Jsem marná

Že uběhnu další maraton to byla jedna mých z letošních met. Už jsem to psala možná v jiném příspěvku, ale to bylo tak: po loňském drážďanském půlmaratonu navrhla kamarádka Helena, že bychom si měly za rok zaběhnout maraton kolem Bodensee, že je to tam moc krásné. Následovala fáze: ano - ne - počkej - ano - nevím - Ahoj Leono, k tvému svátku vše nejlepší. Jako dárek ti oznamuji, že jsem se už na Bodensee přihlásila abys měla rozhodování jednodušší. A hotovo, mohla následovat registrace. Přihlásila jsem i své nejstarší dítě, také dárek, ale ne k svátku nýbrž k jeho prvnímu čtvrtstoletí. Později se přidala i Renata, což mi udělalo velkou radost.

Někdy v létě přišel mail od iniciátorky s přílohou jakože omluvenka. Koukala jsem asi deset minut na šedočernou fotečku plnou různých klikyháhů a stínů  a nevěděla, co přesně vidím. Mě vůbec, ale fakt vůbec, nedocházelo, že je to ultrazvuk miminka! No pane... Jako náhradnice byla vybrána další Renata, ze které se nejdřív vyklubala řidička výpravy, na místě pak gazela. Zajistila jsem ubytování opět v jedné Jugendherberge a akce M mohla vypuknout.

Čím blíž datum startu bylo, tím víc jsem nabývala přesvědčení, že to nezvládnu. Chtělo se mi to posunout na božskou YNDY, ale nikde jsem nenašla nic příhodného. Kdysi jsem to tak udělala - uvnitř jsem necítila, že ten správný čas nastal, a o půl roku start odložila. I jsem tu psala, že se bojím a mám pocit, že půlka by byla lepší už proto, že má být teplo. No nic, nějak se s tím poperu, říkala jsem si před odjezdem. Ale ještě ve chvíli, kdy se had závodníků dával do pohybu, jsem tak nějak věděla, že to neuběhnu. Samozřejmě - pozitivní myšlení nadevše, je to v hlavě, ale to ne že bych se přesvědčovala, že na to nemám, já to věděla. Některé věci člověk prostě ví.

Netrpělivému podupávání v chumlu závodníků na startu předcházela dlouhá cesta na jih Německa. Vlastně spíš do Rakouska, do městečka Hard, těsně nalepenému na Bregenz, kde jsme měli zamluvený pokoj. Ono je to tam kolem toho cípu Bodamského jezera tak propletené, že jste chvíli v Německu, pak v Rakousku a najednou dokonce ve Švýcarsku, že se jen dle označení např. vlaků dalo poznat, kde zrovna člověk stojí. No, díky tomu mohou pořadatelé pořádat maraton tří zemí... :o))

Cestou jsem volala na recepci, že nestíháme přijet včas, ale nebyl to problém. Dozvěděla jsem se tajný kód ke schránce, kde  byl klíč od našeho pokoje. Dojeli jsme do Lindau a ve chvíli, kdy jsme to nejvíc potřebovali, navigace totálně zamrzla. Prostě nic neříkala, nic neukazovala a jen němě svítila do tmy. Nenaskočila ani po restartu. Nejdřív holky pomocí vytištěných map a itineráře dokázaly z Lindau vyjet a najít směr Hard, ale dál už jsem byla JÁ nucena se chodit ptát na cestu. JÁ se nikdy nejdu nikoho na nic zeptat, ale tady nebylo zbytí. Při prvním ptaní se jsem si řeč málem napsala na kus papíru, ale rychle jsem se otrkala a dále jsem z auta na kolemjdoucí vyskakovala už bez pobízení. Konečně pokoj, sparťansky zařízený dvěma palandami, umyvadlem, několika poličkami a stolem. Příslušenství na chodbě, čisté a voňavé. Za 25 EUR na noc i se snídaní nám to přišlo luxusní. Vybalili jsme si a šlo se spát.

Ráno se nám naskytl výhled na lehce zastřené hory a ranní nesmělé slunce. Nasnídali jsme se a přejeli do Lindau pro startovací tašky. Expo bylo takové malé, ale měli tam dost velký výběr všeho možného, co tak běžec potřebuje, nebo by potřebovat mohl. Prezentace proběhla neuvěřitelně rychle, asi i díky zajímavému systému. Přišli jste se svým dopisem, na kterém byl čárový kód, ten obsluha naskenovala, na obrazovce se objevily osobní údaje a pokud tyto souhlasily, obsluha vytiskla startovací číslo. Vedle počítače byly v misce špendlíky, které si lidi brali dle potřeby. No a pak už obsluha jen sáhla pod sebe a dle pohlaví vybrala buď modrý nebo růžový pytel, do kterého dala čip, číslo a informace pro závodníky. Akce asi na dvě minuty. 

Ověšeni pytli, šli jsem se projít po ostrůvku. Nebe se mezitím zatáhlo, nebylo nic vidět. Občas slunce vylezlo, ale se slibovaným nádherným počasím to nemělo nic společného. Hurá, jásala jsem Třikrát hurá. Zítra bude hnusně! Nebo ne?!?!? Prošli jsme se po přístavu, i uvnitř historického jádra, uličkami plných turistů i běžců s pytlíky. Když jsme se pokochali, začali jsme hledat Pastapárty. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsme s talířem plným těstovin usedli ke stolu. Pastapárty se konala na lodi a při prvním zhoupnutí jsme měla pocit, že... Ale nezacházejme do detailů. Co bylo neuvěřitelné - kromě té houpající se lodi - že společně s námi obědvali KEŇANÉ!!!! Znamení?????

Zbytek dne jsme polehávali, posedávali, četli si, povídali, až byl čas jít spát. Díky krátkému spánku odpoledne se mi nedařilo zabrat ani náhodou. Postel vrzala, bála jsem se pohnout, abych nikoho nebudila. Musela jsem na záchod. Bylo mi horko. Byla mi zima. Dostala jsem žízeň... Ale ačkoliv jsem si myslela, že jsem probděla noc, ráno mě zcela překvapila mokrá ulice, čili jsem úplně prošvihla déšť. Mé srdce plesalo. Chvilku. Pak jsem si všimla trhliny v mracích a bylo mi jasné, že se to roztrhá.

Snědli jsme snídani šampionů, zabalili si a vydali se autem do přístavu v Bregenz, kde na nás čekala loď, která nás přepravila do Lindau na start. Musím říct, že takovou tu omáčku kolem závodu, tu mají tedy vymakanou a hodně neobvyklou a zážitková hodnota tím velmi stoupá. Po vylodění jsme si došli do kadibudky. Bylo jich dostatek a nebyla vůbec fronta. A bonus - kolem chodila babka s hadrem a kýblem! No vážně mě některé věci překvapovaly. Batohy s věcmi se odkládaly do malých náklaďáků, které pak popojely do prostoru cíle.

Dál šel každý tam, kam patřil. Já měla koridor pět, za mnou už byli jen chodci. Renata měla čtyřku, tak jsme spolu stály na pomezí, protože já jsem dopředu jít nechtěla. Nicolas byl ve dvojce a druhá Renata také někde vepředu. Ona navíc jako jediná běžela půlku a při pohledu na maratonskou trasu zakreslenou do mapy několikrát podotkla, že je fakt ráda.

Co se mi vůbec nelíbilo, kromě modré oblohy, že start byl až v 11:10. Kdo to kdy viděl, pouštět maratonce na trať tak pozdě! No já vím, ne vždy je v říjnu takové teplo, ale stejně. Další co se mi nelíbilo, byl společný start se všemi ne-maratonci. Kam oko dohlédlo, všude kolem mě takové ty nesportovní typy s nadváhou (ano, stála jsem dobře :o)), co se přihlásily na desítku, chůzi, občas na půlku. Stáli jsme tam jak na trní, nadšený moderátot nás neustále nutil někomu tleskat a provolávat tříkrát sláva, tu pro starostu, tu pro nějakého šampiona, tu pro reklamní foto. Ne, to mě nebavilo ani náhodou, moc to prodlužovali a start opravdu ještě o pět minut posunuli. A vrchol všeho bylo, že se mi začalo chtít na záchod. Všechny body z článku od Jitky jsem zatím plnila. Jen kadit se mi nechtělo, protože jsem jednak byla a jednak jsem si vzala immodium :o)

Pár minut od výstřelu jsem proběhla bránu a šlo, no tedy zatím se běželo, na věc. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jsem si vzala do hlavy, že to neuběhnu a tím to haslo, tak to ne. Já se snažila se k doběhnutí naprogramovat, to zas ano. Třeba na ruce jsem měla napsané mezičasy na určité vzdálenosti i tempo, které bych měla být schopná udržet. To samé napadlo jednoho keňana jak jsem zjistila. Také jsem byla ověšena gely a přehrávala jsem si doběh na stadion a následné ovace.

Ovšem... To vedro.... To bylo vražedné. Ano, našel se i stín, ale slunce bylo moc. MOC. Držela jsem si dané tempo, klusala s ostatními a snažila se nemyslet na to, že horko je. Ani jsem se nenadála a byl tu druhý km, čas seděl, bylo mi vlastně fajn. Už jen čtyřicet.

Myšlenkové pochody maratonce, který ještě může:

Hm, když na půlce uběhnu dva, už je to jen devatenáct... No ale čtyřicet je prima. I věk čtyřicet je prima... A Romana říkala, že s tím když tak mám seknout... Né, co blbneš, hele, už je tu další, takže jen 39, to půjde, to půjde. Pěkně tu fouká. A těch lidí! 

V přístavu jich bylo tolik, že jsem fakt zírala. Všichni hlavně velmi nadšeně povzbuzovali, tam se mi to moc líbilo. Měla jsem hlavně brýle což vidím jako velkou výhodu, když už ten Punťa svítí, že se člověk může za tmavá skla schovat a nikdo kolem nevidí ten šílený výraz, který já v očích při běhu mám.

Na prvním občerstvení jsem byla dle plánu, i na desítce jsem byla přesně. Odpojili se lidi z desítky a řady hódně prořídly. No pane... Už to nebyla taková pohoda. Běželo se po lesní cestě, trochu kluzké, musela jsem docela zabrat. Nohy se samozřejmě unavily, zpomalilo mě to. Tak brzo jsem to vážně nepředpokládala. Blbá cesta! Na patnáctém se odpojili půlmaratonci. Řady neprořídly - zůstala jsem prostě sama! Bože. Sakra. Do háje. Co tady budu sama dělat? Tam někde mi to přestalo běžet. Brzy, co? Jsem marná, jsem marná, jsem marná. Ještě jsem neuběhla ani půlku a jsem mimo provoz. Kurňa mix.... Klela jsem moc. Totální rozklad vůle. Nebyla jsem schopná v kuse uběhnout snad ani dvěstě metrů. JSEM MARNÁ.

Myšlenkové pochody maratonce, který už nemůže:

Letová fáze? Asi omyl :o))

Strašný vedro. Uffff. Už nemůžu. No nic, tak to tady někde zapíchnu. Kde? No třeba na 18tém. Nebo na dvaceti. Ale tak zkusím se doplazit na půlku. Kolik je vlastně půlka maratonu? A ono je to jedno, já už nikam neběžím. Tady si sednu, lehnu, ať mi všichni vlezou na záda. Pěkný zahrádky. Hele, co to tu mají za kapry? Bílí kapří?! Dlouho jsem neměla gel. Dám si tu mátovou čokoládu. No fuj, tak ten je hodně hnusnej. To si už nikdy nesmím koupit. Ble... A ještě mě bolí žaludek. Hm, to by chtělo kolu. Jé, fakt mají kolu. Kde jste kdo? Haló! Je tu někdo. Hm, hasič. Nudí se. Tady skončím. Ježíš nebul, vzchop se. Vždyť už jsem měla být o tři km dál! Tak nejsi a co? Spadne svět? Jdi támhle za těma pořadatelema a domluv se na ukončení. Ale tak ještě popoběhnu. Švýcarká celnice. Toika. Super, jdu tam. Tady bych klidně zůstala sedět do zítra. Ještě tedy poběžím, alespoň přes tu křižovatku, to je z kopce. Na třicítce fakt končím. No to je vedro jak v peci. Trapný motivační cedule. Kde je stín? Jé, hele to je snad orel. Nebo sup? Jo, to bude sup a čeká, až tu zdechnu. Tak to raději přidám. Doběhnu do města, tam se mi to zabalí líp. To už je třicetčtyři? To bych mohla doklopýtat. Kdybych každý km měla za devět minut tak tam budu... É... Ale to je fuk, možná bych to mohla stihnout než zavřou stadion. Co je to za blázny, co běhají maratony furt? Co je to za blázny co běhají ultramaratony?! Nemaj rozum.... Bolí mě lýtko. A stehno. A druhý lýtko... Už je lepší moc nechodit. Hm, tak ne, v kuse běžet nedokážu. Ujel mi vlak... A všichni mi utekli... Co když ze mě ještě něco bude... To jistě....  Než si to hodit, spíš se hodit do pohody... Ale jo, já už jsem v pohodě, už jen kousek. Cyklista.... Já chci taky kolo! Fotograf... Nesnáším fotografy.... Hele, kluk a nemůže. Tak toho dám. Uhni šneku. Dvacet bodů. Čtyřicítka. Fakt čtyřicítka? Utahaná? Nenenene, normální skutečná úžasná dokonala čtyřicítka. Mám tu tabuli políbit? Ne, to bych vypadala jak magor. Tak do ní jen plácnu. Bum. Super. Ježíš, mě snad ovládly endorfíny. Já jsem tak happy. Vždyť já už budu v cíli. No, ještě se trochu projdu, ať pak nejdu to kolečko na stadionu. Jasně pane, že běžím. Co? Né, nechte mě, já poběžím sama... Aha, no dobrá, tak s doprovodem. Asi se bojí, že netrefím. To asi vypadám hodně vyřízeně. A to já jsem vyřízená.. Marjapano, co je to za tempo? Takhle rychle já nemůžu běžet... Už nemůžu... Kolik ještě metrů? Padnu! Umřu!!!! Cíl? CÍL!!!!!!!!!!!! 

Malá holčička mi podávala medaili, možná čekala, že se k ní skloním, ale to bych se už nenarovnala, tak jsem se odekórovala sama a šla hledat ostatní což na prázdném stadionu nebyl zas takový problém. Mezitím se vzpamatoval moderátor a začal hlásit, že jsem doběhla. A kupodivu lidi se ke mně natočili a tleskali. Okamžitě mi naskočil knedlík do krku To mi příště nedělejte, však si to ani nezasloužím. A nebo jo, je to vlastně super :o))

Nicolas na mě mával z tribuny a holky seděly na zemi kousek za cílem. Jedna Renata s úsměvem, druhá skleslejší. Nicolas úplně vysmátej mě vítal: Mámo, kde jsi byla? Tos to běžela pozadu, ne? :oDDD Haha, nic mě nemohlo rozhodit. Opravdu chybělo málo, a zůstala bych někde v polích. Renata-Půlka i Nick mi říkali, že na mě mysleli, protože jim taky bylo horko. Takže se mi to nezdálo? Alespoň že tak. Renata-Tučňák byla nějaká vyřízená. Seděla tam na zemi taková smutná, až jsem si říkala, že se třeba zlobí, že na mě tak dlouho čekali. Pak se ukázalo, že byla zklamaná ze svého výkonu. Děvče, klííííd - alespoň se máš kam posouvat! Renata-půlka, ta, která celý víkend nechápala o čem přesně se mluví, když jsme se bavily o chia, tepu, tepáku, vitamínu C, A, E, o tempu, o pravidelném běhání..., no tak ta to bez nějaké přípravy (na to nemám čas a s přípravou se postavit na start umí každý), zaběhla za 1:38. Dlouhonohá Gazela. Nicolas si dal svůj rekord a má tak úplně stejná čísla jako mám já, jen v jiném pořadí. on: 3:45 a já 5:34. Bože, to je šílený číslo, mizérie na osmou... Je taky fakt, že ačkoliv jsem byla ráda, že jsem v cíli, nepřepadl mě ten pocit jako po prvním, něco v tom smyslu: uběhla jsem maraton a kdo je víc.

Ještě sprcha (fakt luxusní, horká a prudká) a pomalým krokem jsme se přes park plný odpočatých návštěvníků přesunuli k autu. Navigace mrzla dál. Kvůli ní jsme si cestu trochu prodloužili, ale v jeden moment, kdy už fakt bylo nejhůře, naskočila a dovedla nás domů. Mise splněna - maraton jsem dala v režimu komp, to já umím když na to přijde, a přivezla jsem si 7,5 litru Arielu ;o)) A za mnou doběhlo ještě dalších 21, slovy: dvacetjedna, lidí.

Jedna z písniček, která mě ke konci udržovala v dobrém rozmaru :o))