Ať žije Houštka!

Ale já to určitě zaplatila.... 
Nic tu nemám.
No vážně, určitě jsem to platila
Ne, není tu nic...
Ale...
Ne, ani nemáte přiřazené číslo.

Trapný, trapný, trapný. Stojíte ve frontě, samé vtípky alá ježíšměsenechcejet, játoasineujedu, cotadyvlastnědělám, a pak se dozvíte, že se s vámi vlastně ani nepočítá. Vymotala jsem se z chumlu natěšenců úplně rozhozená. Jsem starší člověk a kdejaká změna mě samozřejmě dostane. To, že nemám zaplacené startovné je pak malý konec světa!!! No jasně že není :-) Situace měla řešení a tak si mě znovu napsali, dostala jsem číslo a 600 Kč prý stačí po závodě. Hm, v kapse mě studila padesátikoruna na kofolu... Naštěstí Renata měla kartu i zajely jsme do Brandýsa a vybraly potřebný obnos. Alespoň jsme trochu zabily čas do startu.

To že jsem se moc netěšila pramenilo z toho, že letos moc nejezdím. Je nějak málo času nebo tak něco a stačí jet chvilku a už cítím nohy a záda a každý kopeček mě většinou pěkně přidusí. No takže tak. Chvilku jsem se zaobírala myšlenkou přesedlat na tu nejkratší trať, ale to mi bylo rozmluveno. Na startu jsme se rozložili do třech vln, my s Renatou byly až v té třetí. Někam jsme se vměstnaly, za námi snad ještě milion lidí. Alespoň mě bude mít kdo předjíždět :o)

Trať Houšteckého cyklomaratonu, tedy ta část pro amatéry, kteří zvládnou 60 km, by se dala rozdělit na tři části. Ta první dvacka je hodně pohodová, spíš rovná, občas se to trochu táhne, ale nic zásadního. Člověk do toho může v rámci svých možností i šlápnout. Druhá dvacka je drsná. Kopce a kopečky, sjezdy, písek... A třetí tak napůl, ale konec totální rovina, finiš krásný asfalt.

Start. Stovky kol se daly do pohybu. Vyjela jsem a k mému překvapení fakt i v jakémsi tempu. Sice než jsem se nadála, jela jsem spíš za všemi než se všemi, ale snažila jsem se. Osaměla jsem asi na 18tém km. Projela jsem zatáčkou u Jizery, podjela trať a zabočila na pěšinu zarostlou trávou. Celá vyfluslá si říkám: Fuj, už nemůžu! To je sranda :-) První dvacku jsem měla za 52 minut, přišlo mi to hodně rychlé.

Od Staré Lysé se to začalo ale zvedat. Meri se kousla a všechny kopečky se mnou vyjela. Sice ten jeden, který jsem loni kus tlačila, jsem musela řešit Ventolínem, ale co už. Ventolín jsem vytáhla ještě jednou, ale jinak jsem přidušení celkem zvládla rychle rozdýchávat. Druhá dvacka tedy vesele ubíhala ve stylu brzda-plyn, v očích smrt a dech v háji. Těšila jsem se na občerstvení. Bylo posunuté jinam než loni, naštěstí jsem si pamatovala kde bude, takže žádná panika. Pořádně jsem se napila, vzala banán a zase frčela. Kopce v terénu mi vážně nejdou. Sice jsem vše (pomaličku) vyjela, ale zase mě brzdil můj strach je sjet. Dokonce jsem měla v živé paměti místa, která mi dělala loni problémy, inu brzdila jsem se ještě víc. Na druhou třetinu padla hodina.

Poslední třetina začínala rovinkou za Hlavencem. Jelo se mi dobře, ale bylo docela dusno, těšila jsem se na další občerstvní, a taky jsme si chtěla odsolit obličej. Tam jsem se docela zdržela. Za prvé jsem se myla a za druhé v klidu pila, nějak mě nic nehonilo. Ještě nás čekaly dvě zásadní brzdy, obě jsem nemohla. V první mě chytla záda, musela jsem se protáhnout a ta druhá, no to je sice takový pidi kopec, ale pískový. Takže to jsem taky šla, vlastně skoro jsem ho vyběhla (měří asi metr :-). Od toho kopečku je to už jen placka. A ačkoliv jsem do závodu šla bez časových ambicí všimla jsem si, že do cíle je to 5 km a mám na to 15 minut abych měla stejný čas jako loni. I dupla jsem do toho. Ale fakt megadupla. Předjela jsem neuvěřitelnou spoustu závodníků (myslím, že pět...) a vedla jsem je. Vůbec jsem neviděla značení, řídila jsem se instinktem a doufala, že jedu správně a celou tu skupinu nevedu někam do háje. Letěla jsem vážně jak namydlená. Soustředila jsem se jen na to, že musím stihnout ten čas, nesmím tam mít trojku, nesmím.... Úsměvné, co? :o) A stihla!

Cíl!!! Juch. Jsem tady a zase pod tři. Ježíš já měla takovou obrovskou radost! Fakt strašnou. Poslední kilometry mi vlily závoďácký adrenalin do žil, bavilo mě to neskutečně, makala jsem jak nikdy. A když za mnou navíc přišel jeden ze závodníků a poděkoval, že jsem ho dotáhla do cíle, že už by to sám tak rychle nedal (fakt řekl rychle :-) no tak to mě posadilo na obláček a já se vznášela asi metr nad zemí. Než dorazila Renata, vydýchala jsem se a protáhla. Stála jsem tam s pusou od ucha k uchu a pozorovala mumraj a ty vyfluslé závodníky a nasávala atmosféru. No moc se mi to líbilo.

Šla jsem si vyzvednout finišerské triko, opět ta trapná chvilka alá nemáte zaplaceno, ale dali mi ho :-) Nejhorší byla asi cesta do Prahy. Byla jsem už unavená, Praha je od Labe do kopce, sice mírného, ale pořád a pořád se to táhne, do toho protivítr... Nemohla jsem. Málem jsem nasedla na MHD :-)

Houšťka je prostě nej. Skvěle zorganizovaný závod, náročnost akorát tak pro amatéry, dobrý oběd, limo-pivo a výborná atmosféra. Takže za rok mě tam mají zase.



P.S. Jo a s tou platbou to bylo tak, že z účtu mi odešla, ale nebyla se mnou spárovaná :o)