tom žádná :o)

Počasí nic moc - teplo, dusno. Dusno před bouřkou. Šly jsme si pro startovní čísla, obešly si rybníček a šly se proklusat. Závod začínal do kopce, zkusily jsme tedy, co to s námi udělá. Se mnou to málem švihlo. Ufff. Vzduch!!!! Brala jsem to s humorem - nějak bude. Pozdravily jsme se Almerkou a čekaly pak společně na start. Trochu zdržování bylo, ale dočkaly jsme se. Asi za tři sekundy už jsem běžela opuštěná, chviličku ještě s Renatou, ale většinu mé trasy samotná. Kopec se táhl asi dva km, nejdřív hrubý asfalt, pak kamenivo. Nevím, jak po něm běželi ostatní, já musela opět na pěšinku. Tepy mi vylítly nevím kam, ale podle toho, že jsem nemohla vůbec, ale fakt vůbec dýchat, bych řekla, že tak na 220. Následný seběh mi v usměrnění tepů moc nepomohl, ba naopak, protože jsem asi přidala a tím jsem dech ještě víc ztratila. Že jsem poslední mě ale ani náhodou netrápilo, příroda je tam nádherná, tak jsem si to užívala (nesnáším to slovo ve spojení s během, ale jo, užívala - zeleň, sluníčko, a ptáčkové pějí...). 

Běžela jsem dlouho předlouho. Jak jsem se blížila k zázemí, slyšela jsem nadšené halekání moderátora. Trochu jsem se netěšila, až se tam objevím. Trochu jsem se totiž obávala toho depa. Nějak jsem nepochopila pokyny ohledně vběhnutí, nasednutí a odjetí. Doufala jsem, že mi pořadatelé naznačí kudy tudy a naštěstí mi to opravdu ukázali. 

V depu zbyla už jen tři kola - mé, Renatino a ještě něčí. Společně se mnou vyjížděl z depa jeden z posledních závodníků. Byla jsem ráda, že konečně sedím a jedu, dokonce jsem se těšila, jak do toho šlápnu. Chvilku se opravdu dalo jet, a to i docela rychle, než se mi do cesty postavil první megakopec toho dne. Všechny kopce jsou mega, to je jasný, ale ty, po kterých já jedu závody, si to označení zaslouží určitě ještě víc. Kus jsem i vyjela, ale protože jsem stále měla tepy velmi vysoko a nemohla po běhu chytit dech, kolo jsem vedla. Po nějaké chvíli se kopec zlomil, i nasedla jsem. Popojela jsem asi metr a zase slezla. Bahno... Chvilku bahno, chvilku výmoly, kořeny, díry kameny a to vše na sklonu cca. 90st. No, hlavou dolů se mi kopec sjíždět nechtělo, čti: bojím se a neumím to, tak jsem vedla. Procházka s kolem po kopcích kolem Kytlic :o)) Celých deset kilometrů jsem na tom byla stejně - vedla, pomalu jela, padala, brodila se. Nenazvala bych to jízdou. Kopce neskutečný. Kdyby snad byly na asfaltu, vyfuněla bych je. Ale nebyly :o)) Poslední nejhorší sjezd byl smrťák. Vedla jsem, jak jinak, ale už mě začali předjíždět závodníci řítící se k cíli. Bála jsem se, že mě smetou a všichni skončíme v márnici, takže jsem vedla a ještě se stále ohlížela, zda už někdo neletí. Ano, neletí. Ti kluci bez špetky strachu lítali přes všechny překážky, který jim rozmáčený, bahnitý terén nabídl, občas se odrazili a pak plachtili dvacet metrů. No nic pro mě. Rozhodně by mě na ten okruh NIKDO 2x nedostal a obdivovala jsem Renatinu odvahu, schopnosti i vůli.

Velmi blízko depa začalo poprchávat. Pořadatelé mi opět ukázali kam se mám vydat, tak jsem do depa vjela, někam flákla kolo a koukala jak z jara, protože na mě od stanu mávala Renata! Z mého šoku mě probrala Almerka, která na mě houkla, ať ještě běžím. Tak jsem tedy ještě popoběhla. Opět velmi zábavné, přes kořeny a potůček s viklající se lávkou, to celé zahalené šerem, neb nebe se halilo do černé. Následoval rybníček s Česílkem a ulička hanby, kdy na mě jeden ze závodníků zavolal: Běhejte, zhubnete. Dokud jsem byla v opojení endorfínů, přišlo mi to i vtipný, ale večer jsem při zpěvu Petra Rychlého zamáčkla slzu. No já vím, že jsem teď jak soudek, ale nemůžu, nemůžu zhubnou, nejde mi to. Ať jím, nebo ne, ať sportuji nebo ne, stále se kulatím. Ehm, vsuvka sebelítosti... Ale tak raději pojďme dál.

V cíli už hódně pršelo. Běžela jsem se schovat pod stan a využila proudu vody k opláchnutí potu i bahna. Renata mi vysvětlila, že předčasně ukončila, protože ji Policie ČR, která hlídkovala v jednom úseku, poslala do protisměru. A zrovna do protisměru, kde vzduchem lítala kola s klukama. Chudák, no :o(

Rozloučily jsme se s Almerkou, jejíž syn závod ve své kategorii vyhrál, a vydaly se domů. Nebesa se otevřela a lila na nás kýble vody a kroupy, do toho foukal vítr a nebylo vidět na cestu. Nechtěla bych být ještě někde na trati.... Zajely jsme se na oběd, no a než jsme přeběhly asi 5 metrů, byly jsme durch promočené. Naporoučely jsme si čaj a polívku a jídlo a pití a sladkou tečku a servírka úplně konsternovaně pronesla, že jsme asi dlouho nejedly :oD

Doma jsem se už ani nehnula. Byla jsem promočená, promrzlá, ale vlastně spokojená, protože se mi to prostě líbilo, byť jsem to moc nezvládala. Sport mi nejde ani zdaleka tak, jak bych chtěla, jak se chce tělu, ani zdaleka se nepřibližuji ničemu z loňska, ale pořád jsem nad věcí, o nic nejde si říkám. Musím se i smát tomu, že mě čeká Houšťka, na kterou se od loňska těším, ale letos vím, že to musím jet na svých 81 % čili lážo plážo. Všichni (ahoj Evžene :o), co mi to tedy v Houšťce chtějí nandat, mají letos jedinečnou šanci. Za rok už ty šance mě předjet budou pramalé ;o))