úterý 29. září 2015

Podzimní hltání kilometrů

Závod s Authorem mě utvrdil v tom, že jako cyklista v technickém terénu (čti: kamení, výmoly, štěrk a podobné záludnosti) a do kopců jsem prostě marná, že můj skotík se ke mně vůbec nehodí a nenaučím se na něm nikdy jezdit, a tudíž bude lepší, když zůstanu u své Polabské nížiny. A protože se přiblížil prodloužený víkend, hodlala jsem si tu naší placku náležitě vychutnat v sedle svého trekového oře. Naplánovala jsem si dvě dlouhé štreky, jednu kolem Labe směr Nymburk, druhou směr Mělník. Jediné, co mi mé plány mohlo překazit by byl déšť a silný vítr. Nebo Renata...

Renata si totiž jako už tolikrát zahrála na Osud a v pátek po poledni mi poslala nevinný dotaz, zda nechceme přijet o víkendu k ní na chatu. Že si trochu zajezdíme. Inu, proč nejet, že? :o) V neděli ráno jsme si proto zabalili a odfrčeli směr Jizerské hory. Dohodly jsme se, že si společně projedeme trasu Mordoru a v neděli si zajdeme na Černou Studnici. Hned jak jsme dorazili na místo, naložily jsme s Renatou kola, nechaly kluky svému osudu a vyrazily pod Bukovec. 

Na rozlehlém parkovišti bylo tak narváno, že by nepropadl ani špendlík. Všude kam oko dohlédlo se to hemžilo cyklisty i turisty, psy a jinou havětí. Musely jsme tedy zaparkovat mimo zónu. Nebe se mračilo a foukal studený vítr, jedním slovem byla prachsprostá kosa. Lidi se choulili do větrovek, čepic i rukavic. Moc pozitivně to fakt nevypadalo. Zachumlaly jsme se tedy taky, sedly na kola a jely. Po pár metrech jsem už stála a cpala pod helmu kapucu. Následoval sjezd, jinak zvaný slalom mezi pěšími, kteří usoudili, že silnice, na kterou nesmí auta, je jen jejich. Mezi Bukovcem, Jizerkou a rašeliništi to vypadalo jak na lázeňské kolonádě, ale naštěstí jsme brzy zahnuly na nějakou vedlejší cestu a byl klid. Tam někde se mi i povolila řídítka a nemohla jsem vůbec řadit. Samozřejmě nářadí jsme neměly. Odvážná Renata ale zastavila v protisměru dva kluky, kteří na rozdíl od nás byli vybavení a šrouby mi utáhli. Ještě že, protože bych s tím asi daleko nedojela. 

Cesta nebyla zas tak moc dramatická jak by se na hory slušelo, i když pár úseku, kde jsme tlačily, se našlo. Kopce mega, musela jsem používat metodu: Nebudu se koukat dopředu a když ten kopec neuvidím, tak tam nebude :o) Kudy všude jsme projížděly ani nevím. Mě stačilo, že Renata buď máchla rukou do dálky, nebo někam do mraků a řekla, že tam za chvilku pojedeme :o)) Tedy ona samozřejmě říkala, i to, jak se to tam jmenuje, ale to jsem většinou nezachytila. Kromě Bukovce, toho už si pamatuju. Dostaly jsme se i na polskou stranu, kde jsme posvačily. Na konci si Renata chtěla zkusit stezku, kterou jsme při našem loňském běhu minuly, no a tak byl závěr dost akční, neb cesta vedla ve smyslu: Cyklisto, sesedni z kola! a ani při troše dobré vůle se na ní jet nedalo. Prostě dřevěné plošiny, kořeny a kameny a to vše ve sklonu asi 90st. Myslím že nám cedule nemusela ani říkat, co máme dělat. 

Mordor na kolech


Na parkovišti bylo stále plno a snad ještě větší zima než na začátku. Rychle jsme sedly do auta a frčely ke krbu. Večer nám bylo řečeno, ať si klidně jedeme ještě jednou. Renata se rozzářila jak žárovka a hnedle měla trasu na pondělí - Jizerská padesátka!

Ráno jsme vstali všichni brzy a my tak už v půl deváté sedaly do auta a jely do Bedřichova. Zaparkovaly jsme na Maliníku a tam jsme se vnořily do hor. Nebe bylo nádherně modré a člověk by čekal i teplo, ale byla zima snad ještě větší jak v neděli. Opět jsme byly zachumlané až po uši a i když někdy někde, kam se opíralo slunce, bylo vážně teplo. Trasa Jizerské 50 byla náročnější než ta Mordorská. Kopce táhlejší, sjezdy strmější. Dost jsme si mákly a vložily tři svačinky. Díky jasné obloze jsme měly možnost vidět neuvěřitelná panoramata, které nám tu dřinu vynahradila. Kromě toho Podzim započal svá kouzla s listy stromů a s přírodou vůbec a všechno bylo takové nějak krásně barevné a klidné, že jsme si to vážně užívaly.




Naše hodinky ukázaly na parkovišti 56 km a Renata si asi desetkrát posteskla, že šedesát by vypadalo líp... Inu sedla jsem ještě na kolo a jely jsme se ještě projet, ale když se za zatáčkou opět vynořil kopec, obrátily jsme to s tím, že 56 je dobrý výkon a žádný šedesátka nám za další dřinu nestojí :o)

Jizerská padesátka


Inu, pěkně, ba co víc - skvěle jsem si zajezdila. Skvěle! Za celé volno jsem ujela 122 km, z toho 96 v horách. A hlavně jsem vzala scotíka na milost. Opravdu se ukázalo, že tam, kam patří, čili do přírody na nezpevněné polní, lesní cesty a těžší terén, tam nemá chybu. Je stabilní a takový živý, fakt mám radost, že ho mám. I když na závod bych ho asi nechtěla, to bych musela máknout, abych z něj vyrazila nějakou slušnou rychlost a nebyla zase až někde vzadu :o))


6 komentářů:

Advid řekl(a)...

Paráda, krásně jste si to u nás užily. :-)

okrout řekl(a)...

moc pěkný fotky, moc pěkná trasa, moc pěkné zážitky, holky Vy si to teda umíte užít :)

Petr Válek řekl(a)...

Moc pěkný ... Jste holky odvážný, že jste se v kraji mordorském bažinatém nebály, že utonete jako ti ruští důstojníci v bažinách :-)

Martin VP řekl(a)...

Koukám koukám, že v Mordoru už jste jako doma. Takže jaképak nudné Polabí! Skot s jezdcem Leoušem je tedy pašák, že toho tolik ujel, skvělé.

Leona Pulec řekl(a)...

Kluci, díky za komentáře. Máte pravdu, užily jsme si to maximálně, bylo to naprosto luxusní, úžasné, pohodové...

Summer řekl(a)...

Ten prvni obrazek je skvelej :)) Jste fakt dobry, takova kilometraz v horach!