Štěstí má jméno Kopec

Mé pobíhání má hodně úskalí: kopce, velké kopce, kopečky, vlnky, neviditelné kopce, viditelné kopce, krpály a hory. Vše právě jmenované se nachází na mých bežecký trasách. A když se k tomu přidá vedro, můžu se jít klouzat. Tedy koupat. Nebo spíš zahrabat. No já prostě nejsem žádný kamzík abych ladně zdolávala kdejaké terénní  nerovnosti...

Jeden z nejhorších kopců, který tu máme, můj široko daleko známý neviditelný kopec, nejsem schopná už víc jak rok vůbec v kuse vyběhnout. Je dlouhý víc jak jeden km, pomalu se zvedá, zatáčí, no pro mě něco šíleného. Běhám po něm hlavně v zimě, protože je osvětlený. 

Včera bylo opět velmi dusno a vedro a mě se vůbec nechtělo. A když už jsem si řekla: jdu, zjistila jsem, že můj mp3 nemá šťávu. Vybíhala jsem tedy pozdě a světe div se, venku už byla prakticky tma! A tak jsem chca nechca musela zamířit směrem k mému kopci.

Běželo se mi dobře i když byl hic, vedro a na obzoru bouřka, která vysála vzduch. A běžím a běžím a říkám si: Co zkusit dnes ten blbej kopec vyběhnout? Budu hlídat tep, nepřepísknu to... Nuže ok, jdu do toho. Běžela jsem a běžela, pěkně klídek a piánko. Zvedat se to začíná na čtvrtém km, přede mnou 1300 m stoupání. Převýšení malé, ale o to přeci nejde. Probíhala jsem kolem cedule, kde jsem vždy měla svou první přestávku na chůzi. Proběhla jsem kolem a nic, nohám se chtělo běžet. Přiběhla jsem na křižovatku, má druhá odpočinková meta a opět jsem proběhla bez zastavení. Nohám se pořád chtělo. Inu fajn, jak chcete, nohy. Za křižovatkou víceméně rovina, zklidnila jsem tep a přichystala se na další zvedání. Další cedule, další odpočívadlo a já ho míjím v běhu. A pak už jsem vyběhla až tam, kde jsem vždy blízko infarktu, až na samý vrcholek neviditelného kopce. Vyskočila jsem radostně do výšky a zajuchala si nahlas. Ty jsi tak dobrá! Tak moc a moc dobrá!!!!!

A proč že se tomu tak zevrubně věnuju? Kdekdo vyběhne takový kopec a nepíše o tom zápis na tři normované A4. Ale já v ten moment zažila nefalšovaný příliv ryzího štěstí. Pro mě to znamená, že se vracím do formy, že vynaložený čas, vůle, odříkání, pot a dřina, to se mi začíná vracet v podobě právě takovýchto malých zdolaných met. Mě ten kopec vždy strašně deprimoval. Pokaždé, když jsem přecházela do chůze jsem si nadávala, že jsem neschopná, a že se valím, a že nemakám, a že mám slabé nohy a nulovou vůli... No a teď, po strašně dlouhé době, jsem ho uprostřed parného léta prostě vyběhla. Nezáleží na čase, nezáleží na rychlosti, podstatné je ten samotný akt. 

Ovšem stejně za to může můj trenér. Protože to on mě honí jak nadmutou kozu. Vždy, když vidím týdenní rozpis, mám pocit, že se asi spletl. Však jsem mu psala, že v horku neumím běhat. A on dělá hluchého a slepého a čeká, že splním každý jeho rozmar. No, co mi zbývá, že? Plním. Občas vyběhnu a mám chuť to okamžitě zabalit. Při vymýšlení výmluvy, proč jsem nemohla splnit plán, to většinou nakonec odběhnu. Teď zrovna mě mučí intervalama. 2x týdně. A už nesmím běhat indiánem... Samé rozmary, však to říkám. Dokonce mě donutil vrátit se na ovál! Ba co víc - trvá na CASRI...