Pohádka doktorská

Děsně nerada chodím k lékařům. Ne že bych jim nedůvěřovala (i když jsem kvůli jedné doktorce málem umřela, ty další mě zase naopak vytáhli hrobníkovi z lopaty, takže není důvod nevěřit jim, že?), ale mám pocit, že většinu nemocí si umím vykurýrovat sama. Vezmu bylinky, céčko, kalcium,  ev. nahřeju sůl, no a jsem jak ryba. 

Doktor je pro mě až to poslední místo, kam se tedy vydám. Mě totiž přijde, že jakmile v ordinaci řeknu nahlas, co mi je, že to okamžitě zmizí a já tam pak sedím coby grosse simulanten bande. A tak tomu bylo i tentokrát...

Nebylo mi dlouho dobře. Nějaké ty střevní potíže jsem řešila po svém - immodium, škrábání v krku taky po svém - orofar, celková divnost úplně nejvíc po svém - během. Urputný vir se mě však držel a tak, když už mě v tom krku bolelo opravdu hodně a viděla jsem v něm i jakési obludnosti, vydala jsem se na ORL (praktická zrovna měla volno). Na ORL mi doktorka, po té, co jsem jí vylíčila, jak moc mi v krku cosi vadí, do něj koukla a řekla: Ať koukám jak koukám, nic tam nevidím. Nevidí, no jasně že ne, co jsem si asi tak mohla myslet. Celý víkend jsem tedy běhala, když mi nic není :o))

V pondělí jsem ale dolezla k naší doktorce, která mi řekla, že mám angínu. No vida!

V průběhu léčby mě začala bolet záda. Aha, vidíš, ty ses v neděli neprotáhla! No jo, já zapomněla... A je to tady. Jenže bolest neustávala, naopak přitvrzovala a tak jsem jako správný doktor-laik usoudila, že to jsou ledviny. Pila jsem urologický čaj a když se nic nedělo, odplazila jsem se dnes ráno opět k doktorce.

Předkloňte se.

Nešlo to, bolest mi to nedovolila.

Proklepala mě.

To je bederní páteř, pošlu vás na neurologii.

Aha, tak na neurologii...

Jako tohle musí chápat snad každý, proč já k těm doktorů nechci chodit. Měla jsem jí snad vysvětlovat, že normálně se ohnu až k zemi? Že si záda protahuji a spinální cviky jsou má největší zábava? Měla jsem jí popsat, jak moc mě to bolí a že se to nedá vydržet? Co když má prostě pravdu, co když jsem se fakt jen zablokovala? 

Jestliže mi nic není, tak mi prostě nic není. Budu pěkně protahovat a těšit se na středu až mě začnou proklepávat zase jinde. Ale: čím víc člověka proklepávají, tím víc toho najdou! Tak to mám tedy asi spočítaný... Jako útěchu jsem na cestu jsem dostala prášíček na bolest. Alespoň že tak.

Až budu zdravá, pojedu do Pelhřimova. A na náhrobek  chci nápis: Já vám to říkala...

P.S. Od chvíle, kdy mi řekla, že s ledvinama vůbec nic nemám, mi samozřejmě ani nic není. Budu tam muset chodit častěji ;o)