čtvrtek 15. října 2015

Joudlejdýýýý, Tyrolýýýý

Tak jsem zase jednou jela do Niedernsillu, letos potřetí. Řekla bych, že cestu už bych mohla mít v malíku, ale ne, opět se kufrovalo. Nejela jsem samozřejmě sama, doprovázela jsem Renatu na její letošní běžecký vrchol - Tour de Tirol, což je běžecký seriál pro drsné běžce. Chtěla jsem ji překvapit a přihlásila jsem se tajně na poslední den, což bylo nějakých 23 km s převýšením asi 1100 m. Něco podobného už jsem letos běžela, tak jsem si říkala, že bych to mohla zvládnout... Nejen že to zjistila, ale nakonec jsem ani neběžela. No, a teď popořadě :o)

Čtvrtek
Vyjížděly jsme z Prahy za vydatného deště, auto naplněné k prasknutí, že by se ani stopař nevešel. Od počátku nás navigace hnala na Plzeň, jenže z toho by byl nadšenej leda Vávra. My se chtěly kochat a jet přes Strážné. Nakonec jsme tu kecku v krabičce nějak přesvědčily, že tudy cesta sice vede, ale nám se nelíbí, a frčely. Cesta ubíhala, deště ubývalo, dole u hranic nás čekala nádherná příroda pomalu se ukládající k spánku. Zatím si ovšem oblékla své nejhezčí šaty aby sváděla k focení. Celou dobu jsme se snažily nevjet na dálnici, ale bohužel se nám to ke konci povedlo. Naštěstí už bylo šero, tak to možná bylo i lepší. Do penzionu jsme dojely za tmy, napůl mrtvé po dlouhé cestě. Něco jsme zakously a vlezly do peřin. Tedy ještě ťuky ťuk, přišla April s Obstšnapsem ;o))

Pátek
Ráno slunce, byť trochu zima. Vyšly jsme si na špacír kolem koupaliště, zkontrolovat můj dudlíkový strom a nabrat horský vzduch do plic. Bohužel jsem si na pokoji nechala nikon, což mě tentokrát dost mrzelo. Po obědě jsem se vydaly do Söll, do tyrolského městečka ležícího v údolí mezi Wildem Kaiser a Hoher Salve, neboli na místě činu, kde se celý seriál běžel. Že nás i tentokrát navigace zkoušela poslat do... jinam, je jasné, ne? 

Celé Söll má asi tři ulice a všechny zabralo zázemí závodu. Prošly jsme kolem stánků sponzorů, našly stan s registrací, dostaly batůžky s čísly a vrátily se do auta, kde jsme přečkaly nějaký ten čas do startu. První část závodu "Söller Zehner" (10 km) se běžela na tři kola. Nic moc když vezmu, že obrátka byla v prostoru startu, kde stáli úplně všichni a koukali a fotili. Nechtěla bych se tam vidět ani jednou natož 3x :o)) Kolem šesté už se běžci rozklusávali, prostor se zaplnil, chaoticky se řadilo do koridoru. Ozvala se rána z děla (ne "rána jak z děla", ale ze skutečného děla) a mohli běžet. Kupodivu mi absolutně nevadilo, že jsem divák. Má role byla tentokrát jasná - jsem podpůrný tým a tečka. Zamávala jsem Renatě a šla se projít. Protože vlastně nebylo kde se procházet, vrátila jsem se zase na start a jala se fotit a povzbuzovat. Všichni byli neuvěřitelně namakaní už od pohledu. Pár lidí bylo z kategorie Uběhnu_to, ale ten zbytek - atleti par excellence. 

Renatě to trvalo víc jak hodinu a první její slova byla myslím: Ty vo-e, tam byly šílený kopce. Musela jsem chodit!! No když ona, co bych tam asi tak dělala já?! Trošku jsem začala o svém nedělním běhu pochybovat... Hnedle jsem šly do auta aby se převlékla do suchého. Namíchala jsem jí Regener. To bylo totiž to jediné co mě napadlo, že by jí mohlo pomoci ty tři dny přežít. V autě kašlala tak, že mi málem vybuchla hlava. Dostala zákaz konzumace medu a od zítřka si bude chránit krk! Tak! :oD

Sobota
Budíček někdy uprostřed noci. Tma, kosa, hnus. Nabalila jsem si sváču a v polospánku šla na parkoviště, kde už čekala Jitka. Druhou část, Kaisermarathon (42km), jsem Renatě nezáviděla už vůbec. Ještě větším strašákem než vzdálenost a převýšení 2450 m byly časové brány. Ta první měla být necelých 8 km v limitu 50 minut. Dle časů z minulého dne bylo jasné, že to nebude mít holka lehké.

První běžci začali probíhat velmi brzy, ani jsem nestačila projít rynek. Byla mi zima a tak jsem uvítala, že písničky, co se linuly éterem, byly veselé odzemky. Mohla jsem si tak do jejich rytmu podupávat a tleskat závodníkům. Blížil se limit pro uzavření brány a ani Jitka, ani Renata nikde. Bylo mi úplně špatně. Chvilku před uzavřením se přiřítila Jitka. Jeden z pořadatelů začal bourat zábrany kolem trati s tím, že je postaví do brány aby už nikdo nemohl proběhnout. Renata nikde. Slzy se mi draly do očí, říkala jsem si, že není možný, aby skončila hned na začátku. I kdyby ale proběhla, jak stihne další limit? A vtom se stal TEN zázrak, na který jsme čekaly - limit o deset minut posunuli. A tak Renata, která chvilku po prvním limitu přiběhla, mohla v klidu pokračovat. V klidu?

No a já definitivně osaměla. Šla jsem směrem z městečka když v tom mě došla skupina "fanoušků" v čele s jedním z pořadatelů. Vypadalo to, že jdou k lanovce a tak jsem se připojila také. Náš barevný had vyvolal pozdvižení, lidi se na nás smáli a ptali se, kde dávají co zadarmo. Nějaké důchodce jsem vyzvala, ať se připojí, že na ně určitě něco zbude. Pořadatele jsem velebila, že je napadlo dopravit fandy nahoru do cíle aby mohli udělat pro dobíhající tu správnou atmosféru. Jenže jsme minuli jak lanovku, tak parkoviště s autobusy a začali stoupat lesem vzhůru. JAKOŽETOVYJDEMEAŽNAHORUPOSVÝCH?!?! To upad, ne?

Ale tak šla jsem, proč vlastně ne, prostě si udělám výlet na Hohe Salvu. Jenže mě trápila dost zásadní věc a sice: Co když tam Renata vůbec nedorazí? Co když nestihne další limit a přivezou ji zpět? A kde má suché oblečení? V autě. A kdo má klíč od auta? Já... Vlastně mě trápilo ještě to, že bych přeci měla v neděli běžet a že se možná tímhle výstupem totálně zruším. Nešlo se mi lehce, nevěděla jsem, jak se přesně zachovat. Pan Vedoucí zatím vesele šlapal a vyprávěl cosi hloučku kolem sebe, občas nám všem ukázal na nějaký potůček s tím, že je to občerstvovačka a sám se tomu i vesele smál. Za mnou šel Kluk z plakátu, aneb Albuin Schwarz, který je hvězdou motivačního videa a všech upoutávek po městě. Ale udělal si něco s nohou na Transalpine-run, tak se přišel jen podívat. No a když se ze silnice zahnulo na nějakou pěšinku, zapíchla jsem to a prostě jsem se vrátila. Některé totálně schvácené dámy vzadu mi velmi záviděly mou odvahu se odpojit :o))

Vrátila jsem se do Söll, snědla svačinu a čekala, zda přijde nějaká SMS z trati. Nic. Byla mi zima i zalezla jsem si do auta, protože jsem byla úplně promrzlá. Zrovna vysvitlo slunce a tak jsem pomalu roztávala. A usnula.. Probudil mě hlad. Dojedla jsem svačinu, rozkousala asi deset žvýkaček (nejlepší byly ty s modrými tečkami) a Jerky. Slunce už dávno nesvítilo, byla děsná kosa. Venku foukalo, mraky se honily a mě pípla SMS, že je vše OK, ještě 10 km. Neměla jsem nějak chuť z auta vylézt a jít se ještě někam podívat. Pozorovala jsem tedy maratonce, kteří se vraceli ke svým autům od lanovky. Někdo si to štrádoval jakoby nic, ale čím později bylo, tím víc se jejich chůze podobala chůzi robotů. Když už bylo parkoviště skoro prázdné, uviděla jsem v dálce ťapat i jednu červenou bundu. Totálně zdrchaná, ale šťastná Renata kráčela ověnčená vytouženou medailí. Dostala regener a svištěly jsme do penzionu. Večer jsme chvilku poseděly i s April a Jitkou, ale spát jsme musely jít brzy abychom načerpaly sílu na Pölven Trail, nebo-li třetí díl.

Neděle

Probudil nás déšť. A zima. Fuj. Chce se mi běžet? Ne. Vzpomínky na Davos i Oběh Liberce ožily. Do toho nejdu. Ať si myslí kdo chce co chce, vzdávám to předem. Nešlo jen o to, jaké bylo počasí, ale o to, jak na mě působilo to, jak se s tím vším rvala Renata (a zpočátku i Jitka den před). Dva dny jsem pozorovala fakt úžasné výkony těch, co se na závod připravili, i těch, co sotva dolezli do cíle. A já jako že tam nastoupím s tím, že to zvládnu? Chacha. To není Pražský půlmaraton, kam vleze každý, kdo uběhne 21 km, tohle je drsoňský závod v horách. Možná jsem i chvilku váhala, ale když jsem pak na startu viděla všechny ty vybavené superběžce, odpískala jsem to. Že jsem udělala dobře se mi potvrdilo, když mi Renata z trati poslala info, že je na desátém km. Bylo to dvě hodiny po výstřelu. Tam to muselo vypadat! 

Závodníci odběhli. Tentokrát se nekonalo žádné kolečko, rovnou běželi pryč. Nějakou dobu jsem pozorovala dětské běhy, a protože pořád pršelo a já mezitím úplně zmodrala zimou, odebrala jsem se znovu do auta. Jenže mě to tentokrát nějak nebavilo. Zachumlala jsem se do bundy a vyrazila na Hexenwasser. Počasí se trochu umoudřilo, nikdo nikde, moc hezky se mi špacýrovalo a fotilo. Dole ve městě už vítali ty nejrychlejší v cíli, slyšela jsem hlahol a nadšeného moderátora. Na Hexenwasser jsem se obrátila a seběhla jsem dolů do Söll. V cíli jsem pak nějakou chvíli vyhlížela Renatu. Opět jsem trochu promrzla, ale nechtěla jsem už opustit stanoviště abych o nic nepřišla. Samozřejmě čím víc se blížil limit, tím víc jsem byla hotová, ale stihla to krásně. Opět to byl velmi silný okamžik, protože jsem byla u toho, kdy si vydřela, a to do slova a do písmene, svůj sen. Má naprosto neskutečnou vůli a její: JÁ TO CHCI DÁT je silnější motor než by jeden řekl. Ovšem její kategorické NE dalším ročníkům celkem chápu :o))

Společně jsme došly do stanu, kde se dostávaly odměny za všechny tři běhy a pak to přišlo. Všichni, co zvládli komplet celou Tour, byli jmenováni, vylezli na pódium, dostali medaili a pořadatelé jim gratulovali. A to všechno za potlesku snad všech závodníků a jejich doprovodů. Fakt síla. No jasně že jsem zase slzela.

Á ještě poslední regener a frčíme do penzionu.

Pondělí
Přesun domů a óbrkufr hned na začátku cesty. Naštěstí bylo tak nádherně, že nám to ani nevadilo. Ke konci už bychom ale asi nadávaly. 


A jak to viděly naše iTB-reprezentantky? Takto:

Z mé strany mise splněna: jako pozorovatel a míchač regeneru jsem se myslím osvědčila :o)

Ještě pár fotek






















11 komentářů:

ll řekl(a)...

ty fotky opet nemaj chybu :))

Leona Pulec řekl(a)...

dík, Akorát škoda, že jsem se ne vždy chtěla tahat s foťákem

Advid řekl(a)...

Jsi nejlepší míchač Regeneru. :-) A ty fotky taky krásný. Jen jsi mohla běžet. Nepříjemné vzpomínky se mají vytěsnit, ne hýčkat. :-D

Leona Pulec řekl(a)...

nene, neměla jsem běžet. I sama velká motivátorka mi řekla, že jsem udělala dobře.

Petr Válek řekl(a)...

Výborný :-) Pulec s tučňákem na závodech ... krásný fotky, hodně běhání, něco kufrování, docela akční na jednu bajku z Tyrol :-)

Haus Gassner řekl(a)...

Tam muselo bejt krasne :-). Diky za dalsi navstevu a jak jsi spravne podotkla, jeste chybi to jaro... uz se rysujou nejaky MTB traily, tak osedlej 'hnedaka' :-).

1bubobubo řekl(a)...

Podpůrný tým je potřeba a dobrý podpůrný tým je poté třešnička na dortu. Renča měla štěstí že našala nejlepší míchačku Regeneru :-) Krásné fotky a pěkný report z hardcore akce :-)

Martin VP řekl(a)...

Pulec support team v akci je dokonalý. Bylo mi Zima jen z toho popisu..

Leona Pulec řekl(a)...

Petr: Jojo, akční to bylo. A zárověň krásné

April: už máš kolo?!

Bubo: Jako podpůrný tým jsem se osvědčila tak, že další nabídka zněla: přijeď na Janovskou. nemusíš ani běžet, stačí když uděláš bramboráky :oDD

Martin: no já si říkala, že tu zimu moc zdůrazňuji, ale fakt mi byla :o))

Anonymní řekl(a)...

Leono, proč běžíš v Janově krátkou? Jsem myslel, že sis to lóni užila - výhledy, kopečky, pohoda :-) 11km je málo, ne? Honza H.

Leona Pulec řekl(a)...

Já ti Honzo ni nevím. Snad proto, že letos je prostě všechno jinak :o))